ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3126.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3126/2022-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. H. , zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti žalovanému L. H. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Holandská 49/4, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 C 45/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2022, č. j. 19 Co 70/2022-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 051 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc., advokáta se sídlem v Praze 10, Holandská 49/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2021, č. j. 2 C 45/2019-206, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, označené jako pozemek parc. č. XY o výměře 8 m 2 dle ve výroku specifikovaného geometrického plánu (dále jen „sporná část pozemku“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 19 Co 70/2022-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci, a sice oprávněnosti držby žalobce ve smyslu §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), resp. jeho dobré víry, že je vlastníkem sporné části pozemku na základě vydržení, k čemuž mu svědčí jako putativní právní titul rozhodnutí o dědictví po otci z roku 1987 a darovací smlouva od matky z roku 1988, přičemž žalobce byl po celou dobu až do roku 2018 v dobré víře, že je vlastníkem i sporné části pozemku, o čemž ho mimo jiné ujistil i sám žalovaný v roce 1990. Nalézací soudy měly v otázce dobré víry žalobce rozhodnout v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; konkrétně se odchýlily od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 3079/2014, 24 Cdo 1212/2020, 22 Cdo 2520/2011 a 22 Cdo 1570/2016. Dále má za to, že soud prvního stupně nesprávně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 490/2001, které se dané věci netýká. Odvolací soud se pak také dopustil v rozporu s §127 odst. 1 o. s. ř. nepřípustného posouzení odborné záležitosti týkající se vybetonování plochy sporné části pozemku. Navrhl zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že nalézací soudy věc správně posoudily po stránce skutkové i právní, své rozhodnutí řádně a obsáhle odůvodnily a rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť žalobce neprokázal, že by vydržením nabyl výlučné vlastnické právo k předmětné části pozemku ve vlastnictví žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl, a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud (a shodně též soud prvního stupně) nesprávně posoudily otázku oprávněnosti držby žalobce ke sporné části pozemku, neboť žalobce byl až do roku 2018 po celou dobu v dobré víře, že mu sporná část pozemku patří, pročež vlastnické právo k ní nabyl na základě vydržení.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť závěry nalézacích soudů nejsou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (na podkladě rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud plně ztotožnil jak v rovině skutkových zjištění, tak co se týče závěrů právních) je založeno v prvé řadě na tom, že žalobce nemohl vydržet vlastnické právo ke sporné části pozemku jako výlučný vlastník, ale nanejvýš jako vlastník ideální 1/2. Žalobce sice nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY, u nějž se domníval, že jeho součástí je i sporná část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného, a to na základě dědického řízení po otci v roce 1987 a darovací smlouvy od matky v roce 1988, následně pak ale rovněž v roce 1988 převedl na základě darovací smlouvy polovinu pozemku parc. č. st. XY na svou tehdejší manželku. Měl tudíž v řízení předložit relevantní tvrzení a důkazy týkající se oprávněnosti držby sporné části pozemku jeho manželkou, nicméně ani přes výzvu soudu prvního stupně tak neučinil; soudy proto mohly posuzovat podmínky vydržení vlastnického práva pouze ve vztahu k ideální 1/2 pozemku vlastněné žalobcem. Zde však dobrou víru žalobce neshledaly, a to od samého počátku držby.
Žalobce argumentoval dobrou vírou svého otce jako svého právního předchůdce, přičemž tvrdil existenci smlouvy uzavřené mezi otcem a žalovaným ohledně převodu vlastnictví ke sporné části pozemku. Jelikož tato smlouva (jejíž existence navíc nebyla v řízení prokázána) nebyla uzavřena v písemné formě a současně nebyla registrována státním notářstvím, přestože to zákon k platnému převodu vlastnického práva k nemovitosti v té době vyžadoval, nemohl být otec žalobce vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporná část pozemku patří. Soud prvního stupně zde – oproti mylnému názoru dovolatele, že se toto rozhodnutí na souzenou věc nevztahuje – vhodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 1481; toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná rovněž na www.nsoud.cz ), z něhož se podává, že „právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti.“ Žalobce si tudíž nemohl započíst dobu oprávněné držby otce jako svého právního předchůdce, neboť otec v dobré víře nebyl, a na základě těchto skutečností pak ani nebylo možné učinit závěr, že žalobce sám se chopil držby sporné části pozemku v dobré víře, neboť sporná část pozemku logicky nemohla být součástí dědictví po otci ani následně darovací smlouvy od matky žalobce.
A i pokud by se snad žalobce držby sporné části pozemku chopil v dobré víře, že je jejím vlastníkem, nalézací soudy učinily skutkové zjištění, že v roce 1993 byl žalovaným a jeho manželkou v důsledku vybetonování sporné části pozemku v jejich nepřítomnosti po jejich návratu důrazně upozorněn, že spornou část pozemku užívá neprávem, na základě čehož uzavřely, že nejpozději k tomuto okamžiku došlo ke ztrátě jeho dobré víry. Tento závěr však žalobce v rámci dovolání relevantně nenapadá – vyjadřuje se toliko k provedenému dokazování, a sice k místnímu šetření a závěrům výpovědi svědka (syna žalovaného), které mají být v rozporu, jedná se však pouze o v dovolacím řízení nepřípustné námitky týkající se skutkových zjištění, případně hodnocení dokazování; v rovině nesprávného právního posouzení oprávněnosti držby pak žalobce nenamítá ničeho konkrétního, pouze opakuje, že byl v dobré víře utvrzen žalovaným v roce 1990 (což nemůže mít vliv na ztrátu jeho dobré víry v roce 1993), že hranice pozemků byla dána stavbou plotu, a že jeho držba trvala až do roku 2018.
Pokud by tedy dovolací soud uvažoval o pro dovolatele nejpříznivější variantě, a sice že se držby sporné části pozemku chopil v roce 1988 v dobré víře, nelze v dovolacím řízení zpochybnit skutkový závěr nalézacích soudů, že v roce 1993 došlo k upozornění žalobce ze strany žalovaného ohledně toho, že sporná část pozemku není jeho vlastnictvím, ale patří žalovanému, na základě čehož nalézací soudy správně v rovině právní uzavřely, že nejpozději v tomto okamžiku muselo dojít ke ztrátě dobré víry žalobce (pokud k ní nedošlo již dříve v roce 1989 na základě seznámení se se situačním výkresem dokládaným při stavbě garáže žalobce, potažmo jestliže dobrá víra žalobce nechyběla od samého počátku). Na základě toho nebylo možné učinit jiný závěr, než jaký učinily nalézací soudy, a sice že žalobce nemohl k předmětné sporné části pozemku nabýt vlastnické právo na základě vydržení, protože neuplynula zákonem požadovaná doba deseti let, aniž by v jejím průběhu došlo ke ztrátě dobré víry žalobce.
Jen pro úplnost pak dovolací soud dodává, že pokud žalobce v průběhu odvolacího řízení naznačoval možnost mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pak v samotném dovolání výslovně připouští, že k vydržení podle §1095 o. z. nemohlo dojít.
Co se týče žalobcem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jedná se o velmi obecná rozhodnutí týkající se problematiky vydržení, se kterými však rozhodnutí nalézacích soudů nejsou nijak v rozporu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, konstatující nezbytnost dobré víry i vzhledem k právnímu titulu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, týkající se oprávněnosti držby, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí), případně o rozhodnutí týkající se otázek, na jejichž řešení nicméně nejsou závěry nalézacích soudů v této věci vůbec založeny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, ohledně přeměřování výměry drženého pozemku, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1212/2020, týkající se součásti věci, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1570/2016, týkající se dlouhodobé držby).
Neobstojí pak ani žalobcem tvrzená vada řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že v rozporu s §127 odst. 1 o. s. ř. sám odborně posoudil, zda byla předmětná betonová plocha vybetonována nadvakrát či nikoliv, neboť k vadám řízení by dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu mohl přihlédnout až v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přičemž jako otázku procesního práva s řádným vymezením přípustnosti dovolání tuto námitku žalobce neformuluje. Dovolací soud pak pouze zcela nad rámec uvádí, že ani tak by se nemohlo jednat o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož úvaha odvolacího soudu o tom, kdy došlo ke ztrátě dobré víry žalobce, pročež žalobce spornou část pozemku nemohl vydržet, není vůbec založena na zjištění, kdy došlo k vybetonování předmětného pozemku, nýbrž na tom, kdy nejpozději se žalobce dozvěděl, že spornou část pozemku užívá neprávem (že tomu tak bylo již od počátku, kdy se držby chopil – viz výše absence dobré víry otce žalobce, dále v roce 1989 ze situačního výkresu při stavbě garáže, případně nejpozději v roce 1993 výslovným upozorněním žalovaného).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu