ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2437.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2437/2022-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. Z. , zastoupené Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti žalovanému J. Z. , zastoupenému JUDr. Hanou Vodolánovou Vopálenskou, advokátkou se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 334/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2022, č. j. 15 Co 104/2020-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 12 C 334/2019-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) tak, že ze SJM se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazují movité věci nacházející se v bytě na adrese XY, a to konkrétně televizor zn. LG, kuchyňský set sestávající se ze čtyř židlí a kuchyňského stolu, šatní skříň v ložnici a pohovka v obývacím pokoji, peněžní prostředky na účtu č. XY, do výlučného vlastnictví žalovaného úvěr č. 33620830 s měsíční splátkou ve výši 3 098 Kč, peněžní prostředky na účtu č. XY s tím, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na vypořádání podílů částku 223 776 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Po zrušení původního rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3127/2020, se Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) věcí opětovně zabýval. Rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 15 Co 104/2020-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalobkyně dovolání. Zpochybnila v něm především platnost dohody o vypořádání SJM ze dne 14. 12. 2016 (dále též jen „dohoda“). Jako neřešenou otázku vymezila, zda lze z pohledu korektivu dobrých mravů považovat za platnou dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, a to za situace, že tato dohoda pomíjí zásadní majetkovou hodnotu – Kindergeld, který má být použit ve prospěch nezletilých dětí. Dále nesouhlasila s řešením otázky omluvitelnosti omylu, do kterého ji měl v souvislosti uzavíráním dohody a vyplacením částky Kindergeld uvést žalovaný. Podle žalobkyně odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 nemístně, neboť v něm byly dány odlišné skutkové okolnosti. Vzhledem k tomu, že nemělo jít o přiléhavou judikaturu, nebyla podle žalobkyně otázka omluvitelného omylu dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Odvolací soud se měl rovněž odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4000/2008 a 22 Cdo 1475/2010; i přes existenci dohody by mělo být možné částku Kindergeld vypořádat soudem. Soudu prvního stupně pak vytkla, že si k dokazování nevyžádal výpisy z bankovních účtů, pročež jde o opomenuté důkazy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně vymezila otázku, zda lze z pohledu korektivu dobrých mravů považovat za platnou dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 14. 12. 2016, a to za situace, že tato dohoda pomíjí zásadní majetkovou hodnotu (Kindergeld).
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Soud prvního stupně podrobně citoval obsah dohody, včetně části, podle níž účinností dohody je vypořádán veškerý majetek, pohledávky a závazky tvořící SJM včetně pohledávek či závazků v dohodě opomenutých či vzniklých po uzavření této dohody a že účastníci nemají vůči sobě žádné jiné závazky a pohledávky, či tu část dohody, podle níž pokud by se po uzavření dohody zjistila existence nevypořádané pohledávky, pak z takové pohledávky je oprávněn ten z účastníků, v jehož prospěch pohledávka svědčí. Dále také uvedl, že pokud některou věc tvořící jejich společné jmění pominuli, stává se předmětem výlučného vlastnictví toho z účastníků, který ji má ke dni zániku společného jmění ve své oprávněné držbě. Soud prvního stupně přitom jasně odůvodnil, že touto dohodou byla vypořádána i finanční částka daňového zvýhodnění (Kindergeld) připsaná na účet žalovaného v prosinci 2016. Roli přitom nehrálo, zda byla na účet žalovaného připsána před či po uzavření dohody, neboť v ní byla smluvena pravidla vypořádání v obou případech. K tomuto závěru se přiklonil i odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že soudy v řešené věci neuzavřely, jak v dovolání argumentuje žalobkyně, že by dohoda pominula majetkovou hodnotu v podobě Kindergeld. Naopak se z odůvodnění jejich rozhodnutí jasně podává, že i tato finanční částka byla v souladu se smluvními ujednáními dohodou vypořádána, a to tak, že má připadnout žalovanému. Otázka předložená žalobkyní proto nemůže být přípustnou již z toho důvodu, že na jejím řešení není napadené rozhodnutí vůbec postaveno.
Dále žalobkyně uvedla, že „odvolací soud založil své rozhodnutí na úvahách uvedených na str. 4 bod 10. odůvodnění. Tyto závěry jsou ovšem podle názoru žalobkyně v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4000/2008 a sp. zn. 22 Cdo 1475/2010.“
Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
V tomto případě nemůže námitka přípustnost dovolání založit, neboť žalobkyně sice uvádí konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu, neformuluje však žádnou konkrétní právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného, dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz )].
Zcela nad rámec lze uvést, že obecná argumentace žalobkyně o tom, že dohodou nevypořádané položky SJM lze podrobit soudnímu vypořádání, nemůže být v dané věci případná. Soudy totiž vyšly z toho, že vůlí účastníků bylo vypořádat dohodou celé SJM, tj. i částku Kindergeld, a to bez ohledu na to, zda byla na účet žalovaného připsána před či po uzavření dohody. Jde přitom o závěr, který dovolací soud nemůže zpochybnit, neboť je skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy vázán (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Ostatně ani žalobkyně s tímto závěrem v rovině vymezení dovolací otázky nepolemizuje. Napadené rozhodnutí proto nemůže být v rozporu s namítanou judikaturou, neboť v ní dovolací soud vycházel z jiné situace, a sice že určitá položka nebyla dohodou vypořádána, a proto ji bylo možné vypořádat jiným způsobem.
Žalobkyně dále předložila „otázku omluvitelnosti (resp. v daném případě neomluvitelnosti) omylu.“ Tato otázka neměla být dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Takové vymezení právní otázky je zcela nedostatečné. Aby bylo dovolání přípustné, je zapotřebí vymezit konkrétní právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena. Ta však z obsahu dovolání nevyplývá. Absentuje i vymezení dovolacího důvodu, tj. vyložení, v čem je právní posouzení věci nesprávné a v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. I v tomto případě je dovolání spíše pokračováním dosavadní prosté polemiky se závěry soudů obou stupňů. Žalobkyně v něm navíc tvrdí okolnosti, které nemají podklad v provedeném dokazování. Nevystihuje tak zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že dovolání je sice širokým vyjádřením nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, nicméně v rovině právní zcela obecně formulovanými, aniž by bylo možné z dovolání učinit závěr o jasně formulované obecné či zobecnitelné právní otázce vycházející ze zjištěného a akceptovaného skutkového stavu, kterou by měl dovolací soud přezkoumat; to tím spíše, má-li jít o právní otázku, která neměla být dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Dále žalobkyně namítla, že soud prvního stupně neakceptoval důkazní návrh na zjištění informací, kdy přesně žalovaný obdržel částku Kindergeld, vyžádáním bankovních výpisů. Tyto bankovní výpisy proto mají být tzv. opominutým důkazem.
Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Námitka nemůže být přípustná již proto, že se jí žalobkyně omezuje toliko na tvrzení vady řízení. Ta však sama o sobě (bez patřičného vymezení otázky přípustnosti) nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). V této podobě by k ní dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). To potvrzuje i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud podtrhl potřebu vymezení přípustnosti dovolání i v obdobných případech.
Nadto nejde o opomenutý důkaz, neboť nalézací soudy sice žalobkyní navržený důkaz neprovedly, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že skutečnosti, jež měly být navrženými důkazy zjištěny, nebyly pro právní posouzení věci, které odvolací soud zaujal, významné, což také odvolací soud uvedl výslovně. Jinak řečeno, zjišťování skutkových okolností k přesnému dni vyplacení dávky Kindergeld považoval odvolací soud za nevýznamné proto, že do jeho právního posouzení se přesný den vyplacení dávky v prosinci 2016 nemohl nijak promítnout. K tomu dovolací soud pouze dodává, že je to zjevně proto, že soudy považovaly tuto část společného jmění za vypořádanou dohodou na základě obecnějších ustanovení a způsobu vypořádání, které byly v dohodě obsaženy.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Podle §6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), došlo-li ke zrušení rozhodnutí o věci samé v důsledku dovolání, neplatí poplatek za řízení poplatník, který ve věci již jednou poplatek zaplatil. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně zaplatila na výzvu soudní poplatek za předcházející dovolání, přičemž v rámci řízení o něm bylo napadené rozhodnutí zrušeno, i za toto dovolání. Soudní poplatek za toto dovolání by proto měl být podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích soudem prvního stupně vrácen.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu