ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2005.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2005/2023-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. J. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Náměstí Přemyslovců 15/10, proti žalovanému P. V. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 1000/23, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 24/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 22 Co 251/2022-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2022, č. j. 8 C 24/2021-244, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 8 C 24/2021-283, zřídil služebnost, jejímž obsahem je právo nebytné cesty ve prospěch žalobce jako oprávněného ze služebnosti, jakož i každého dalšího vlastníka zemědělské stavby – haly stojící na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, a která spočívá v právu chůze a průjezdu zemědělskou technikou přes část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaného, a to v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu č. 269-285/2021 ze dne 28. 12. 2021, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV a doplňující usnesení na č. l. 283).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 22 Co 251/2022-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že každý povinný ze služebnosti zřízené výrokem I rozsudku soudu prvního stupně je povinen tento výkon práva strpět (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl v něm, že vlastník (neoprávněné) stavby na pozemku v jeho vlastnictví nemá požívat stejné právní ochrany jako vlastník stavby kolaudované, což nalézací soudy nevzaly dostatečně v potaz. Dále uvedl, že se odvolací soud nezabýval skutečností, že nemovitosti jsou užívány v rozporu s právními předpisy a že žalobce užívá pozemky bez jakéhokoliv právního důvodu, přičemž za užívání žalovanému neposkytuje náhradu odpovídající obvyklému nájemnému. Dále se podrobněji vyjádřil k neoprávněnosti stavby žalobce a k tomu přikládá přílohy (např. projektovou dokumentaci, fotografie, dokumenty týkající se kolaudačního řízení, letecké snímky atd.). Rozsudky nalézacích soudů považuje za protiprávní a nevykonatelné. Namítl, že řádné užívání stavby žalobcem je i v případě takto povolené nezbytné cesty vyloučeno, neboť žalobce nemá zajištěno formou věcného břemene užívání pozemku parc. č. XY, smlouva je pouze ústní; k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Odo 1043/2004 týkající se dohody učiněné v rozporu s dobrými mravy. Namítl rovněž, že zásah do vlastnického práva žalovaného není v míře nejmenší možné, navíc povolená služebnost není v rozsudcích dostatečně konkretizována. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Dovolání žalovaného trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit ani sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V dovolání žalovaného zcela absentuje jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. V rámci dovolání není vymezena přípustnost ani pouhým odkazem na §237 o. s. ř. a ani z dalšího obsahu dovolání nelze dovodit řádnou formulaci žádného z předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel se omezuje toliko na obecnou formulaci ohledně existence ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se staveb zřízených na cizím pozemku, avšak bez odkazů na jakékoliv konkrétní rozhodnutí. Současně blíže neuvádí, při řešení jaké konkrétní právní otázky a jakým způsobem by měla být uváděná rozhodovací praxe reflektována v rámci rozhodnutí o povolení nezbytné cesty v této věci. Dovolatel totiž ani řádně neformuloval konkrétní právní otázku týkající se problematiky nezbytné cesty (ať už co se týče naplnění zákonných předpokladů pro povolení nezbytné cesty, anebo naopak týkající se existence okolností vylučujících její povolení), na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a už vůbec neuvedl k takové otázce jakoukoliv relevantní právní argumentaci podpořenou odkazy na rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž by bylo patrné, který z předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v tomto případě za splněný. Jediným odkazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu je dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2004, který se však obecně týká platnosti dohody, kterou byla vyloučena možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, přičemž z obsahu dovolání není blíže patrné, jakým způsobem by závěry tohoto rozhodnutí měly být zohledněny při rozhodnutí o žalobě na povolení nezbytné cesty v souzené věci. Závěry, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o povolení nezbytné cesty založeno, tudíž dovolatel nijak relevantně nezpochybňuje, pročež se dovolací soud nemohl dovoláním žalovaného po věcné stránce vůbec zabývat.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu