ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3189.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3189/2022-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. V. , zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, a 2) České republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, IČO: 62933591, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 11 C 25/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 26 Co 72/2020-321, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2022, č. j. 26 Co 72/2020-340, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Adama Batuny, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 11 C 25/2018-207, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY, XY v k. ú. XY (výrok I). Dále určil, že je žalobkyně vlastnicí ideální poloviny pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II). Následně rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Po zrušení původního rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306, o věci znovu odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 26 Co 72/2020-321, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2022, č. j. 26 Co 72/2020-340. Rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala in eventum určení, že E. B., zemřelá XY, byla ke dni své smrti vlastnicí ideální poloviny pozemků parc. č. XY, XY, XY v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se při řešení otázek hmotného práva odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně šlo o otázky: 1) Zda je možné, aby na dovolatelku, resp. na její právní předchůdce, byly kladeny ze strany soudů nepřiměřeně vysoké požadavky na posouzení její dobré víry, resp. aby soud dobrou víru posuzoval z pohledu právního experta, nikoliv z pohledu právního laika. Žalobkyně uvedla, že na ni odvolací soud při posouzení dobré víry kladl nepřiměřeně vysoké požadavky. Notářka při projednávání dědictví v roce 1971 nikdy neměla explicitně uvést, že by neměli být H. vlastníky, pouze uvedla, že je pozemek č. PK XY v užívání socialistické organizace. Vlastnické právo státu navíc nikdy nebylo do katastru nemovitostí zapsáno. Názor notářky byl revidován jejím rozhodnutím v dalším dědickém řízení v roce 1987, podle kterého bylo zakotveno vlastnické právo k celému pozemku č. PK XY ve prospěch právních předchůdců dovolatelky a vyznačeno vlastnictví pro J. H. a E. B. Od té doby mohli být v dobré víře, což bylo podporováno i ze strany třetích osob, a to až do vyrozumění žalobkyně o duplicitním zápisu vlastnického práva v roce 2003. Na pozemku žalobkyně a její právní předchůdci hospodařili. V případě pochyb o vlastnickém právu by si žalobkyně pozemky nárokovala v restitučním řízení. 2) Zda je možné, aby soud učinil závěr, že se dovolatelka, resp. její právní předchůdci nemohli spoléhat na chování a jednání státních orgánů (např. Střediska geodézie), a na základě uvedeného učinit závěr o absenci dobré víry dovolatelky ve své vlastnické právo. Žalobkyně a její právní předchůdci mohli spoléhat na sdělení Střediska geodézie n. p. o potřebě dodatečného projednání dědictví, na dědické řízení v roce 1987, na zápis v katastru nemovitostí, rozhodnutí Státního notářství v Berouně z roku 1987 a na předání užívacího práva ZD Mořina. 3) Zda je při pochybnostech soudu o oprávněnosti držby možné, aby se soud přiklonil k závěru, že držba je neoprávněná. Takovou pochybnost měl projevit odvolací soud. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání v prvé řadě uvedla, že dovolání trpí vadami, neboť v něm řádně nejsou vymezeny předpoklady jeho přípustnosti. Dále ve vztahu k položeným otázkám uvedla, že se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a žalované 2) byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud předznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s kasačním rozhodnutím vydaným Nejvyšším soudem v této věci dne 18. 1. 2022, pod č. j. 22 Cdo 187/2021-306. Jestliže žalobkyně zpochybňuje otázky, které odvolací soud řešil v mezích závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v tomto rozhodnutí, nemůže jako předpoklad přípustnosti obstát, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost se však k jednotlivým námitkám vyjadřuje níže.
Žalobkyně vymezila otázku, zda je možné, aby na dovolatelku, resp. její právní předchůdce, byly kladeny ze strany soudů nepřiměřeně vysoké požadavky na posouzení její dobré víry, resp. aby soud na objektivní posouzení dobré víry nahlížel z pohledu právního experta, nikoliv z pohledu právního laika.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od namítané rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně ve vztahu k této otázce odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 1 Cdon 1178/96, podle nichž postačí, aby se oprávněná držba opírala alespoň o domnělý (putativní) právní důvod.
Z dovolací argumentace se však nepodává, že by žalobkyni nebo jejím právním předchůdcům takový titul (na základě nějž by si mohli myslet, že nabyli spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům) svědčil. Jediný argument, který k takovému závěru směřuje, je, že názor notářky byl revidován jejím rozhodnutím v dalším dědickém řízení v roce 1987, podle kterého bylo zakotveno vlastnické právo k celému pozemku č. PK XY ve prospěch právních předchůdců dovolatelky a vyznačeno vlastnictví pro J. H. a E. B.
S tímto argumentem se však již dovolací soud podrobně vypořádal v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 187/2021: „V dědickém řízení probíhajícím v roce 1972 nabyla dědictví po A. H. E. B., uvedený spoluvlastnický podíl však v tomto řízení projednán nebyl s výslovným sdělením státní notářky, že pozemek č. PK XY, resp. spoluvlastnický podíl na něm, byl podle zákona č. 46/1948 Sb. od A. H. vykoupen a do dědictví nepatří. Dědictví po A. H. pak E. B. nabyla bez pozemku č. PK XY. Středisko geodézie n. p. v roce 1985 učinilo nahlášení k dodatečnému projednání uvedeného pozemku státní notářce, aniž by byly zjištěny bližší okolnosti, proč k takovému postupu došlo. Dodatečné projednání dědictví po A. H., ve kterém by byl projednán jeho spoluvlastnický podíl, však následně neproběhlo. Dědické řízení z roku 1987, kde se objevilo výše uvedené poučení, se také netýkalo spoluvlastnického podílu po A. H., nešlo ani o dodatečné projednání dědictví po něm, ale o dědické řízení po druhé původní spoluvlastnici pozemku č. PK XY M. H. I kdyby tedy dovolací soud přisoudil značný význam sdělení Střediska geodézie n. p. z roku 1985 o potřebě dodatečného projednání dědictví, je třeba zohlednit, že takové řízení nikdy neproběhlo a E. B. jako dědička po A. H. (dědické řízení z roku 1972) nemohla objektivně očekávat, že jenom na základě tohoto sdělení Střediska geodézie n. p. se stala vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu, neboť s mechanismem dědického řízení byla obeznámena již na základě dědického řízení z roku 1972, v jehož rámci dědictví nabyla. Toto přesvědčení jí nemohlo založit ani dědické řízení z roku 1987 po M. H., kde ostatně E. B. žádné dědictví nenabyla, v tomto řízení se projednával výslovně pouze spoluvlastnický podíl na pozemku č. PK XY po M. H. a nikoliv druhý spoluvlastnický podíl na pozemku č. PK XY po A. H., což je patrné již z toho, že šlo o dědictví po zemřelé M. H. Podíl po M. H. pak na základě výsledků dědického řízení nabyl J. H.“
Odvolací soud se proto neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť ani v dalším řízení nebyl zjištěn putativní titul držby žalobkyně ani její předchůdkyně jakožto nezbytný předpoklad nabytí vlastnického práva na základě vydržení.
Žalobkyně dále vymezila otázku, zda je možné, aby soud učinil závěr, že dovolatelka, resp. její právní předchůdci se nemohli spoléhat na chování a jednání státních orgánů (např. Střediska geodézie), a na základě uvedeného učinit závěr o absenci dobré víry dovolatelky ve své vlastnické právo.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Žalobkyně v dovolání odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, podle kterého „Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje – jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) – že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.“
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí souhlasil s žalobkyní, že významným by mohlo být sdělení Střediska geodézie n. p. z roku 1985 o potřebě dodatečného projednání dědictví, avšak takové řízení nikdy neproběhlo. E. B. jako dědička po A. H. (dědické řízení z roku 1972) tak nemohla objektivně očekávat, že jenom na základě tohoto sdělení Střediska geodézie n. p. se stala vlastnicí uvedeného spoluvlastnického podílu, neboť s mechanismem dědického řízení byla obeznámena již na základě dědického řízení z roku 1972, v jehož rámci dědictví nabyla. Toto přesvědčení jí nemohlo založit ani dědické řízení z roku 1987 po M. H., v rámci kterého E. B. žádné dědictví nenabyla. Odvolací soud proto uzavřel, že za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyni ani její právní předchůdkyni E. B. nesvědčil žádný titul, ani putativní, v podobě např. smlouvy, či dědického rozhodnutí, nemohly být v dobré víře, že jsou vlastnicemi uvedené části sporných pozemků, byť subjektivně své vlastnické právo pociťovaly, i s pozemky jako s vlastními nakládaly.
Uvedený závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s kasačním rozhodnutím Nevyššího soudu sp zn. 22 Cdo 187/2021. Zároveň není v rozporu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu. Středisko geodézie n. p. totiž podle skutkových závěrů učiněných nalézacími soudy v této věci pouze nahlásilo k dodatečnému projednání notářce zprávu o neprojednaném dědictví. Nešlo tedy, jak již dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí podrobně vylíčil, o ujištění o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně E. B. vlastnicí je nebo že na základě tohoto oznámení vlastnické právo nabývá. Obdobně to platí i o poučení obsaženém v usnesení z dědického řízení z roku 1987, v němž byla vypořádána druhá polovina původního pozemku č. PK XY (dědicem byl J. H.), o tom, že E. B. má být v evidenci nemovitostí zapsána jako spoluvlastník první poloviny pozemku, i o samotném provedení zápisu do evidence nemovitostí (které nemělo intabulační charakter). Dědické řízení z roku 1987, kde se objevilo výše uvedené poučení, se totiž netýkalo spoluvlastnického podílu po A. H., nešlo ani o dodatečné projednání dědictví po něm, ale o dědické řízení po druhé původní spoluvlastnici pozemku č. PK XY M. H. Předání užívacího práva ZD Mořina v roce 1992 pak nepředstavovalo činnost státního orgánu, ale postup soukromého subjektu.
Dále žalobkyně vymezila otázku, zda je při pochybnostech soudu o oprávněnosti držby možné, aby se soud přiklonil k závěru, že držba je neoprávněná.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud totiž neuzavřel, že má pochybnosti o oprávněnosti držby. V rámci právního hodnocení se pouze vypořádával s okolnostmi řešeného případu, právně je hodnotil a přisuzoval jim různou důležitost. Jeho rozhodnutí je však postaveno na jasném závěru, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně nebyly v dobré víře, neboť ji nemohly opřít o žádný (byť putativní) titul držby.
Dovolací soud v této souvislosti shrnuje, že v zásadě všechny argumenty, které nyní uplatnila dovolatelka v dovolání, zvažoval již ve svém předchozím rozhodnutí – v rozsudku ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Cdo 187/2021-306. Byť v předchozí fázi řízení podávala dovolání žalovaná 2) a nyní žalobkyně, obsah dovolacích námitek je v obou případech v zásadě shodný; pouze se dovolatelky ve vztahu k nim dovolávají odlišného právního hodnocení. Dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč posuzoval otázky vydržení vlastnického práva po dvou liniích, na první pohled do jisté míry obdobných, ale současně se vyznačujících odlišnostmi, které v poměrech dané individuální věci vedly k odlišnému závěru o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva k jednotlivým spoluvlastnickým podílům.
Po vydání kasačního rozhodnutí skutkový stav nedoznal změny a v řízení se neobjevily ani nové právní argumenty. Odvolací soud byl vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, který respektoval; nyní uplatněné dovolací argumenty jsou v zásadě stejné jako ty, kterými se dovolací soud zabýval ve svém předchozím rozhodnutí, a dovolatelka se nyní dovolává jejich odlišného posouzení. Právě s ohledem na skutečnost, že skutkový stav se nezměnil a neobjevily se ani nové právní argumenty, neshledal dovolací soud pro odlišné právní posouzení věci důvod oproti svému původnímu rozhodnutí, kde důsledně zohlednil individuální okolnosti, které tento složitý případ charakterizují, a také vysvětlil důvody, které ho k takovému postupu vedly a které vyústily v závěr, že ve vztahu k jednomu spoluvlastnickému podílu podmínky vydržení splněny byly a ve vztahu k druhému nikoliv. Výslovně také důsledně zohlednil význam sdělení Střediska geodézie n. p. z roku 1985, kterého se nyní dovolatelka dovolává, neboť stejná námitka byla uplatněna již v předchozím dovolacím řízení, a dovolací soud se s ní také podrobně vypořádal.
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 3. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu