ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2520.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2520/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. T., bytem v M., Z. 129, zastoupeného Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalované obci L., se sídlem úřadu v L. 6, identifikační číslo osoby 00240435, zastoupené Mgr. Barborou Kölblovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, ul. Tyrše a Fügnera 685, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 433/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 24 Co 180/2010-83, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce Mgr. Tomáše Kaplana.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 4 C 433/2009-37, zamítl žalobu o určení žalobcova vlastnictví části pozemku parc. č. 477, označené v geometrickém plánu společnosti GEKON spol. s r. o., č. 577-4941/2004, ze dne 5. března 2004 jako parc. č. 477/2 – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 356 m2, zapsaného na LV č. 10001 pro obec a k. ú. L. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce uvedl, že on i jeho právní předchůdce – jeho otec - byli v dobré víře, že jim předmětná část pozemku parc. č. 477 v k. ú. L. vlastnicky náleží v hranicích oplocení. Jeho otec byl v dobré víře od roku 1942. Žalobce se stal vlastníkem pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené s otcem v roce 1979. Předmětnou část pozemku parc. č. 477, která byla oplocená spolu s jejich pozemkem parc. č. 787/7 v k. ú. M. a rovněž s pozemkem parc. č. 842/1 v k. ú. M., užíval v rozsahu jako jeho otec v dobré víře, že mu vlastnicky náleží. O svém vlastnictví k předmětnému pozemku i k pozemku parc. č. 842/1 v k. ú. M., který není předmětem tohoto řízení, neměl on ani jeho právní předchůdce pochybnosti až do roku 2001, kdy mu žalovaná oznámila, že mu uvedená část pozemku nepatří. Nikdy před tím se nezabýval výměrou vlastněného pozemku, neboť od jeho dětství byl oplocen a užíván spolu s částí pozemku žalované. Situaci chtěl řešit odkoupením sporné části pozemku, k tomu však pro stupňující se finanční nároky žalované nedošlo. Z dohledaných dokladů usuzuje na to, že k připojení pozemku došlo v souvislosti s vybudováním místní komunikace L. - Ž. Tato komunikace rozdělila pole paní S., od které jeho otec nepotřebný trojúhelníkový díl koupil, aby mohl pozemek oplotit až k silnici. Smlouva však nebyla vložena do pozemkové knihy. O uzavření smlouvy svědčí potvrzení vydaná paní S. o zaplacení splátek na kupní cenu z 10. 10. 1943 a z 13. 5. 1944. Vlastnictví k pozemku nabyl vydržením.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobce F. T. nabyl na základě směnné smlouvy z 1. srpna 1940 pozemek parc. č. 787 o vým. 22 arů 45 m2, který vznikl oddělením od pozemku parc. č. 787/5, na základě geometrického polohopisného plánu ze dne 9. dubna 1940, kde je označený jako díl „A“. Žalobce od svého otce koupil kupní smlouvou ze dne 29. října 1979, registrovanou státním notářstvím dne 13. února 1980, pozemky parc. č. 787/7 o výměře 2099 m2 – zahrada a stavební parc. č. 276 o výměře 126 m2 s domem č. p. 129 (správně s id. ½ domu), vše v k. ú. M., celkem tedy pozemky ve výměře 2225 m2. Od roku 1942 do roku 1979 nedošlo ke změně v rozsahu pozemku. Žalovaná je v katastru nemovitostí zapsaná jako vlastnice pozemku parc. č. 477 o výměře 1050 m2 v k. ú. L. Soud konstatoval, že v období od uzavření směnné smlouvy v roce 1940 a kupní smlouvy v roce 1979 nedošlo k žádným změnám v rozsahu pozemkové parcely č. 787/7. Ani dokument nazvaný Situace 1:1000, schválený Okresním národním výborem v Českém Brodě v roce 1946, a zjevně vyhotovený k účelu stavebního řízení, ani dvě potvrzení z roku 1943 a 1944 vystavené paní F. S. F. T. o příjmu splátek na kupní cenu na část parcely v k. ú. M. (nikoliv L.) ve výši 7.000,- Kč a 4.000,- Kč nejsou listinami způsobilými přivodit změnu vlastnictví k nemovitosti.
Soud uzavřel, že žalobce netvrdil ani neprokázal existenci titulu, na základě kterého by se mohl domnívat, že on nebo jeho právní předchůdce jsou vlastníky části pozemku parc. č. 477, v geometrickém plánu označené jako parc. č. 477/2, tedy neprokázal dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem, že mu předmětná část pozemku náleží, a proto nedošlo k vydržení vlastnického práva. Soud neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem svědků, s odůvodněním, že nemohou nahradit neexistenci nabývacího titulu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 24 Co 180/2010-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. 477 v obci a k. ú. L., označeného v geometrickém plánu společnosti GEKON spol. s r. o., jako pozemek parc. č. 477/2 v obci a k. ú. L. s tím, že tento geometrický plán je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování výpověďmi žalobce a svědkyň A. T., J. F. - sester žalobce, a L. S., sestřenice žalobce. S odkazem na koncentraci řízení neprovedl důkaz dokladem k zápisu stavby, adresovaný žalobcem katastrálnímu úřadu s přílohami (s fotokopií geometrického plánu a rozhodnutí o kolaudaci drobné stavby), navržený žalovanou až v odvolacím řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce nabyl pozemek parc. č. 787/7 od otce v rozměrech, tak jak byl tento pozemek oplocen. Pozemek byl otcem žalobce oplocen až k silnici již v průběhu druhé světové války. Na pozemku stála nejprve chata a později ji otec přestavěl na rodinný domek. Do chaty a později do domu jezdili na víkendy od jara do podzimu. Plot stále stojí ve stejných hranicích a je stále stejného charakteru, zděné sloupky s drátěným pletivem. K hranici pozemku otce přiléhala cesta, která neměla rovný tvar, která kopírovala hranici mezi katastrálním územím M. a L. Dohodou sousedních vlastníků pozemků a otce žalobce a paní S. došlo k narovnání cesty. Tím vznikl trojúhelník mezi pozemkem parc. č. 787/7 a touto cestou, o kterém právní předchůdce žalobce věděl, že mu nepatří, proto tuto část od paní S. koupil, o čemž žalobce předložil potvrzení o zaplacení kupní ceny. Pozemek parc. č. 842/1, který přiléhá k parc. č. 787/7, je vlastně původní stará cesta.
Po doplnění dokazování odvolací soud posoudil skutkový stav částečně odlišně od soudu prvního stupně. Žalobce nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 787/7 a k id. ½ domu (a k stavební parc. č. 276) od svého otce kupní smlouvou v roce 1979. Jeho otec nabyl tyto nemovitosti směnnou smlouvou od svých rodičů v roce 1940. Jako vlastnice pozemku parc. č. 477/2 je v katastru nemovitostí zapsaná žalovaná. Pozemek parc. č. 787/7 byl společně s pozemky parc. č. 842/1 a 477/2 oplocen od roku 1940 a takto po dobu 70 let užíván nejprve právním předchůdcem žalobce (jeho otcem) a posléze žalobcem. Podél pozemku parc. č. 477/2 vede silnice, která není ve stejných hranicích jako byla v roce 1940, neboť byla posunutá z hranice s pozemkem parc. č. 787/7 dále tak, že mezi pozemkem parc. č. 787/7 vznikl pozemek, který je tvořen parc. č. 842/1 a 477/2; ten byl tehdy ve vlastnictví paní S. S ní otec žalobce jednal o odkoupení těchto parcel a zaplatil jí za ně v letech 1943 a 1944 částku 11.000,- Kč. Takto zaplocený pozemek nabyl jako celek od svého otce žalobce s tím, že jím byl ubezpečen, že předmětem smlouvy je vše, co je zaplocené. Do roku 2001 mu nikdo nebránil v užívání. O existenci pozemku parc. č. 842/1 stejně jako pozemku parc. č. 477/2 se dozvěděl až z dopisu Obecního úřadu v L. v roce 2001.
Odvolací soud dospěl k názoru, že žalobce mohl objektivně dojít k přesvědčení, že celý zaplocený pozemek mu vlastnicky patří. Svou dobrou víru opíral o faktické mnohaleté užívání pozemku v hranicích, tak jak jej užíval jeho právní předchůdce, který ho při prodeji ujistil, že co je zaplocené, je jeho vlastnictvím. Žalobce odvozoval svou dobrou víru od nabývacího titulu jeho právního předchůdce, kterým je smlouva směnná z 1. 8. 1940, ke které byl připojený geometrický plán, z něhož je patrno, že pozemek parc. č.787/7 přiléhá k silnici pouze špičkou v horní části a ve spodní části je od silnice (vyznačené tečkovaně) vzdálen a oddělen pozemkem parc. č. 842. Odvolací soud dovodil ze dvou potvrzení o zaplacení kupní ceny za pozemky v k. ú. M., že právní předchůdce žalobce nabyl pozemek parc. č. 842. Odvolací soud při posuzování podmínek vydržení považoval za důležitou i skutečnost, že k převodu na žalobce došlo v rámci rodiny, že se jednalo o historický majetek rodiny užívaný v tomto rozsahu stále od roku 1940. V tomto rozsahu pozemek užíval právní předchůdce žalobce i žalobce, a takto rozsah užívání potvrzovali i svědci. Vzhledem k těmto okolnostem neměl žalobce důvod pochybovat o rozsahu svého vlastnictví. Ačkoliv absolutní rozdíl ve výměře sporného pozemku včetně pozemku 842/1, ohledně kterého žalobce vede spor s obcí M., k pozemku žalobce parc. č. 787/7 je poměrně značný, je třeba přihlédnout k tomu, že pozemky žalobce mají v souhrnu tak velkou výměru, že laik rozměr plochy může těžko posoudit. Žalobce však neměl důvod vzhledem k převodu v rodině o rozloze pozemku pochybovat. Jeho omyl ve výměře pozemků proto soud považuje za omluvitelný. Za situace, kdy pozemek nabyl od otce, nelze považovat za vybočení z běžné opatrnosti, že se faktickým měřením o výměře nepřesvědčil. Odvolací soud uzavřel, že žalobce užíval sporný pozemek v dobré víře po dobu delší, než je zákonem stanovená vydržecí doba, proto nabyl vlastnictví pozemku vydržením. Odvolací soud nepovažoval za relevantní námitku žalované, kterou zpochybňovala dobrou víru žalobce tím, že s ní jednal o koupi sporného pozemku, neboť žalobce nemá právnické vzdělání a pokoušel se vstřícně řešit situaci odkoupením pozemku za rozumnou cenu. Tuto skutečnost mu nelze klást k tíži. Z uvedených důvodů, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil dobrou víru žalobce a oprávněnost jeho držby. Je toho názoru, že úvahy odvolacího soudu o tom, že žalobce byl po celou vydržecí dobu v dobré víře, že mu pozemek náleží v rozsahu oplocení, jsou zjevně nepřiměřené (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Z provedeného dokazování vyplývá, že nebyly splněny podmínky oprávněné držby, a to nepřetržitost a oprávněnost. Poukazuje na to, že potvrzení paní S. o zaplacení kupní ceny nemohl žalobce vyhledat v katastru nemovitostí nebo v pozemkových knihách, protože žádná smlouva o převodu sporného pozemku k zápisu předložena nebyla. Musel je uchovávat ve svých dokladech, a tudíž měl a mohl zjistit skutečný stav. K pochybnostem o výměře pozemku ho mohla vést i nestandardní formulace v kupní smlouvě z roku 1979, že se převádí podíl na nemovitostech „v hranicích tak, jak on sám užíval“. Důkazem toho, že žalobce věděl, že mu předmětný pozemek nepatří, je skutečnost, že od roku 2001 jednal se žalovanou o jeho odkoupení. Dalšími důkazy jsou dopis žalobce z 6. 11. 1995, geometrický plán č. 290994-770/90 a rozhodnutí o kolaudaci ze 17. 10. 1978, jejichž provedení odvolací soud nepřipustil s odkazem na koncentraci řízení. V dobré víře, že mu pozemky, tak jak byly oplocené, patří, nebyl ani otec žalobce. Z geometrického plánu, připojeného ke směnné smlouvě, kterou nabyl svůj pozemek, musel zjistit velikost koupeného pozemku. O tom, že si byl vědom velikosti svého pozemku, svědčí i skutečnost, že jednal s paní S. o odkoupení pozemku oddělujícího jeho pozemek od silnice. Rovněž výměra pozemku ve vlastnictví žalované a ve vlastnictví obce M., která činí 919 m2, tedy 1/3 z celkové oplocené plochy [jde o výměru rovnocennou pozemkům určeným v obci k zástavbě (800 m2)], vede k závěru, že si žalobce musel být vědom toho, že neužívá pouze svůj pozemek.
Žalovaná považuje za nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nepřipustil provedení důkazů, které navrhla v odvolacím řízení jako reakci na důkazy provedené soudem až v odvolacím řízení. Odvolací soud si nesprávně vyložil koncentraci řízení. Vzhledem k tomu, že důkazy byly provedeny teprve v odvolacím řízení, nemohla žalovaná zpochybnit jejich věrohodnost v řízení před soudem prvního stupně, proto jí měla být dána tato možnost v řízení před soudem druhého stupně. Takto je zvýhodněn ten, jehož důkazy byly provedeny až v odvolacím řízení. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Posouzení otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporná část pozemku patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení a dovolací soud je oprávněn toto posouzení přezkoumávat, jen kdyby tato úvaha byla zjevně nepřiměřená (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Vzhledem k tomu, že posouzení dobré víry žalobce odvolacím soudem bylo zcela přiměřené, domnívá se, že dovolací soud není oprávněn otázku dobré víry přezkoumávat. Z opatrnosti uvádí, že byl po celou dobu běhu vydržecí doby v dobré víře, že mu pozemek, tak jak byl oplocený v jeden celek, vlastnicky náleží, neboť takto byl oplocený a užívaný po více než 60 let a takto jej od svého otce v roce 1979 koupil a užíval ve stejném rozsahu jako jeho předchůdce. Neměl proto důvod pochybovat o svém vlastnickém právu. V tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 a 22 Cdo 496/2004 a 22 Cdo 1733/2012. K budově na st. parc. č. 279, která je v jeho vlastnictví, je přístup z komunikace pouze přes pozemky parc. č. 842/1 a parc. č. 477/2. Žalovaná ani obec M. po celou dobu (do roku 2001) nečinily nic, čím by jeho vlastnictví zpochybnily. Z jakého důvodu jednal se žalovanou o odkoupení sporného pozemku, již vysvětlil tím, že byl práva neznalý a snažil se danou věc vyřešit urychleně a mimosoudní cestou. Žalovaná však změnila původně nabízené podmínky tak, že se staly vzhledem k jeho finanční situaci neakceptovatelné. Ohledně neprovedení dalších důkazů navrhovaných žalovanou, rozhodl odvolací soud správně, že po koncentraci řízení již nebyly splněné podmínky pro navržení dalších důkazů. Případný nedostatek dobré víry jeho právního předchůdce (který však v dobré víře byl) nevylučuje dobrou víru dalšího držitele, tj. žalobce. V odvolacím řízení byli vyslechnuti v řízení v prvním stupni navržení svědci, kteří pouze potvrdili skutečnosti, které byly v řízení před soudem prvního stupně již tvrzené a doložené listinnými důkazy. Nic tedy nebránilo žalované navrhnout své důkazy v řízení před soudem prvního stupně. K námitce žalované o neomluvitelnosti omylu žalobce ve vztahu k výměře sporného pozemku a pozemku zapsaného jako vlastnictví obce M. žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004. Poukazuje jednak na skutečnost, že výměry uvedené v katastru nemovitostí neodpovídají skutečnosti, neboť pozemky zapsané v jeho vlastnictví a pozemky zapsané na žalovanou a obec M., které užívá, mají výměru pouze 2964 m2 a nikoliv 3144 m2. Dále má za to, že není možné mu přičítat k tíži, že nepochyboval a nerozpoznal, že pozemky převedené na něj kupní smlouvou a celou dobu v uvedeném rozsahu užívané a oplocené, nemají výměru 2225 m2 (75 % skutečně užívané výměry), jak je uvedené ve smlouvě, ale výměru 2964 m2. Při tak velké rozloze není běžný člověk schopen rozdíl rozpoznat, zejména když žalobce neměl žádný důvod k pochybnostem o svém vlastnickém právu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda došlo ke tvrzené vadě řízení.
K aplikaci §118b o. s. ř. ve spojení s §§205a odst. 1 o. s. ř. se dovolací soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - pod č. C 7376: „Koncentrace řízení podle §118b odst. 1 OSŘ se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů“.
Odvolací soud věc posoudil v souladu s těmito závěry, na kterých dovolací soud setrvává. Zpochybněním věrohodnosti důkazů je jen jeho přímé zpochybnění. Je zřejmé, že každý důkaz, ze kterého vyplývá skutečnost, která je v rozporu s jiným důkazem, je v širším smyslu důkazem „zpochybňujícím“. Tento způsob zpochybnění však nemá §205 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na mysli; zde jde o případy, které přímo zpochybňují věrohodnost důkazních prostředků (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Žalovaná v odvolacím řízení ani výslovně netvrdila, že by důkazní prostředky nebyly věrohodné.
Dovolatelka dále polemizuje se závěrem, že žalobce sporný pozemek vydržel.
Podle §134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
V dané věci žalobce požadoval určení vlastnického práva a tvrdil, že věc měl v oprávněné držbě od roku 1979, kdy pozemek koupil; žalovaná uplatnila své právo vůči němu až v roce 2001. Protože šlo o pozemek ve státním vlastnictví, mohlo vzniknout vlastnické právo vydržením až po 1. lednu 1992 (k tomu viz rozhodnutí publikované pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); proto bylo jeho vznik třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991 Sb. „Oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji k 1. lednu 1992 nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. lednem 1992“ (rozsudek Nevyššího sodu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Protože k 1. lednu 1992 žalobce držel pozemky déle než po zákonnou vydržecí dobu, stal se – za předpokladu, že byl k tomuto dni oprávněným držitelem (§130 odst. 1 obč. zák.), téhož dne vlastníkem drženého pozemku. Skutečnosti nastalé později jsou tak již pro posouzení vydržení a oprávněnosti jeho držby bezvýznamné.
Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností, které mohou vést o odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Z toho důvodu také dovolací soud opakovaně vyslovil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor č. C 1068). Tak tomu v dané věci není; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Navíc je třeba konstatovat, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná strana nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve zato, že žalobce užívá její pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095).
Je přípustná i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku „připlocen“, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, publikovaný např. v ASPI). „Hledisko omluvitelnosti omylu spočívající v poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku se neuplatní absolutně. Dobrou víru držitele lze přes vzájemný nepoměr ploch pozemků dovodit tehdy, pokud držitel nabyl pozemek ve výměře, která nebyla v převodní smlouvě nijak specifikována, od osob jemu blízkých, s nimiž jej předtím dlouhodobě užíval, a sporný pozemek byl k němu od nepaměti připlocen a užíván jako jeho součást, přičemž přístup na něj byl po celou vydržecí dobu pouze z usedlosti držitele“ (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, ASPI, a řada dalších rozhodnutí).
Námitky dovolatelky, týkající se dobré víry žalobce po 1. lednu 1992, jsou pro posouzení vydržení bezvýznamné, a proto se jimi dovolací soud nezabýval. Ostatně ani dobrá víra jeho předchůdce nabyla pro posouzení věci rozhodující; vzhledem k tomu, že sám žalobce věc držel po vydržecí dobu, nebylo třeba započítávat dobu držby jeho předchůdce a zkoumat jeho dobrou víru. Formulace, že převodce převádí podíl na nemovitostech „v hranicích tak, jak on sám užíval“, není neobvyklá, jde o floskuli, která na hodnocení dobré víry nemá dopad.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem 10.000,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. – srov. čl. II této vyhlášky). Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.060,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 12. 360,- Kč.
Dovolací soud proto žalované uložil, aby nahradila žalobci náklady dovolacího řízení 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobce oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu