ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3525.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3525/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně JUDr. E. S. , P., proti žalovanému RNDr. O. R. , P., zastoupenému JUDr. Jiřím Polanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o 185.368,80 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 1/2013, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2015, č. j. 39 Co 259/2014-236, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č. j. 16 C 1/2013-199, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 334.631,60 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 7.544,40 Kč a zbytku požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení celkem 342.176 Kč s příslušenstvím, tvrdíc, že žalovaný v letech 2006 až 2011 výlučně užíval dům i pozemek parc. č. 3245 v katastrálním území V, jejichž spoluvlastníky jsou žalobkyně (s podílem ¼) a žalovaný (s podílem ¾). Soud vzal za prokázané, že žalobkyně nemá od spoluvlastněného domu klíč, byť o jeho vydání žalovaného žádala, a že se na výše zmíněném pozemku nachází toliko okrasná zahrada, funkčně související s domem, jejíž samostatné užívání je těžko myslitelné. Žalovaný v předmětném domě obývá bytovou jednotku ve druhém podlaží, v podkroví budovy se pak nachází ateliér, jenž je ve stavu zakonzervované přestavby (většinový spoluvlastník se pokusil bez předchozího jednání se žalobkyní provést jeho rekonstrukci, předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 10 mu však byl daný stavební zásah zakázán), i tento prostor je nicméně pod uzamčením a klíčem k němu disponuje toliko žalovaný. Jelikož nebylo prokázáno uzavření jakékoli dohody mezi žalobkyní a žalovaným upravující užívání společných nemovitostí, bylo třeba dovodit, že je žalovaný bez právního důvodu užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž se mu dostává bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož výše koresponduje jedné čtvrtině hodnoty obvyklého nájemného. V rozsahu, v němž požadované peněžité plnění přesahovalo takto vyčíslený rozsah majetkového prospěchu žalovaného, byla žaloba zamítnuta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 39 Co 259/2014-236, rozsudek soudu prvního stupně k částečnému odvolání žalovaného ve výroku I. potvrdil ohledně částky 78.197,70 Kč s příslušenstvím, co do částky 107.171,10 Kč s příslušenstvím jej pak v tomtéž výroku změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný nemovitosti užíval bez přijetí většinového rozhodnutí spoluvlastníků, dohody se žalobkyní či rozhodnutí soudu, tj. bez právního důvodu, pročež bylo korektní dovodit na jeho straně vznik bezdůvodného obohacení. S ohledem na uplatněnou odvolací argumentaci městský soud podotkl, že ateliér v podkroví domu žalovaný vskutku užíval, neboť jej měl k dispozici pouze pro sebe, přičemž skutečnost, že tento prostor fakticky nechal ležet ladem, postrádá právní relevanci. Odvolací soud ovšem musel k námitce žalovaného zohlednit, že se právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období předcházející dvěma letům před podáním žaloby promlčelo v subjektivní promlčecí době dle §107 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně dané právo dříve u soudu neuplatnila, toliko v jiném řízení navrhla změnu žaloby, jež však nebyla připuštěna, a ke stavení promlčecí doby tudíž nedošlo, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 387/2003.
Proti tomuto rozsudku (podle obsahu podání jen proti té části jeho výroku I., jíž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že byla žaloba co do sumy 107.171,10 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a proti výroku II.) podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud při posouzení právní povahy jejího nároku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména rozsudku sp. zn. 31 Cdo 503/2011), neboť pominul, že dovolatelka byla od okamžiku vzniku podílového spoluvlastnictví až do října 2014 zcela vyloučena z výkonu svých spoluvlastnických práv, a to na základě jednostranného rozhodnutí většinového spoluvlastníka, což dokládají ústní i písemná sdělení žalovaného. Dovolatelce proto nesvědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení, ale náhrada za omezení spoluvlastnického práva, přičemž závěr odvolacího soudu, že by byla z užívání společných věcí vyloučena bez právního důvodu, nemá oporu v provedených důkazech. Pochybení městského soudu při právní kvalifikaci nároku žalobkyně se následně promítlo do nesprávného posouzení délky promlčecí doby, neboť ve vztahu k žalobou uplatněnému právu bylo třeba aplikovat obecnou tříletou promlčecí dobu.
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, sp. zn. 29 Odo 84/2002, sp. zn. 25 Cdo 1256/2006, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, sp. zn. 20 Cdo 3291/2011, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007 a sp. zn. 20 Cdo 2663/2010) při posuzování stavení promlčecí doby. Pokračuje-li totiž žalobce po podání žaloby (nebo návrhu na její změnu) řádně v řízení, promlčecí doba neběží, její běh se dokonce neobnovuje ani tehdy, zahájí-li žalobce v přiměřené lhůtě po skončení trestního řízení, v němž o jeho nároku nebylo rozhodnuto, žalobou řízení občanskoprávní. Žalobkyně se nárok, jenž je předmětem aktuálního sporu, pokusila uplatnit v jiném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10, soudkyně však v dané věci odpovídající rozšíření žaloby nepřipustila (a to po uplynutí více než jednoho roku ode dne, kdy byl zmíněný dispoziční úkon žalobkyní učiněn). Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nebylo přitom vyvoláno žádnými nedostatky uvedeného procesního úkonu, pročež je dovolatelka hodnotí jako zcela překvapivé a neodůvodněné. Svůj nárok nicméně bez zbytečného odkladu uplatnila vůči žalovanému samostatnou žalobou, jeví se tak namístě závěr, že již ke dni, kdy podala návrh na rozšíření žaloby v onom odlišném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10, došlo ke stavení běhu promlčecí doby.
Z těchto důvodů žalobkyně Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také žalovaný, a to v části jeho výroku I., jíž bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno ve vyhovujícím výroku co do částky 78.197,70 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a III. Žalovaný namítá, že se žalobkyně domohla vydání předběžného opatření, jímž mu bylo zakázáno provést přestavbu ateliéru v podkroví společné budovy, čímž bylo fakticky znemožněno výdělečné využití tohoto prostoru prostřednictvím pronájmu. Nemohl-li žalovaný v důsledku jednání žalobkyně z ateliéru získat žádný výnos, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby jí vydával bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu žalovaný uzavírá svou úvahu návrhem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně v odpovídajícím rozsahu zrušil.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež reagovala na jím předestřenou dovolací argumentaci, přičemž závěry odvolacího soudu, s nimiž žalovaný polemizoval, označila za souladné s právní úpravou.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a za splnění podmínky řízení ve smyslu §241 o. s. ř. (žalobkyně disponuje právnickým vzděláním a žalovaný je zastoupen advokátem), zabýval jejich přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně přípustným není.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle §139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí. Za toto zákonem dovolené omezení spoluvlastnického práva vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu ji v daném případě neužívá bez právního důvodu, a nenabývá tudíž bezdůvodného obohacení. Užívá-li ovšem spoluvlastník společnou věc v rozsahu větším, než by odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu, bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o bezdůvodném obohacení (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013).
V napadeném rozhodnutí je jednoznačně artikulován závěr, že v kontextu předmětné kauzy nebyly dány dohoda spoluvlastníků, rozhodnutí soudu o hospodaření se společnou věcí ani rozhodnutí většinového spoluvlastníka přijaté v souladu s principem majorizace. Polemika žalobkyně se závěrem odvolacího soudu o absenci právního důvodu výlučného užívání předmětných nemovitostí žalovaným se do značné míry nese ve skutkovém duchu, je-li jí poukazováno na to, jaké závěry měl odvolací soud učinit na základě provedeného dokazování. Nadto je třeba podotknout, že samotný fakt, že dovolatelce znemožnil užívání spoluvlastněných nemovitostí žalovaný, neimplikuje, že došlo k přijetí rozhodnutí většinového spoluvlastníka dle §139 odst. 2 obč. zák. V judikatuře Nejvyššího soudu byl totiž opakovaně vysloven názor, že ne každý projev vůle spoluvlastnické většiny vztahující se ke společnému objektu představuje řádné rozhodnutí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. (zakládající eventuálně právní důvod užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků), poněvadž platné rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí předpokládá například to, aby byl menšinový spoluvlastník seznámen se záměrem využití věci a aby dostal příležitost se k němu vyjádřit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 863/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 626/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3684/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 187/2011, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3166/2011). Nebylo-li v přezkoumávané věci prokázáno, že právem předvídaný proces přijetí rozhodnutí spoluvlastníků o užívání společné věci proběhl (což dovolacímu soudu, jenž je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nepřísluší přehodnocovat), lze označit za plně konformní s judikaturou Nejvyššího soudu navazující závěr, že se žalobkyně po žalovaném, jenž společné nemovitosti výlučně užíval, nemohla domáhat náhrady za omezení (spolu)vlastnického práva, nýbrž vydání bezdůvodného obohacení. Na toto její právo pak dopadala speciální kombinovaná promlčecí doba zakotvená v §107 obč. zák., nikoli obecná tříletá promlčecí doba upravená v §101 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 444/2006), právní režim promlčení byl tedy odvolacím soudem rovněž stanoven přiléhavě.
Pokud jde o otázku plynutí promlčecí doby (respektive jejího stavení v průběhu časového úseku, během něhož soud v odlišném řízení posuzoval, zda připustí návrh žalobkyně na rozšíření žaloby o nárok, jenž byl posléze uplatněn žalobou nyní projednávanou), je třeba zopakovat, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, znamená to mimo jiné, že se nárok uplatněný změnou žaloby nikdy nestal předmětem řízení, nenastoupily tudíž ani hmotněprávní účinky změny žaloby (např. stavení promlčecí doby dle §112 obč. zák.). Z hlediska hmotného práva je tu stejný stav, jako kdyby ke změně žaloby vůbec nedošlo, neboť ve vztahu k danému nároku nastávají uvedené účinky jen tehdy, bylo-li o něm zahájeno řízení, a k tomu v důsledku nepřipuštění změny žaloby nedošlo (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3084/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3049/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Nebylo-li řízení o nároku, jenž měl být příslušnou změnou žaloby uplatněn, zahájeno, nelze ani tvrdit, že žalobkyně v započatém řízení „řádně pokračovala“ ve smyslu §112 obč. zák., pročež jsou nepřípadné její odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1256/2006, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010, a ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3291/2011, v nichž je tento výraz interpretován. Námitka, že soud o návrhu na změnu žaloby rozhodl po nepřiměřeně dlouhé době, ani nesouhlas žalobkyně s usnesením, jímž bylo o tomto jejím návrhu nakonec rozhodnuto [které nebylo možno podrobit přezkumu ani v řízení, v němž bylo vydáno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 877/2015), tím méně pak v řízení jiném], výše popsaný závěr, dle něhož nepřipuštěná změna žaloby nemá vliv na běh promlčecí doby, nikterak zvrátit nemohou.
Citovala-li dovolatelka na svou podporu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, je třeba podotknout, že tyto judikáty se vyjadřují k problematice hmotněprávních účinků dodatečného odstranění nedostatků původně vadné žaloby, kterýžto procesní jev s nepřipuštěním změny žaloby nenese žádnou relevantní podobnost. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, pak byla vyložena problematika (ne)obnovení běhu promlčecí doby v případě zahájení samostatného občanskoprávního řízení po skončení jiného (trestního) řízení, v němž byl příslušný nárok uplatněn, avšak nebylo o něm meritorně rozhodnuto. Byť Nejvyšší soud chápe paralelu, již se žalobkyně snaží vést mezi onou situací a předmětným případem, je nutno konstatovat, že nepřivodilo-li samo podání návrhu na změnu žaloby, jež posléze nebyla připuštěna, stavení běhu promlčecí doby, nemohla promlčecí doba stavět ani v období mezi dnem právní moci rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby a dnem podání žaloby posuzované v současném řízení.
Jelikož se žalobkyni nepodařilo poukázat na žádnou otázku, jež by splňovala kritéria §237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než přikročit k odmítnutí jejího dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ani dovolání žalovaného pak nemohlo být shledáno přípustným, neboť jím předložená otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již mnohokrát řešena, přičemž bylo konstatováno, že bezdůvodné obohacení vzniká i osobě, která si bez platného právního důvodu uzurpuje postavení detentora nemovitosti tím, že ji učiní přístupnou jen pro sebe, bez ohledu na to, jak intenzivně ji skutečně využívá (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012), respektive zda jí předmět užívání nese jakýkoli zisk (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 772/2015). Klade-li tedy dovolatel důraz na to, že v rozhodném období nemohl ateliér užívat zamýšleným způsobem a že z něj nedosáhl žádného výnosu, je tato jeho námitka nezávažnou, neboť ve světle výše citované judikatury bylo možno spatřovat užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu již v tom, že měl dům ve své výhradní dispozici a žalobkyni do něj neumožňoval přístup, odmítaje jí od této nemovitosti poskytnout klíče.
Také dovolání žalovaného tudíž musel Nejvyšší soud odmítnout pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání obou účastníků byla odmítnuta, přičemž žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání žalovaného, nebyla v řízení před dovolacím soudem zastoupena advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu