ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2539.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2539/2023-333
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. F. , zastoupeného Mgr. Bc. Josefem Benešem, advokátem se sídlem v Chomutově, Čechova 1695/2, proti žalované M. F. , zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 245/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 8 Co 232/2022-313, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 8 Co 232/2022-313, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 13 C 245/2020-228, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 2 měsíců od právní moci rozsudku na vypořádání zaniklého společného jmění manželů vypořádací podíl ve výši 187 097,50 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně rozhodoval o vnosech, které k vypořádání uplatnil žalobce a které představovaly prostředky vynaložené ze společného jmění manželů na splátky hypotečního úvěru poskytnutého na dostavbu a rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví žalované, na splátky úvěru poskytnutého na pořízení vozidla, které žalovaná nabyla před uzavřením manželství, na daň z její výlučné nemovitosti a na pojištění vozidla. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci polovinu částky vynaložené za trvání manželství na splátky hypotečního úvěru. Ostatní vnosy posoudil jako nedůvodné. Soud prvního stupně neshledal důvody pro disparitu podílů, které se dovolávala žalovaná s odůvodněním, že žalobce byl podstatnou část manželství v pracovní neschopnosti, a to bez nároku na nemocenské, náklady domácnosti nesla proto žalovaná ze svých příjmů, což vedlo až k nutnosti jejího oddlužení v insolvenčním řízení, nebo nepracoval z důvodu častých změn zaměstnání, a dům ve výlučném vlastnictví žalované užíval k bydlení společně se žalovanou.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 8 Co 232/2022-313, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání zaniklého společného jmění manželů vypořádací podíl ve výši 36 658,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že za trvání manželství bylo na hypoteční úvěr poskytnutý žalované zaplaceno ze společných prostředků 374 195,28 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, uzavřel, že prostředky vynaložené ze společného jmění na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti se nenahrazují, částky vynaložené na potřebu rodinného bydlení tedy nejsou předmětem vypořádání. Může však nastat situace, kdy jsou prostředky ze společného jmění manželů vynakládány na společné bydlení a současně i na výlučný majetek. V takovém případě je třeba věc individuálně posoudit v souladu s hledisky uvedenými v §2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zejména zvážit, zda takto vynaložená částka by musela být vydána na zajištění totožné potřeby rodiny i v případě, kdy by nebyla současně vynaložena na výlučný majetek, a zda jde o částky přiměřené. Podle výsledku této úvahy pak lze rozhodnout o úhradě vnosu úplné, částečné nebo žádné. Poukázal na to, že žalovaná v rámci požadavku na disparitu podílů po celou dobu řízení tvrdila, že žalobce její dům spolu s ní a s rodinou užíval, nejde tedy o nepřípustnou novotu. Žalovanou proto podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyzval k prokázání výše obvyklého nájemného v období let 2011 – 2016 a poučil ji o následcích nesplnění této výzvy, tím prolomil koncentraci řízení. Žalovaná označila důkaz znaleckým posudkem, kterým bylo prokázáno, že obvyklé měsíční nájemné nemovitosti žalované je vyšší, než byla měsíční splátka hypotečního úvěru. Po zjištění, že žalobce užíval nemovitost žalované do května 2015, uložil žalované nahradit, co bylo ze společných prostředků vynaloženo na splátky hypotečního úvěru v období od května 2015 do 9. 2. 2016, kdy žalovaná přestala být vlastníkem nemovitosti a mimořádnou splátkou hypoteční úvěr zcela splatila.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
4. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
5. Dovolání odůvodnil tím, že odvolací soud poskytl v odvolacím řízení žalované poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. a provedl důkaz, který na základě takového poučení žalovaná navrhla, v rozporu s §213 odst. 5 o. s. ř., neboť nešlo o důkaz podle §205a o. s. ř. (odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014). Další odchylku odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu spatřoval v tom, že odvolací soud přihlédl k důkaznímu návrhu žalované, přestože ten byl označen až po uplynutí lhůty stanovené v poučení poskytnutém dle §118a o. s. ř., a odchýlil se tak např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že se nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami, které účastníci uplatnili. Navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí. Domáhal se rovněž odkladu vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť prostředky na zaplacení náhrady nákladů řízení nemá ve stanovené třídenní lhůtě k dispozici, a hrozí mu tak exekuce, jež by měla vliv i na nezletilého syna, kterého má ve výlučné péči.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
9. Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
10. Podle §118b o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 1 až 3.
11. Podle §213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
12. Podle §205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
13. Podle §213b odst. 2 o. s. ř. porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
K uplatnění důkazního návrhu po lhůtě stanovené ve výzvě dle §118a o. s. ř.:
14. Nejvyšší soud ve svém usnesení z 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016 (dostupném, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), uvedl, že lhůta stanovená podle §118a odst. 3 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou, a nikoli propadnou, a že soud může přihlédnout i k důkazům navrženým po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle §118a odst. 3 o. s. ř., jestliže z nedodržení této výzvy nedovodil již jiné procesní důsledky.
15. Lhůta poskytnutá ve výzvě a poučení dle §118a o. s. ř. tak může vést k nemožnosti důkazy po uplynutí lhůty přípustně uplatnit jen v případě, že jde zároveň o lhůtu poskytnutou podle §118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. a nejde o výluku z koncentrace podle §118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. Také poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. je přitom od 1. 1. 2013 výlukou z koncentrace řízení. Postup odvolacího soudu není proto v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, na který dovolatel odkazuje a podle kterého „činí-li soud výzvu podle §118a o. s. ř. v řízení, v němž se uplatní koncentrace podle §118b odst. 1 o. s. ř., pak k tvrzením a důkazním návrhům předloženým na základě takové výzvy po uplynutí stanovené lhůty nepřihlíží (vyjma případů stanovených zákonem)“ , neboť poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. poskytnuté po okamžiku koncentrace představuje výjimku stanovenou zákonem. V uvedeném rozhodnutí byl řešen případ poskytnutí poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. při prvním jednání ve věci, tedy před okamžikem koncentrace. Poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. navíc představuje výjimku z koncentrace až podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, Nejvyšší soud se proto v citovaném rozhodnutí odlišností mezi poučením podle §118a odst. 3 o. s. ř. poskytnutým před uplynutím koncentrace a poskytnutým později nezabýval ani z tohoto důvodu.
16. Samotné uplynutí lhůty poskytnuté ve výzvě a poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem tedy odvolacímu soudu v této věci nebránilo, aby k návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem přihlížel.
K poskytnutí poučení podle §118a o. s. ř. v odvolacím řízení a provedení důkazu označeného na základě takového poučení:
17. Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. neplní v občanském soudním řízení jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., zákon ukládá – jak je zřejmé z ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání. Postup odvolacího soudu podle §118a o. s. ř. však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (srov. §213b odst. 1 o. s. ř.).
18. Odvolací soud vyzval dle §118a odst. 3 o. s. ř. žalovanou k prokázání tvrzení, „jaká byla výše obvyklého nájemného v období let 2011-2016“ a poučil ji o následcích nevyhovění takové výzvě. Následně provedl důkaz znaleckým posudkem, který žalovaná v reakci na uvedenou výzvu a poučení navrhla, a ze zjištění o výši obvyklého nájemného při svém rozhodnutí vycházel. V odůvodnění svého rozsudku pak uvedl, že žalovaná už v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že žalobce spolu s ní předmětnou nemovitou věc užíval. Tuto skutečnost považoval odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, za právně významnou pro posouzení výše vnosu spočívajícího ve vynaložení prostředků ze společného jmění manželů na splátky hypotečního úvěru poskytnutého žalované na dostavbu a rekonstrukci nemovitosti v jejím výlučném vlastnictví.
19. V rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, Nejvyšší soud uvedl, že „ je-li v době trvání společného jmění manželů ze společných prostředků hrazen hypoteční úvěr na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve které bydlí (respektive ji užívá) rodina manželů, a jde-li tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Kdyby částka vynaložená na splátky hypotečního úvěru byla stejná nebo nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Kdyby však měsíční splátky hypotečního úvěru byly vyšší než náklady na zajištění obdobného bydlení z jiného právního důvodu, bude třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo vynaloženo na splátky hypotečního úvěru “. Rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán ve věci, kde se žalovaný už před soudem prvního stupně domáhal úhrady toho, co rodina ‚ušetřila‘ tím, že za užívání nemovitosti v jeho vlastnictví nemusela hradit tržní nájemné. V rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů, ovládaném zásadou dispoziční a projednací, je zcela v rukou účastníků, jaké vnosy či odpočty budou uplatňovat, a že soud nemůže bez návrhu snižovat výši vnosu o částky, které rodina tzv. odbydlela. Z toho je zřejmé, že ke skutečnosti, že nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů byla využívána k bydlení obou manželů a jejich rodiny, není důvodem, ke kterému by soud při určení výše vnosu spočívajícího ve vynaložení společných prostředků na splátky hypotečního úvěru na takovou nemovitost, přihlížel i bez návrhu.
20. Soud prvního stupně se sice tvrzením žalované o tom, že její nemovitost žalovaný a její rodina rovněž k bydlení užívali, zabýval, ale pouze při posouzení disparity podílů, které se žalovaná s odkazem na (mimo jiné) tuto skutečnost domáhala, a to „nejméně“ v poměru 60:40 v její prospěch. Důvody pro disparitu podílů neshledal. Ve vztahu k vnosu, který žalobce uplatnil k vypořádání, nepovažoval soud tvrzení žalované o užívání nemovitosti žalobcem, a tedy ani zjištění hodnoty takového užívání, za právně významné.
21. Tvrzení, že žalobce nemovitost žalované užíval, byla sice uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, „hodnota užívání nemovitosti“ a důkazy k jejímu prokázání však nepředstavují přípustný odvolací důvod dle §205a o. s. ř.
22. Vyplynula-li potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně vadou řízení (srov. §213b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že poučovací povinnost je v ustanovení §118a o. s. ř. založena na objektivním principu a že tedy není významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení §118a o. s. ř. V takovém případě odvolací soud sám nemůže zjednat nápravu poskytnutím poučení podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., neboť by to v rozporu s ustanovením §213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to ustanovení §205a o. s. ř. neumožňuje. Výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení §205a písm. d) o. s. ř. se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci. V takovém případě musí mít uvedená vada řízení za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1014/2021, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, nebo ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1014/2021).
23. V projednávané věci zaujal odvolací soud právní názor, že pro posouzení věci je právně významná výše obvyklého nájemného (stejné nemovitosti) v letech 2011 – 2016. Důvodem neúspěchu žalované v řízení před soudem prvního stupně přitom nebylo neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ve vztahu k takové skutečnosti, důkaz znaleckým posudkem nelze v dané věci podřadit ani pod jinou výjimku ze systému neúplné apelace dle §205a o. s. ř. Účastníci byli v souladu s §119a odst. 1 o. s. ř. poučeni o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a.
24. Pokud tedy odvolací soud doplnil dokazování o důkazy, které žalovaná k prokázání výše obvyklého nájemného navrhla v návaznosti na jeho poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., postupoval v rozporu s §213b odst. 1 a §213 odst. 5 o. s. ř., neboť přihlédl k důkazu, který nebyl uplatněn v souladu s §205a o. s. ř. Takový postup je v rozporu s výše uvedenou ustálenou praxí dovolacího soudu. Potřebu dalšího důkazu a závěr o absenci poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně založil odvolací soud na odlišném právním názoru, přes tuto vadu řízení před soudem prvního stupně, u které neměl možnost zjednat nápravu, však odvolací soud nepostupoval podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně nezrušil. Danou otázku procesního práva tak odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je proto nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Závěr
25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud v následujícím řízení znovu přezkoumá, zda lze k důkazu znaleckým posudkem a k tvrzení žalované o tom, že nemovitost v jejím výlučném vlastnictví užíval také žalovaný, přihlížet v odvolacím řízení, zejména zda žalovaná návrh na snížení žalobou uplatněného vnosu z důvodu společného užívání nemovitosti řádně uplatnila, případně v jaké výši. Přihlédne přitom k závěrům vyjádřeným dovolacím soudem v tomto kasačním rozhodnutí.
27. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
28. O návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu