ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2614.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2614/2022-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Professional Building Development, s. r. o., IČO 29124671, se sídlem v Plzni, Karlovarská 563/83, zastoupené Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Resslova 5, proti žalovanému P. C., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, o uložení povinnosti zdržet se odstraňování oplocení a uvedení oplocení do původního stavu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 39 C 271/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2022, č. j. 56 Co 246/2021-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2021, č. j. 39 C 271/2020-112, žalobu o uložení povinnosti žalovanému uvést oplocení na hranici pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. a obci XY do původního stavu a o uložení povinnosti žalovanému nadále se zdržet jednání spočívajícího v odstraňování oplocení na hranici pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. a obci XY, zamítl (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 56 Co 246/2021-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř“.), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která dosud není rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešena, a to „kdo je vlastníkem oplocení, tedy stavby nezapisované v katastru nemovitostí vybudované na cizím pozemku, přičemž stavba byla vybudována za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.“ Obsahem podaného dovolání je pak zejména nesouhlas žalobkyně se závěrem odvolacího soudu, že neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání vlastnictví ke spornému oplocení. Namítá, že oplocení bylo vybudováno jejím právním předchůdcem a ona k němu nabyla vlastnické právo spolu s dalšími nemovitými věcmi kupní smlouvou v roce 2012. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně označil jako vlastnici oplocení matku žalovaného E. C. a rozporuje jeho úvahu, že oplocení nabyla jako příslušenství dalších nemovitých věcí, aniž by zohlednil, že se jednalo o stavbu na cizím pozemku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka Nejvyššímu soudu předkládá k řešení otázku „kdo je vlastníkem oplocení, tedy stavby nezapisované v katastru nemovitostí vybudované na cizím pozemku, přičemž stavba byla vybudována za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.“
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně vůbec neprokázala, že je vlastnicí sporného oplocení. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by plot zhotovil právní předchůdce žalobkyně. Žalobkyně „nepředložila ani nabývací titul k nemovitostem … konkrétně zejména k pozemku číslo XY v k. ú. a obci XY, na kterém byl sporný plot vybudován“. Podle odvolacího soudu „plot, o který se v řízení jedná, je stavbou spojenou se zemí pevným základem a lze tedy dovodit, že má povahu nemovitosti“. Žalobkyně neprokázala, že by tuto samostatnou nemovitou věc nabyla do svého vlastnictví. Proto se ani nemůže ve vztahu k oplocení domáhat ochrany vlastnického práva.
Tvrdí-li dovolatelka, že je vlastnicí sporného oplocení, neboť bylo vybudováno jejím právním předchůdcem a ona ho získala na základě kupní smlouvy v roce 2012, staví své právní posouzení otázky vlastnictví ke spornému oplocení na jiném skutkovém základě, než jak jej zjistil odvolací soud. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé (tedy do závěru, že není oprávněna domáhat se ochrany vlastnického práva ve vztahu k věci, u níž neprokázala, že je v jejím vlastnictví), jsou-li založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů proto nemůže v posuzované věci založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. námitka žalobkyně, že je vlastnicí sporného oplocení, potažmo jí vymezená otázka, kdo je vlastníkem sporného oplocení.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu