ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2668.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2668/2022-658
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 7/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. 28 Co 194/2021- 614, 28 Co 282/2021, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 390, 40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Černého.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 4 C 7/2019-380, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. 10. 2021, č. j. 4 C 7/2019-432, vypořádal soud prvního stupně zaniklé společné jmění („SJM“) účastníků, a rozhodl o nákladech řízení. Ve výroku pod bodem V. zamítl žalobu „v části, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání investic ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného, a to pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY.“
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 28 Co 194/2021-614, 28 Co 282/2021, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem se mění v části výroku II. tak, že částka na vyrovnání podílů činí 405 880 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku II, ve výroku I a ve výroku V potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Žalobkyně požadovala mimo jiné vypořádání investic ze společného jmění manželů do výlučného majetku žalovaného, a to do pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY a pozemku parc. č. XY zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. a obec XY (dále jen „nemovitosti“). Investice měly být vynaloženy v letech 1990–2000; nicméně v té době byli vlastníky nemovitostí rodiče žalovaného, kteří umožnili účastníkům bezplatné bydlení; žalobce se stal jejich výlučným vlastníkem až v roce 2009. Proto, jak soudy konstatovaly, nemohlo jít o investice ze společného jmění do výlučného vlastnictví žalovaného; investováno bylo do majetku třetích osob (rodičů žalovaného).
S tímto právním názorem dovolatelka nesouhlasí a tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedené otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“; tím je založena přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Tuto otázku však nijak nekonkretizuje, jen opakuje tvrzení, uplatněné již v odvolání, že šlo o stejný případ, jaký řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, resp. v rozsudku ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008 (k tomu již odvolací soud uvedl, že závěry prvního z uvedených rozhodnutí, zmíněného v dovolání, se v této věci nemohou uplatnit). Jiné předpoklady přípustnosti dovolání v této souvislosti neuvádí.
Dovolání je nepřípustné.
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)].
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, publikovaný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolání je na samé hranici projednatelnosti, přípustnost je vymezena velmi vágně, nicméně z obsahu dovolání lze dovodit otázku, zda je právní názor, že v řízení o vypořádání SJM nelze vypořádat (jako tzv. vnosy) investice do majetku třetí osoby, v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu výše uvedenými. Tak tomu není. V těchto rozhodnutích totiž nešlo o nároky na vypořádání investic v rámci vypořádání SJM, jde tedy o jinou právní situaci. V řízení o vypořádání SJM lze totiž vypořádat jen investice vynaložené ze SJM na výlučný majetek (a opačně). Odvolací soud též uvedl, že „předmětem vypořádání zaniklého společného jmění manželů nebyla nikdy učiněna ani pohledávka za rodiči žalovaného vzniklá investicemi do jejich majetku“; tento závěr není dovoláním dotčen.
Navíc odvolací soud uvedl, že v rámci SJM nemohly být tvrzené investice vypořádány již proto, že, jak zjistil z tvrzení samotné žalobkyně, šlo o prostředky v jejím výlučném majetku. Tento závěr dovolatelka nijak nenapadá, a přitom by sám postačil k závěru, že do vypořádání SJM taková investice nepatří; to samo o sobě postačuje k odmítnutí dovolání. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek totiž za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak, pokud jde o investice, nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Pokud dovolatelka poukazuje na údajné nesplnění poučovací povinnosti a tvrdí, že soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu, pak k takové vadě může soud přihlédnout jen v případě, že dovolání je přípustné (z jiného důvodu) – viz §242 odst. 3 o. s. ř. Tak tomu v této věci není.
Dovolatelka polemizuje se zjištěním ceny vypořádávaných věcí, v této části však přípustnost dovolání nijak nevymezuje, a tak se jejími tvrzeními nebylo možno zabývat. V závěru též vyslovuje nesouhlas s výrokem o náhradě nákladů řízení. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu