ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3305.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3305/2022-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michaelou Jindrákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 874/3, proti žalované S. M. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Erikou Turzovou Baloghovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Divišovská 2311/4, o souhlas se změnou stavby rodinného domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 89/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022, č. j. 16 Co 42/2022-378, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022, č. j. 16 Co 42/2022-378, se zamítá .
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Eriky Turzové Baloghové, advokátky se sídlem v Praze 4, Divišovská 2311/4.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 51 C 89/2018-321, nahradil souhlas žalované se změnou stavby rodinného domu č. p. XY na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, spočívající ve vybudování dvou vstupů objektu namísto jednoho a v posunutí příčky, která se nachází mezi vstupy, a to podle projektové dokumentace, zpracované ateliérem L. O., vypracované M. O., přílohy č. 07 DSPS, vypracované v dubnu 2018: akce Dostavba rodinného domu, katastrální území XY, parc. č. XY, XY, revize 04/2018 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 16 Co 42/2022-378, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba, aby soud nahradil souhlas žalované se změnou stavby rodinného domu, jak je specifikována výše ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné v souladu s §237 o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešených otázkách hmotného nebo procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Uvedla, že výpověď žalované obsahuje zjevné rozpory a není věrohodná, přičemž soud si vybral tu část její výpovědi, ve které vyslovila nesouhlas se stavebními změnami od počátku. Podle dovolatelky jde o učebnicový příklad zneužití práva podle §8 občanského zákoníku. Nesprávné právní posouzení shledala v závěru odvolacího soudu, podle něhož přestože jsou splněny podmínky pro postup podle §1129 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není možné podle něj postupovat, neboť nejsou splněny podmínky §161 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud měl dále pochybit, jestliže posuzoval dostavěnost pracovny, která zcela nesouvisela s podanou žalobou. S odkazem na rozhodnutí 22 Cdo 1840/2011 uvádí, že je to právě korektiv dobrých mravů, který představuje hlavní nástroj odstranění tvrdosti v rozhodování soudů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud jednak přiznal dovolání odkladný účinek, aby nedošlo k výkonu rozhodnutí, a jednak zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobkyně nenaplňuje dovolací důvod podle §241a o. s. ř., neboť žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Námitky žalobkyně směřují podle žalované výhradně proti hodnocení důkazů učiněnému odvolacím soudem. Dále žalovaná odůvodňuje svůj závěr o tom, že její souhlas v daném případě nahradit nelze. Nakonec požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolání trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci dovolatelka v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedla toliko, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešených otázkách hmotného nebo procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Uvedené však není důvodem, který by byl sto založit přípustnost dovolání. Poslední ze čtyř v §237 o. s. ř. zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří toliko na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl sám dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ – jak se nejspíš mylně dovolatelka domnívá – že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem. V dovolání pak v tomto směru není označeno žádné rozhodnutí dovolacího soudu, s jehož závěry by dovolatelka polemizovala a domáhala se jejich přehodnocení. Rovněž neformulovala ani jednu otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž tato nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení. Dovolací soud se proto dovoláním po věcné stránce vůbec nezabýval.
Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/ )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 1. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu