ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3322.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3322/2022-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce D. R. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, proti žalovaným 1) J. N. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, a 2) K. R. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Margaretou Münsterovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 88/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. května 2022, č. j. 18 Co 75/2022-145, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. května 2022, č. j. 18 Co 75/2022-145, v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. října 2021, č. j. 11 C 88/2020-107, se zastavuje .
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 11 C 88/2020-107, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný 2) je vlastníkem následujících nemovitých věcí: podíl o velikosti ½ na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, garáž a kolna, k. ú. XY, obec XY; podíl o velikosti ½ na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY; stavba č. p. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. st. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY (orná půda); pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je oprávněným z věcného břemene spočívajícího v právu užívání a požívání k následujícím nemovitým věcem: stavba č. p. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. st. XY, k. ú. XY, obec XY; pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 18 Co 75/2022-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), změnil v nákladových výrocích III a IV (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV a V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že v řízení měla být otázka hmotného i procesního práva posuzována odvolacím soudem i soudem prvního stupně odlišně, pročež považuje své dovolání podle §237 o. s. ř. za přípustné. Zaprvé je přesvědčen, že je aktivně legitimován k podání určovací žaloby, co se týče jeho požadavku na určení vlastnického práva žalovaného 2) k předmětným nemovitostem. Uvádí, že svůj naléhavý právní zájem v řízení stavěl jednak na skutečnosti, že při úmrtí žalovaného 2) je podle §1637 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve třetí třídě dědiců, přičemž žalovaný 2) nemá zákonné dědice v první ani druhé třídě, načež by předmětné nemovitosti zdědil, a jednak na tom, že je bratrem žalovaného 2), a je tak seznámen s jeho chatrným zdravotním stavem a omezenou schopností racionálně uvažovat, pročež se domnívá, že žalovaný 2) uzavřel darovací smlouvu k předmětným nemovitostem, aniž by si uvědomoval s tím spojené následky. Ohrožení své právní sféry shledává (s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 366/2015) ve skutečnosti, že mu žalovaný 1) po převodu předmětných nemovitostí neumožnil další užívání těch z nich, které do té doby užíval. Podle dovolatele nelze na případ aplikovat rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 1169/2020, neboť jeho právo užívat a požívat některé z předmětných nemovitostí jednoznačně existovalo – nejednalo se pouze o domnělé právo, protože bylo po desítky let fakticky vykonáváno. Dovolatel se domnívá, že „skutkově obdobná otázka“ nebyla Nejvyšším soudem doposud řešena, přičemž by jím měla být posouzena odlišně od soudu prvního stupně. Zadruhé rozporuje rozhodnutí nalézacích soudů o žalobě na určení, zda je žalobce oprávněn z věcného břemene spočívajícího v právu užívání a požívání k nemovitostem specifikovaným výše ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2022, č. j. 22 Cdo 3322/2022-173, vyzval žalobce podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč [viz položka 23 bod 1 písm. b) sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích] do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, neboť soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nároku na určení, že žalobce je oprávněný z věcného břemene spočívajícího v právu užívání a požívání k nemovitým věcem, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu ve výroku I v té části, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, doposud nebyl uhrazen. Žalobce byl v souladu s §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích poučen o tom, že dovolací soud řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo žalobci doručeno dne 6. 1. 2023, načež lhůta pro zaplacení soudního poplatku uplynula dne 23. 1. 2023.
Jelikož soudní poplatek ve stanovené lhůtě nebyl zaplacen, dovolací soud dovolací řízení podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích v rozsahu tohoto nároku zastavil.
Žalobce zaplatil soudní poplatek až po marném uplynutí lhůty dne 24. 1. 2023, k čemuž však dovolací soud v souladu s §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích nemohl přihlédnout. O vrácení soudního poplatku za dovolání rozhodne, v souladu s §3 zákona o soudních poplatcích, soud prvního stupně.
Ve zbývající části dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V souzené věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Uvedl, že v řízení měla být otázka hmotného i procesního práva posuzována oběma nalézacími soudy odlišně a že skutkově obdobná otázka nebyla Nejvyšším soudem doposud řešena, což však nepředstavuje žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobce ani neformuluje konkrétní právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Jestliže naznačuje otázku procesního práva týkající se posouzení aktivní legitimace žalobce ve vztahu k požadavku na určení vlastnického práva žalovaného 2) k předmětným nemovitostem, tak dovolací soud podotýká, že napadené rozhodnutí v části zabývající se daným nárokem na posouzení aktivní legitimace žalobce ani nespočívá. Je založeno na závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. na požadovaném určení, přičemž tento závěr dovolatel zpochybňuje toliko poukazy na vlastní právo užívat a požívat některé z předmětných nemovitostí. V převážné části je dovolání pouhou rekapitulací jeho tvrzení před nalézacími soudy, ve zbývající pak polemikou se závěry odvolacího soudu, která však bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nezabýval.
Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve zbývající části odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu