ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2694.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2694/2023-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. B. , zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalovaným 1) T. D., zastoupenému Mgr. Jakubem Mulačem, advokátem se sídlem v Hostivici, Cedrová 1975, 2) K. K. , 3) H. K. , 4) O. H., 5) L. H., žalovaným 4) a 5) zastoupeným JUDr. Marcelou Ondřejovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o zdržení se užívání kanalizační přípojky, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 439/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 30 Co 9/2023-383, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2022, č. j. 4 C 439/2018-327, uložil žalovaným povinnost zdržet se užívání kanalizační přípojky umístěné na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a to ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II a III).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných 1), 4) a 5) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 30 Co 9/2023-383, ve znění usnesení ze dne 20. 4. 2023, č. j. 30 Co 9/2023-388, rozsudek soud prvního stupně ve výroku o věci samé v části týkající se žalovaných 1), 4) a 5) změnil tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti těmto žalovaným zdržet se užívání kanalizační přípojky umístěné na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů žalovanému 1) (výrok II rozsudku odvolacího soudu), žalovaným 4) a 5) (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a státu (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
3. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání sdružené kanalizační přípojky nacházející se na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, která je ve spoluvlastnictví účastníků řízení. Uvedla, že z této kanalizační přípojky jsou na pozemek žalobkyně přiváděny imise v podobě odpadních vod.
4. Odvolací soud vyložil, že podle §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) je vlastník pozemku oprávněn se domáhat, aby se ten, kdo do jeho vlastnického práva nepřípustnými imisemi zasahuje, zdržel přesně vymezeného rušení. Prostřednictvím rozhodnutí vydaného na základě §1013 odst. 1 o. z. nelze však ukládat rušiteli konkrétní způsob jeho jednání. Je na žalovaném, jakým konkrétním způsobem povinnosti zdržet se obtěžování žalobce dostojí a jaká konkrétní opatření zvolí (v této souvislosti odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021).
5. V posuzované věci se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, kterým by bylo žalovaným uloženo zdržet se užívání sdružené kanalizační přípojky. V žalobě blíže vyložila, že tím míní povinnost zdržet se vypouštění odpadních vod do této přípojky. Nedomáhá se tedy zdržení se přivádění odpadních vod na její pozemek (přímé imise) či zdržení se pronikání pachu z těchto odpadních vod na její pozemek, ale v podstatě zákazu užívat věc (rovněž) ve spoluvlastnictví žalovaných k účelu, ke kterému je určena. Takovému požadavku žalobkyně však nemůže být podle §1013 odst. 1 o. z. vyhověno, a proto žalobu zamítl. Poznamenal, že je na žalovaných, jakým způsobem (za předpokladu, že by byl požadavek vlastníka věci, který je rušen imisemi, shledán jako opodstatněný) dostojí povinnosti zdržet se rušení vlastnického práva žalobkyně.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejprve namítá, že je nutné hodnotit imise spočívající v přivádění odpadních vod na pozemek žalobkyně jako imise přímé (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020). Podle žalobkyně není z úvah odvolacího soudu zřejmé, jak po právní stránce imise posoudil, ale „v návaznosti na další argumentaci odvolacího soudu je potřeba spíše uzavřít, že odvolací soud se v otázce imisí přikládání k tomu, že se jedná o přímé imise, které jsou zakázány.“
7. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu o zamítnutí žaloby, domáhá-li se žalobkyně uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání kanalizační přípojky. Namítá, že ze žaloby se podává, že se domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se vypouštění odpadních vod na její pozemek. Splnění této povinnosti není možné, pokud se žalovaní nezdrží užívání kanalizační přípojky. Má za to, že petit žaloby byl jasně vymezen a vycházel z rozhodných skutečností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2892/2004). Měl-li soud pochybnosti o žalobním petitu, měl vyzvat žalobkyni k odstranění vad žaloby. Neurčitost žalobního petitu však nemohla být důvodem pro zamítnutí žaloby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2618/98).
8. V dovolání dále polemizuje se závěry odvolacího soudu o zamítnutí žaloby. Má za to, že soudy rezignovaly na spravedlivé řešení poměrů mezi účastníky řízení. Jejich rozhodnutí považuje za formalistické. Poukazuje rovněž na skutečnost, že žalovaní 2) a 3) se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolali. Je tedy otázkou, jak bude rozsudek vůči těmto žalovaným materiálně vykonatelný.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Žalobkyně v dovolání především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o zamítnutí žaloby s ohledem na to, že se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání kanalizační přípojky. Poznamenává, že ze skutkových tvrzení vyplývá, že „se domáhá po žalovaných zdržení se přivádění odpadních vod na její pozemek, což by nebylo možné bez toho, aby žalovaní dále užívali sdruženou kanalizační přípojku“. Má za to, že pokud odvolací soud shledal žalobní petit neurčitým či nesrozumitelným, měl žalobkyni vyzvat k odstranění vad žaloby, a nikoliv žalobu zamítnout.
13. Podle §1013 odst. 1 o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012, vyložil, že „návrhem na zahájení občanského soudního řízení směřujícím proti vlastníkovi věci se navrhovatel může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví).“ V rozsudku ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že „prostřednictvím rozhodnutí vydaného v režimu §1013 odst. 1 o. z. nelze ukládat žalovanému konkrétní způsob jeho jednání. Smyslem rozhodnutí soudu je zabránit vzniku závadného stavu, který by představoval obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Je na žalovaném, jakým konkrétním způsobem povinnosti zdržet se obtěžování žalobce dostojí a jaká konkrétní opatření zvolí.“
15. V usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že poučení účastníka řízení, jak věcně formulovat petit žaloby, aby žalobě bylo vyhověno, je poučením hmotněprávním. Takové poučení by bylo v rozporu s §5 o. s. ř.
16. V projednávané věci není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu závěr, že (i za hypotetického předpokladu vnikání imisí na pozemek žalobkyně) není žalobkyně oprávněna domáhat se uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání kanalizační přípojky. Prostřednictvím žaloby podané na základě §1013 odst. 1 o. z. nelze ukládat žalovaným konkrétní způsob jejich jednání, resp. nelze jim uložit, jakým konkrétním způsobem mají dostát povinnosti zdržet se rušení vlastnického práva žalobkyně. Je na žalovaných, jaké konkrétní opatření zvolí. V této souvislosti lze odkázat na závěry odvolacího soudu, že úniku odpadních vod na pozemek žalobkyně lze například zabránit čištěním a údržbou kanalizační přípojky. Nelze rovněž hypoteticky vyloučit například rekonstrukci kanalizační přípojky a na ni navazujících objektů tak, aby ke vnikání odpadních vod na pozemek žalobkyně nedocházelo.
17. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2618/98, není přiléhavý. Důvodem pro zamítnutí žalobkyně nebyla nepřesnost, neurčitost či nesrozumitelnost žalobního petitu. Žalobní petit se zcela zřetelně podával z jednotlivých tvrzení žalobkyně a odvolací soud je nepovažoval za nepřesný, neurčitý či nesrozumitelný. Uzavřel však, že na základě §1013 o. z. není požadavek žalobkyně opodstatněný a žalobkyní požadovanou povinnost zdržet se užívání kanalizační přípojky nelze žalovaným uložit. K tomu považuje dovolací soud za důležité poznamenat, že odvolací soud nebyl oprávněn žalobkyni poučit o tom, jak věcně formulovat petit žaloby, aby bylo žalobě vyhověno. Takové poučení by bylo v rozporu s §5 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013).
18. Procesní postup odvolacího soudu a jeho závěr o zamítnutí žaloby je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto na základě těchto námitek není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani polemika žalobkyně o povaze imisí (zda se jedná o imise přímé, či nepřímé). Z rozhodnutí odvolacího soudu se zřetelně podává, že případné imise posuzoval jako imise přímé (což ostatně připouští v dovolání i žalobkyně). Ostatně na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby ani nezaložil. Již jen z těchto důvodů není dovolání žalobkyně v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
20. V dovolání žalobkyně dále polemizuje se závěry odvolacího soudu o zamítnutí žaloby. Má za to, že soudy rezignovaly na spravedlivé řešení poměrů mezi účastníky řízení. Jejich rozhodnutí považuje za formalistické. Poukazuje rovněž na skutečnost, že žalovaní 2) a 3) se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolali. Je tedy otázkou, jak bude rozsudek vůči těmto žalovaným materiálně vykonatelný.
21. V souvislosti s těmito námitkami však žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání považuje za naplněný. Obsahem této části dovolání je pouhá polemika žalobkyně s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právními závěry.
22. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
23. Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
24. Žalobkyně v této části dovolání pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právními závěry. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
25. Jelikož dovolání žalobkyně v části není přípustné podle §237 o. s. ř. a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu