ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2773.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2773/2022-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obce Jenišov , se sídlem v Jenišově 88, IČO: 00573248, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zdíkovská 3029/59, proti žalované Sedlecký kaolin, a. s. , se sídlem v Božičanech 167, IČO: 63509911, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 168/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2022, č. j. 10 Co 368/2019-610, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 13 C 168/2016-318, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se dalších zásahů do pozemku parc. č. 667 v k. ú. Jenišov (dále také „předmětný pozemek“), a to k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) žalované a komunikace III. třídy č. III./2226 (dále také „předmětná komunikace“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 10 Co 368/2019-610, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se dalších zásahů do předmětného pozemku v rozsahu veřejně účelové komunikace na tomto pozemku podle grafické přílohy znalce Ing. Václava Kellnera (výrok I). V části výroku I ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání veřejně účelové komunikace na předmětném pozemku v rozsahu podle grafické přílohy znalce Ing. Václava Kellnera využíváním k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) žalované a předmětnou komunikací, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 21 (výrok II). Ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zdržet se dalších zásahů do předmětného pozemku, a to jeho využíváním k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) žalované a předmětnou komunikací v rozsahu tohoto pozemku, který není podle grafické přílohy znalce Ing. Václava Kellnera veřejně účelovou komunikací (výroky III). Jako nedílnou součást rozsudku učinil grafickou přílohu vypracovanou Ing. Václavem Kellnerem ze dne 19. 4. 2022 (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu zejména vytkla, že svým rozhodnutím konstituoval omezení vlastnického práva žalobkyně s odkazem na údajnou existenci veřejné účelové cesty, kterýžto postup český právní řád nepřipouští, a to navíc v rozsahu, kde se žádná účelová komunikace na předmětném pozemku nikdy nenacházela a ani aktuálně nenachází. Dále odvolací soud rezignoval v otázce seznatelnosti účelové komunikace v terénu na zjištění skutkového stavu v době relevantní pro vydání rozhodnutí (kterou je podle žalobkyně poslední pokojný stav, tedy stav těsně před podáním žaloby, neboť od okamžiku podání žaloby rozhodně nelze dovozovat existenci souhlasu žalobkyně se zahájením užívání jakékoliv nové části předmětného pozemku), aby toto nahradil zaměřením aktuálního stavu, který se jednoznačně odchyluje od faktického stavu, který tu byl v době podání žaloby. Svoji argumentaci pak rozvíjí v rovině minimalizace omezení vlastnického práva, otázky existence sjezdů v době podání žaloby a otázkou, zda jde o veřejnou či vnitroareálovou účelovou komunikaci. V řízení odvolací soud též měl suplovat v otázce unesení důkazního břemene roli žalované, a významně tak v neprospěch žalobkyně vychýlil rovnováhu procesních práv stran sporného řízení. Odvolací soud napadeným rozhodnutím omezil vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku, aniž byly splněny čtyři definiční znaky podle konstantní judikatury (nejen) Nejvyššího soudu nezbytných pro existenci veřejné účelové komunikace. Aniž by si žalobkyně osobovala detailní znalost všech rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterých je v otázce účelových komunikací a dopadů jejich existence do vlastnického práva zveřejněna více než stovka, má za to, že nepřímo je na výše uvedené sporné otázky uvedena odpověď v celé řadě z nich. Pro úplnost uvedla, že pokud by se dovolací soud neztotožnil s vývodem žalobkyně, že na předmětnou otázku bylo v judikatuře Nejvyššího soudu nepřímo mnohokrát odpovězeno, bylo by nutné dovodit, že nastíněné otázky, nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z dovolání není především patrný rozsah, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu napadeno. Výrokem I rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se dalších zásahů do předmětného pozemku v rozsahu veřejně účelové komunikace na tomto pozemku podle grafické přílohy znalce Ing. Václava Kellnera. V tomto ohledu je tedy rozhodnutí odvolacího soudu vůči žalobkyni nepříznivé; z dovolání však není vůbec patrné, zda dovolání směřuje i proti tomu výroku či nikoliv, a případně z jakých důvodů.
Výrokem II rozsudku odvolacího soudu byl v části výroku I rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání veřejně účelové komunikace na předmětném pozemku v rozsahu podle grafické přílohy znalce Ing. Václava Kellnera využíváním k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) žalované a předmětnou komunikací, rozsudek soudu prvního stupně zrušen, řízení bylo zastaveno a věc postoupena Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy, se sídlem v Karlových Varech. Ve vztahu k tomuto výroku dovolatelka výslovně uvádí, že „částečné zastavení řízení uvedené ve výroku II. rozhodnutí není pro důvody tohoto dovolání relevantní, správnost tohoto závěru dovolatel nerozporuje.“
Výrokem III rozsudku odvolacího soudu byl ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zdržet se dalších zásahů do předmětného pozemku, a to jeho využívání k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) žalované a předmětnou komunikací v rozsahu tohoto pozemku, který není podle grafické přílohy znalce Ing. Václava Kellnera veřejně účelovou komunikací.
Dovolatelka pak uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu nebylo vyhověno jejímu odvolání, kterým se domáhala, aby byl žalované uložen zákaz využívat předmětný pozemek k dopravě v rozsahu, kde se na něm prokazatelně nenachází veřejná účelová komunikace. Ale právě výrokem III rozsudku odvolacího soudu byla taková povinnost žalované uložena.
Splněna není ani podmínka řádného vymezení přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Argument, podle kterého se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Argumentem, podle kterého „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dostatečně ustáleně rozhodována a vyřešena“, dovolatel zjevně míří k té části §237 o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného práva, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ K tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je takto přípustné, však musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci žalobkyně v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání.
Žalobkyně v dovolání uvedla, že odvolací soud svým rozhodnutím omezil její vlastnické právo k předmětnému pozemku, aniž byly čtyři definiční znaky podle „konstantní judikatury (nejen) Nejvyššího soudu nezbytných pro existenci veřejné účelové komunikace.“ Aniž by si žalobkyně osobovala „detailní znalost všech rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterých je v otázce účelových komunikací a dopadů jejich existence do vlastnického práva zveřejněna více než stovka, má za to, že nepřímo je na výše uvedené sporné otázky uvedena odpověď v celé řadě z nich“.
V této části dovolání je naznačeno, že žalobkyně směřuje k tomu, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Takové vymezení přípustnosti dovolání však není dostatečné. Žalobkyně totiž v dovolání nevymezila, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, ani neuvedla odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Bez precizace judikatury Nejvyššího soudu by musel dovolací soud podrobit napadené rozhodnutí odvolacího soudu bezbřehému přezkumu, tj. zkoumat, zda není v rozporu s kterýmkoliv z rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících podobnou otázku, čímž by nahrazoval procesní iniciativu dovolatele. To platí tím spíše, když žalobkyně v dovolání velmi obecně naznačila otázek několik a ve vztahu ke každé z nich by bylo třeba vymezit přípustnost dovolání samostatně. Právě povinné zastoupení advokátem jako právním profesionálem v dovolacím řízení by mělo být zárukou schopnosti se s existující rozhodovací praxí Nejvyššího soudu obeznámit. To v dané věci platí tím spíše, že Nejvyšší soud rozhoduje již počtvrté a žalobkyni i z předchozích fází řízení a podávaných dovolání musí být základní obsahové náležitosti dovolání zřejmé.
Pro úplnost žalobkyně dále uvedla, že pokud by se dovolací soud neztotožnil s vývodem žalobkyně, že na předmětnou otázku bylo v judikatuře Nejvyššího soudu nepřímo mnohokrát odpovězeno, bylo by nutné dovodit, že nastíněné otázky, nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny.
V dovolacím řízení nemohou obstát zároveň dva předpoklady přípustnosti, neboť se vzájemně vylučují, tj. jestliže má jít o otázku vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemůže jít zároveň o otázku dovolacím soudem neřešenou. Navíc by bylo i takové vymezení příliš obecné a paušální; není patrné, která z předložených otázek by měla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešená.
Z dovolání není také především patrno, která konkrétní právní otázka by měla být podrobena dovolacímu přezkumu a s jakou konkrétní právní argumentací, jež by oponovala závěrům odvolacího soudu, jehož odůvodnění v napadeném rozsudku je velmi podrobné a obsáhlé. Dovolání navíc v sobě směšuje výhrady vůči zjištěnému skutkovému stavu věci, naznačuje nedostatky ve skutkových zjištěních a současně vady řízení, i výtky týkající se hodnocení dokazování. Není tak vůbec patrné, zda i případná právní otázka, jejíž řešení by mělo dovolacímu soudu v dané věci příslušet, by se zakládala na zjištěném skutkovém stavu věci, anebo by měla být – nepřípustně – založena na odlišných či neučiněných skutkových zjištěních a závěrech.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalobkyně obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nemohl zabývat.
Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně již soudní poplatek platila za předchozí dovolání a následně došlo v důsledku podaného dovolání ke zrušení rozhodnutí, neměl být za nynější dovolání soudní poplatek podle §6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vybírán. Soudem prvního stupně by jí tudíž měl být podle §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vrácen.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu