ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2006.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2006/2023-138
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. S., zastoupené JUDr. Jitkou Hořinovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Folimance 2155/15, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , IČO: 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zaplacení 969 570 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 195/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 433/2022-111, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 433/2022-111, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 969 570 Kč s příslušenstvím z titulu finanční náhrady za omezení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY za období od 1. 4. 2018 do 31. 12. 2019.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 11 C 195/2021-66, zastavil řízení ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 138 510 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby (výrok I), žalované uložil povinnost, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobkyni 892 620 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 61 560 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, ve výši 9 % ročně z částky 138 510 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 138 510 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 138 510 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 138 510 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 138 510 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 138 510 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení (výrok II), žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 76 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 1. 7. 2018 do zaplacení zamítl (výrok III) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku 184 386,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 433/2022-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II jen tak, že co do úroku z prodlení ve výši 0,5% ročně z částky 15 390 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, ve výši 0,75% ročně z částky 92 340 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení a ve výši 0,25% ročně z částky 92 340 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, žalobu zamítl, jinak ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 892 620 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 15 390 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, ve výši 9% ročně z částky 46 170 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, ve výši 9% ročně z částky 138 510 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení, ve výši 9% ročně z částky 92 340 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75% ročně z částky 46 170 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75% ročně z částky 138 510 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení, ve výši 9,75% ročně z částky 92 340 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, ve výši 10% ročně z částky 46 170 Kč od 1. 7. 2019 do zaplacení, ve výši 10% ročně z částky 138 510 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení a ve výši 10% ročně z částky 138 510 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 76 950 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 1. 7. 2018 do zaplacení, jinak, tj. ohledně úroku z prodlení ve výši 0,5% ročně z částky 76 950 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Také rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 218 798,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k promlčení práva žalobkyně na náhradu za omezení jejího vlastnického práva za období od 1. 4. 2018 do 20. 5. 2018. Poukazuje na závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3049/2011 a sp. zn. 28 Cdo 3525/2015 a namítá, že odvolací soud sice správně uvedl, že hmotněprávní účinky změny žaloby nastávají dnem, kdy soudu došla změna žaloby, a že běh promlčecích lhůt se ohledně takto nově uplatněných práv staví již tímto dnem, nesprávně však již dovodil, „že podala-li žalobkyně 29. 3. 2021 návrh na změnu žaloby, kterým se domáhala připuštění změny žaloby ve formě rozšíření žaloby o období od 1. 4. 2018 do 31. 3. 2019, pak již tímto dnem nastaly právní účinky v podobě stavění běhu promlčecí doby, přičemž bylo-li posléze na základě žalobkyní podané žaloby ze dne 21. 5. 2021 uvedené období učiněno samostatným předmětem soudního řízení, stalo se tak dříve, než popsané hmotněprávní účinky v podobě stavění běhu promlčecí doby mohly pominout nepřipuštěním změny žaloby v dříve zahájeném řízení.“ Podle žalované ale odvolací soud zcela opomenul, že v důsledku nepřipuštění změny žaloby hmotněprávní účinky změny žaloby (např. stavení promlčecí doby) vůbec nenastoupí. To znamená, že požadovaná, ale nepřipuštěná změna žaloby, nemá na běh promlčecí doby žádný vliv. Tvrdí, že jestliže žalobkyně podala 29. 3. 2021 návrh na změnu žaloby, který nebyl soudem připuštěn, nemohlo k žádnému stavení promlčecí doby dojít, a proto došlo k promlčení jejího nároku za období od 1. 4. 2018 do 20. 5. 2018, neboť svůj nárok uplatnila samostatnou žalobu až v nyní řešené věci podanou u soudu dne 21. 5. 2021.
5. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v této části zamítne nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil zpět tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. Se závěry odvolacího soudu je ve shodě a tvrdí, že připuštění námitky promlčení by bylo nepřiměřeně tvrdým postihem.
III. Přípustnost dovolání
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda došlo ke stavení běhu promlčecí doby žalobkyně v průběhu časového úseku, v jehož rámci soud v odlišném řízení posuzoval, zda připustí návrh žalobkyně na rozšíření žaloby o nárok, jenž byl posléze uplatněn nyní projednávanou žalobou.
9. Jelikož se odvolací soud při posouzení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
10. V nyní posuzované věci šlo o toto:
11. Žalobkyně v řízení vedeném u Obvodního soud pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 140/2018 navrhla dne 29. 3. 2021 rozšíření žaloby o náhradu za omezení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY za období od 1. 4. 2018 do 31. 3. 2019. Změnu žaloby Obvodní soud pro Prahu 6 na jednání konaném dne 24. 3. 2022 nepřipustil.
12. Stejný nárok uplatnila žalobkyně posléze samostatnou žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 v nyní řešené věci dne 21. 5. 2021 (domáhá se náhrady za omezení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY za období od 1. 4. 2018 do 31. 12. 2019).
13. Soud prvního stupně přihlédl k námitce promlčení uplatněné žalovanou a věc posoudil tak, že nárok žalobkyně za období od 1. 4. 2018 do 20. 5. 2018 považoval za promlčený, a proto jí náhradu za toto období nepřiznal.
14. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že k promlčení práva žalobkyně na náhradu za omezení jejího vlastnického práva za období od 1. 4. 2018 do 20. 5. 2018 nedošlo. Konkrétně uvedl, že „podala-li žalobkyně 29. 3. 2021 návrh na změnu žaloby, kterým se domáhala připuštění změny žaloby ve formě rozšíření žaloby o období od 1. 4. 2018 do 31. 3. 2019, pak již tímto dnem nastaly právní účinky v podobě stavění běhu promlčecí doby, přičemž bylo-li posléze na základě žalobkyní podané žaloby ze dne 21. 5. 2021 uvedené období učiněno samostatným předmětem soudního řízení, stalo se tak dříve, než popsané hmotněprávní účinky v podobě stavění běhu promlčecí doby mohly pominout nepřipuštěním změny žaloby v dříve zahájeném řízení.“
15. Takový závěr ale neodpovídá ustálené judikaturní praxi dovolacího soudu, podle které platí, že rozhodne-li soud o nepřipuštění žalobcem navržené změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř., znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný pod č. 139 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015). I v případě změněného návrhu nastávají hmotněprávní účinky návrhu dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu, a nikoli např. dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).
16. Rozhodne-li tedy soud o nepřipuštění žalobkyní navrhované změny žaloby, znamená to mimo jiné, že se nárok touto cestou uplatněný nikdy nestal předmětem řízení, nenastoupily tudíž ani hmotněprávní účinky změny žaloby (např. právě stavení promlčecí doby). Z hlediska hmotného práva je tu stejný stav, jako kdyby změna žaloby nebyla vůbec navrhována, neboť ve vztahu k danému nároku nastávají uvedené účinky jen tehdy, bylo-li o něm zahájeno řízení, k čemuž však v projednávaném sporu v důsledku nepřipuštění navrhovaného rozšíření žaloby nedošlo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3084/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3049/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Zde popsaný závěr, dle něhož nepřipuštěná změna žaloby nemá na běh promlčecí doby žádný vliv, pak nemohou zvrátit ani případné námitky vytýkající soudu nepřiměřeně dlouhou dobu rozhodování či nesouhlas s usnesením, jímž bylo o nepřipuštění změny žaloby rozhodnuto (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015).
17. V poměrech projednávané věci podala-li žalobkyně v jiném řízení návrh na rozšíření žaloby o nárok, jenž byl posléze uplatněn nyní projednávanou žalobou, přičemž soud návrh na rozšíření žaloby zamítl, má to za následek, že k žádnému stavení promlčecí doby nedošlo, a proto je (vzhledem ke vznešené námitce promlčení) nárok žalobkyně za období od 1. 4. 2018 do 20. 5. 2018, samostatně uplatněný v nyní posuzované věci až dne 21. 5. 2021, promlčen.
18. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně učinila uvedené období samostatným předmětem soudního řízení dříve, než stačily pominout hmotněprávní účinky v podobě stavení běhu promlčecí doby nepřipuštěním změny žaloby v dříve zahájeném řízení, není správný, a je v rozporu se shora uvedenou judikaturou.
V. Závěr
19. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a věc podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
20. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu