ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1953.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1953/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně NEWLAKITA, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, IČO: 27845567, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému M. U. , narozenému XY, bytem v XY, o vypořádání stavby na cizím pozemku, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 104/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 28 Co 38/2023-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 21 C 104/2022-104, zamítl žalobu, aby byl pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně, které bude uložena povinnost uhradit žalovanému jako náhradu částku, která bude jako cena obvyklá stanovena znaleckým posudkem (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 28 Cdo 38/2023-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Byla přesvědčena, že odvolací soud vyhodnotil žalobní návrh v odlišném rozsahu, než jak byl předložen, pochybil v hodnocení skutkových okolností a dostatečně, tj. v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, se nevypořádal s navrženými a provedenými důkazy, a naopak bez dalšího přijal tvrzení žalovaného. Jako největší pochybení spatřovala, že odvolací soud nehodnotil, bagatelizoval a opomenul tvrzení a důkazní návrhy učiněné v žalobním návrhu a v průběhu řízení. Napadené rozhodnutí je proto nesprávné a nepřezkoumatelné. Tím je podle žalobkyně dána přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud měl postupovat v rozporu s §6, §18 odst. 1, §41 odst. 2, §157 odst. 2, §232 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále měla žalobkyně za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dále žalobkyně uvedla, že se neztotožňuje se závěrem soudů, že je nastalý stav možné řešit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Postupovat by se mělo analogicky podle §1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci žalobkyně v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání.
Její dovolání obsahuje ve vztahu k námitce o dostatečném nevypořádání se s důkazy toliko dovětek, že tak nebylo učiněno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Takové vymezení však není s ohledem na rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečné, neboť v dovolání nebylo uvedeno žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého by se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dále žalobkyně v dovolání odkazovala na §237 o. s. ř. Pouhý odkaz bez uvedení konkrétního předpokladu přípustnosti a vymezení právní otázky, které by se měl daný předpoklad týkat, je však, jak již bylo uvedeno ve výše citované judikatuře, zcela nedostatečný.
Ve vztahu ke konstatování, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, pak není vůbec jasné, o jakou konkrétní právní otázku by mělo jít. Ani takové vymezení proto nemůže být dostatečné.
Dále již dovolání neobsahuje ani náznak vymezení přípustnosti.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně obsahuje pro nevymezení přípustnosti vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nemohl zabývat.
Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu