ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2562.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2562/2022-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. A., narozeného XY, bytem v XY , zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, proti žalované P. A ., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o určení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 299/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 26 Co 18/2022-591 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Válka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal určení, že je spoluvlastníkem s podílem o velikosti 63 % na domě č. p. XY, postaveném na pozemku parc. č. XY a stavbě bez čísla popisného postaveném na pozemku parc. č. XY, venkovního krytého bazénu a zahradního altánu postavených na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY. Žalobu odůvodnil tím, že zápis v katastru nemovitostí, podle něhož je výlučným vlastníkem nemovitostí žalovaná, neodpovídá skutečnosti. Tvrdil, že dům stavěli před uzavřením manželství společně, přičemž žalobce vynaložil na výstavbu celkem přibližně 2,2 milionů Kč z celkových nákladů ve výši 3,5 milionů Kč.
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2021, č. j. 18 C 299/2015 – 558, v pořadí již třetím po opakovaném vrácení věci Nejvyšším soudem, rozhodl, že řízení se v části, ve které se žalobce domáhá určení, že je spoluvlastníkem s podílem o velikosti 13 % na domě č. p. XY, postaveném na pozemku parc. č. XY a stavbě bez čísla popisného postavené na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, zastavuje (výrok I), žaloba se v části, ve které se žalobce domáhá určení, že je spoluvlastníkem s podílem o velikosti 50 % na domě č. p. XY, postaveném na pozemku parc. č. XY a stavbě bez č. p. postavené na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, zamítá (výrok II) a žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 189 247 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 26 Co 18/2022-591 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Ve věci šlo o to, zda se vlastníky stavby stali oba účastníci tím, že stavbu provedli společně, nebo zda se vlastnicí stala žalovaná jako vlastnice pozemku, adresátka stavebně právních rozhodnutí, osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastnice a především objednatelka stavby na základě smlouvy o dílo. Soudy zjistily, že uzavřela s dodavatelem stavby smlouvu o dílo a na jejím základě byla stavba provedena; v souladu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, učinily závěr, že výlučnou vlastnicí stavby je žalovaná.
Právní úprava a judikatura k přípustnosti dovolání:
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání - a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání - alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22).
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř.
Uplatněné předpoklady přípustnosti dovolání:
Dovolatel vymezuje „právní otázky, na kterých je závislé napadené rozhodnutí“ takto: 1) Otázka práva hmotného, zda skutkový stav, zjištěný v řízení, poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že byla s panem F. uzavřena smlouva o dílo;
2) Otázka práva hmotného, kdo se za zjištěného skutkového stavu stal účastníkem smlouvy uzavřené s panem F. (ať už smlouvy o dílo či jiné smlouvy);
3) Otázka hmotného práva, zda objednatel a stavebník musí být jeden a týž subjekt či nikoli; při řešení otázky, zda a kým na straně objednatele byla uzavřena s panem F. smlouva o dílo, odvolací soud zjevně nerozlišoval obsahový rozdíl v těchto pojmech;
4) Otázka hmotného práva, komu svědčí vlastnické právo ke zřizované stavbě v případě, kdy se žádný z účastníků na stavbě osobně nepodílí, vlastní stavební práce provádí široký okruh třetích osob, které jim ani nejsou známy, ale jsou koordinovány a placeny osobou, s níž mají účastníci uzavřenu smlouvu příkazního typu;
5) Otázka práva procesního, zda byl odvolací soud povinen dodržovat procesní zásady týkající se dokazování, zejména pak zásadu volného hodnocení důkazů, a to tak, aby následkem nebyla skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy;
6) Otázka práva procesního, zda je možno v odůvodnění pominout zhodnocení některých provedených důkazů (popř. je vůbec nehodnotit), popř. namísto zhodnocení uvést, že z těchto důkazů nebylo zjištěno nic rozhodného pro předmět řízení, ačkoli jsou tyto pominuté důkazy způsobilé zpochybnit či přímo vyvrátit jiné provedené důkazy, zejména účastnické výpovědi.
Dále uvádí, že „v případě otázky uvedené v odst. 1), 2), 3), 5) a 6) se jedná se o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud (i soud prvního stupně stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [v případě otázky v odst. 1) může jít popř. i o otázku v dosud dovolací soudem neřešenou)], a v případě otázky uvedené v odst. 4) se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Uvedené otázky pak rozvádí v dalším textu dovolání.
Hodnocení přípustnosti dovolání:
K uplatněným předpokladům přípustnosti dovolání se uvádí: Otázky č. 1) a 2) nemohou založit přípustnost dovolání již proto, že postrádají potřebné zobecnění; dovolatel v podstatě žádá o přezkum, který by snad bylo možné provést v řízení o řádném opravném prostředku, nikoliv v řízení dovolacím. Kdyby bylo možné takto konkrétně vymezovat předpoklad přípustnosti dovolání, pak by omezení těchto předpokladů na případy uvedené v §237 o. s. ř. nemělo smysl, v podstatě by se tak dalo každé dovolání zformulovat tak, aby bylo přípustné. Navíc v souvislosti s těmito otázkami dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se primárně zjišťování skutkového stavu a se skutkovými zjištěními také – nepřípustně – polemizuje. Tyto otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání.
K otázce č. 3): Není zřejmé, z čeho dovolatel činí závěr, že odvolací soud nerozlišoval mezi pojmem „stavebník“ tak, jak je užíván ve stavebním řízení, a „stavebníkem“ ve smyslu občanského práva. Dovolání v této části postrádá potřebnou konkretizaci; není jasné, v čem by měl spočívat rozpor napadeného rozsudku s „výše uvedenou judikaturou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1142/2005). Tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
K tomu se jen na okraj dodává, že odvolací soud vyšel „ze stavebního povolení ze dne 14. 2. 2000, z kolaudačního rozhodnutí ze dne 12. 8. 2002, z rozhodnutí o přidělení čísla popisného ze dne 15. 8. 2002, kde je ve všech případech jako stavebník uvedena žalovaná“. Z toho však nevyvodil závěr, že žalovaná na základě toho, že ve stavebním řízení vystupovala jako stavebník, nabyla vlastnické právo ke stavbě, jen z toho dovodil, spolu s dalšími okolnostmi, že „si v právních vztazích vždy počínala jako jediný vlastník stavby“. To byla jedna z okolností svědčících o úmyslu nabýt výlučné vlastnictví.
K otázce č. 4): Na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť soud vyšel z toho, že stavba byla zřízena na základě smlouvy o dílo. Není tak naplněn základní předpoklad přípustnosti dovolání, a to, aby šlo o právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá (§237 o. s. ř.).
K otázce č. 5): Dovolatel sice tvrdí, že soud porušil zásadu „volného hodnocení důkazů, a to v intenzitě, dosahující soudcovské libovůle, čímž rovněž porušil právo žalobce na spravedlivý proces, a tedy se odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 23 Cdo 2305/2009“. To doprovází tvrzením: „Odvolací soud i soud I. stupně se však uvedenými pravidly neřídily, jestliže nehodnotil celkovou věrohodnost žalované ve vztahu k několika předchozím změnám jejích tvrzení a výpovědi. Dle názoru žalobce je mylný právní názor odvolacího soudu, který vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí takto: ‚Soud prvního stupně nepochybil, pokud se nezabýval v rozhodnutí změnami významných skutkových tvrzení žalované (jak tvrdí žalobce), protože předmětem posouzení již byl jen charakter výstavby“. Tvrdí rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2305/2009.
Takto neurčitě formulovaná otázka by nemohla založit přípustnost dovolání, ani kdyby bylo dovolací řízení vedeno v režimu právní úpravy, ve které bylo vedeno řízení předcházející tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejen že předpoklady přípustnosti byly v té době v zákoně formulovány jinak než nyní, ale soud vyslovil závěry, na které dovolatel odkazuje, v souvislosti s tehdy přípustným dovolacím důvodem, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Takový dovolací důvod současná právní úprava nezná, dovolání lze podat pouze z důvodu, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K otázce č. 6): Nikoliv každé neprovedení navržených důkazů je pochybením. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Oba soudy stručně uvedly, proč některé důkazy nebyly provedeny, tedy nejde o tzv. opomenuté důkazy; ostatně dovolatel netvrdí a nekonkretizuje zásadní skutečnosti, které by z těchto důkazů měly vyplynout. Vzhledem k rozsáhlému dokazování provedenému v řízení pak nelze považovat to, že soud prvního stupně některé provedené důkazy hodnotil jen tak, že skutkový stav je dostatečně zjištěn, a proto se jimi nebude zabývat, za porušení práva žalovaného na spravedlivý proces. Mohlo by jít nanejvýš o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu