ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3291.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3291/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 112/55, identifikační číslo osoby 145 00 469, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti povinné M. V., roz. B. , zastoupené JUDr. Aloisem Dvořákem, advokátem se sídlem v Teplicích, Benešovo nám. 3124/7a, adresa pro doručování: P. O. Box: 77, 415 01 Teplice 1, pro 52.246,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 9 Nc 5413/2009, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2011, č. j. 24 Co 599/2011-56, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 31. 1. 2011, č. j. 9 Nc 5413/2009-38, zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. exekuci, neboť s odkazem na §110 a §112 obč. zák. dospěl k závěru, že námitka promlčení vymáhané pohledávky vznesená povinnou je důvodná. Jestliže totiž exekuční titul (platební rozkaz) nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 25. 6. 1997, skončila desetiletá promlčecí doba dne 25. 6. 2007; okolnost, že usnesením téhož soudu ze dne 17. 12. 1997, č. j. E 1400/97-4, byl k návrhu oprávněného nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné, který byl pravomocným usnesením ze dne 19. 10. 2001, č. j. E 144/97-20, podle §326a o. s. ř. zastaven, neměla na běh promlčecí doby žádný vliv, neboť podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce v dané věci až v roce 2009, tedy až po 8 letech od ukončení předchozího vykonávacího řízení, nebyl splněn předpoklad, že v řízení řádně pokračoval.
K odvolání oprávněného krajský soud shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuce se nezastavuje. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že bylo-li exekuční řízení v dané věci zahájeno dne 22. 1. 2009, nemůže být vymáhaná pohledávka promlčena, jelikož desetiletá promlčecí doba počala běžet dne 26. 6. 1997 a skončit měla 26. 6. 2007, avšak její běh se prodloužil o délku předchozího vykonávacího řízení trvajícího od 9. 12. 1997 do 14. 11. 2001, tedy o 3 roky 11 měsíců a 5 dní. Oprávněný totiž podle jeho názoru v předchozím řízení řádně pokračoval (§112 obč. zák.), neboť soudu v jeho postupu nebránil ani jej neztěžoval. Okolnost, že návrh na nařízení exekuce podal až dne 22. 1. 2009, nelze považovat za „řádné nepokračování“ ve vykonávacím řízení, skončil-li předchozí výkon neúspěšně z důvodu nepříznivých majetkových poměrů povinné (v usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí je uvedeno, že je na mateřské dovolené, žije v nájmu se dvěma nezletilými dětmi a ani že mezi vybavením bytu nejsou žádné postižitelné věci). Oprávněnému totiž nelze klást za vinu, že nepodával návrhy na další neúspěšné výkony rozhodnutí „v bližších intervalech jen proto, aby ukázal, že ve vymáhání své pohledávky hodlá pokračovat“. Jeví se naopak jako logické, že se „vyhnul takovému postupu, který by zbytečně pouze navyšoval náklady povinné, a přikročil k dalšímu vymáhání pohledávky až po nějaké době, kdy se sociální i majetková situace povinné mohla zlepšit, a tudíž by exekuce mohla být úspěšná“. Podstatné je však podle odvolacího soudu to, že i nový návrh na nařízení exekuce oprávněný podal „před koncem promlčecí doby“, neboť po dobu předchozího vykonávacího řízení se promlčecí doba stavěla a po dobu tohoto řízení neběžela (v tomto směru odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod číslem R 29/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí s jeho závěrem, že předpoklady pro zastavení exekuce nejsou splněny, a naopak je přesvědčena o tom, že došlo k promlčení vymáhané pohledávky. Namítá, že oprávněný postupoval liknavě a v rozporu s dobrými mravy, že v období od 15. 11. 2001 do 22. 1. 2009, tedy více než sedm let, byl nečinný a že v předchozím vykonávacím řízení nesplnil výzvy soudu, aby označil místo, kde jsou její věci, které by mohly být prodány. Není proto správný názor odvolacího soudu, že oprávněný v řízení řádně ve smyslu §112 obč. zák. pokračoval, což je zřejmé i z toho, že k dotazu soudního exekutora podle §55 zákona č. 120/2001 Sb. nesdělil, zda s návrhem na zastavení exekuce souhlasí, tedy neprojevil zájem na dalším vedení exekuce. Délka exekučního řízení je tak zapříčiněna oprávněným, který po zastavení předchozího výkonu rozhodnutí nekonal, ačkoli v účinnost vstoupil exekuční řád, takže se lze domnívat, že „čekal na nárůst dluhu povinné do nejzazšího možného termínu“. Takovéto jednání považuje dovolatelka za nemravné, a to i bez přihlédnutí k tomu, že i ve smluvním vztahu samém bylo jeho jednání označeno za protiprávní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 182/2001 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 276/99). Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a s §130 zákona č. 120/2001 Sb., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle §110 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Předpokladem stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení a tedy neskončení promlčecí doby je, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení, což platí i pro řízení vykonávací. Jestliže věřitel v zahájeném řízení u soudu nebo jiného orgánu řádně nepokračuje, skončí promlčecí doba bez ohledu na to, že právo již bylo uplatněno (promlčení v těchto případech tedy běží i po dobu řízení).
Podle ustálené judikatury soudů v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010, v němž dovolací soud ve skutkově obdobné věci odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. ledna 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný pod číslem 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, který vezme žalobu zpět nebo není-li po výzvě, poučení a ve stanovené lhůtě podání řádně opraveno či doplněno (neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících již od jejich podání jen tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno), takže v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný pod C 1416 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod číslem 182, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007). Jinak je třeba otázku řádného pokračování v řízení řešit vždy podle okolností konkrétního případu.
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněném pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zaujal tento právní závěr: „Poškozený v zahájeném řízení řádně pokračuje (§261 odst. 3 zák. práce) také tehdy, jestliže po skončení jiného (např. trestního) řízení v přiměřené lhůtě podá návrh (žalobu) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále uvádí, že „jestliže (podle okolností případu) poškozený v řízení řádně pokračuje podáním návrhu o uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočne znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím řízení, ale její běh bude nadále přerušen až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) řízení. Kdyby však soud dospěl k závěru, že poškozený řádně v řízení nepokračoval, neboť po skončení jiného (trestního) řízení v přiměřené lhůtě nepokračoval v řízení podáním návrhu (žaloby) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, započne (do té doby přerušená) promlčecí doba znovu běžet od právní moci rozhodnutí v předchozím řízení“.
Shora uvedené závěry jsou použitelné i v dané věci, v níž jde o posouzení, zda oprávněný řádně pokračoval v předchozím vykonávacím řízení a zda po jeho skončení podal v přiměřené lhůtě návrh na uspokojení stejné pohledávky v daném exekučním řízení.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že exekuční titul (platební rozkaz) nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 25. 6. 1997, že předchozí řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. E 1400/97, zahájené podáním návrhu oprávněného dne 9. 12. 1997, bylo podle §326a o. s. ř. zastaveno usnesením tohoto soudu ze dne 19. 10. 2001, č. j. E 1400/97-20, pravomocným dne 14. 11. 2001, a to s odůvodněním, že vykonavatel při prováděném výkonu (dne 2. 7. 2001) nenalezl žádné postižitelné věci povinné (v odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že povinná je na mateřské dovolené, bydlí s manželem a dvěma nezletilými dětmi v pronajatém bytě, kde se nenachází žádné postižitelné věci) a že oprávněný následně výzvě soudu podle §326a o. s. ř. nevyhověl. Jestliže tedy ani soudu nebylo známo jiné bydliště povinné a místo, kde jsou uloženy její věci, nelze dovodit nečinnost či opomenutí ze strany oprávněného, když za této situace nemohl (z objektivních důvodů) požadované údaje soudu sdělit, jelikož mu nebyly známy. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, pokud dovodil, že oprávněná v tomto vykonávacím řízení ve smyslu §112 obč. zák. řádně pokračovala, neboť se na jeho bezvýslednosti nikterak nepodílela a žádného opomenutí se nedopustila.
Dovolací soud však nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (a v tomto ohledu lze přisvědčit námitce dovolatelky), že oprávněný po skončení předchozího vykonávacího řízení (dne 14. 11. 2001) v přiměřené lhůtě pokračoval v řízení podáním návrhu na uspokojení stejné pohledávky v daném exekučním řízení (dne 22. 1. 2009). Dobu více než 7 let totiž nelze za přiměřenou považovat, neboť oprávněnému nic nebránilo podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí jiným způsobem. Kromě toho, jak správně dovolatelka namítá, dne 1. 5. 2001 vstoupil v účinnost zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, který způsob provedení exekuce svěřuje pověřenému soudnímu exekutorovi, a oprávněný tudíž již konkrétní způsob jejího provedení nemusel v návrhu na nařízení exekuce uvádět.
Jestliže tudíž oprávněný po skončení předchozího vykonávacího řízení v přiměřené lhůtě nepokračoval v řízení podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jiným způsobem nebo podáním návrhu na nařízení exekuce k vymožení stejné pohledávky, započala (do té doby přerušená) promlčecí doba znovu běžet od právní moci rozhodnutí vydaného v předchozím řízení (viz R 80/2009). Běh promlčecí doby tedy pokračoval, takže se sčítá doba, která uplynula ode dne následujícího po právní moci exekučního titulu do podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v předchozím řízení, spolu s dobou, která uplynula po skončení předchozího vykonávacího řízení do podání návrhu na nařízení exekuce v daném řízení. Jestliže by však do skončení desetileté promlčecí doby byl návrh na zahájení exekučního řízení podán u soudu, stalo by se tak včas, a proto by námitka promlčení nemohla být úspěšně uplatněna.
Při skutkovém zjištění odvolacího soudu o tom, že exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 25. 6. 1997, že oprávněný dne 9. 12. 1997 podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v předchozím řízení, které pravomocně skončilo dne 14. 11. 2001, a při zjištění, že v daném exekučním řízení podal návrh na nařízení exekuce dne 22. 1. 2009, je správný závěr odvolacího soudu, že desetiletá promlčecí doba podle §110 obč. zák. neuplynula (jinak řečeno - jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud - běh promlčecí doby se v dané věci prodloužil o délku předchozího vykonávacího řízení, tedy o 3 roky, 11 měsíců a 5 dní, takže promlčecí doba běžela až do 30. 5. 2011).
Je proto správný závěr odvolacího soudu, že k promlčení vymáhané pohledávky nedošlo a že předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebyly splněny.
Podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce včas, nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že jeho jednání je nemravné. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již v řadě rozhodnutí zaujal a odůvodnil závěr, že argumentace ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. je v exekučním řízení nepřípadná, jelikož z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud v nalézacím řízení posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce naproti tomu není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008 ). Stejně tak není exekuční soud oprávněn přezkoumávat v exekučním řízení věcnou správnost exekučního titulu, jelikož jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka dovolatelky, že oprávněný k dotazu soudního exekutora podle §55 zákona č. 120/2001 Sb. nesdělil, zda s návrhem na zastavení exekuce souhlasí, není správná, neboť z obsahu spisu vyplývá, že podáním ze dne 27. 8. 2010, sp. zn. 030EX 262/09-38, doručeným dne 17. 9. 2010 (viz čl. 29 spisu), sdělil oprávněný pověřenému soudnímu exekutorovi Mgr. Jaroslavu Homolovi, že se zastavením exekuce nesouhlasí, jelikož návrh na její nařízení podal včas.
Protože usnesení odvolacího soudu je věcně správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn, a protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, a odst. 6 o. s. ř. usnesením zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu