ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3430.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3430/2022-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. Č. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966/5, proti žalované L. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1267, za účasti E. Z. , narozené XY, bytem v XY, vedlejší účastnice na straně žalované, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 C 30/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č. j. 28 Co 174/2021-555, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení 15 972 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Zdeňka Jelínka, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966/5.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 4 C 30/2019-199, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY (bydlení), pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. (garáž), a pozemkům parc. č. XY (zahrada) a parc. č. XY (zahrada), vše zapsáno na LV č. XY, pro k. ú. XY, obec XY, vedené u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“) – (výrok I), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu částku 866 667 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 28 Co 174/2021-555, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že výše přiměřené náhrady činí 1 142 000 Kč, a ve výroku I, II a ve zbývající části výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém namítá nesprávnost zvoleného způsobu vypořádání společných nemovitostí upřednostňující žalobce s tím, že odvolací soud jednak nesprávně posoudil otázku reálné dělitelnosti nemovitostí, a jednak nesprávně vyhodnotil též otázky faktického užívání nemovitostí a citové vazby k nim. Dále namítá, že se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou platnosti či neplatnosti darovací smlouvy ve prospěch žalobce; žalovaná je toho názoru, že je tato darovací smlouva neplatná. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že vypořádávané nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví žalované, případně tak, že do výlučného vlastnictví žalované bude přikázán pouze pozemek parc. č. XY a do výlučného vlastnictví žalobce zbytek vypořádávaných nemovitostí, anebo aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice na straně žalované vyjádřila plný souhlas s dovoláním žalované.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že s obsahem dovolání nesouhlasí, neboť odvolací soud dospěl ke správnému právnímu posouzení věci, a to jak v otázce možnosti reálného rozdělení předmětných nemovitostí, tak v otázce platnosti či neplatnosti darovací smlouvy. Má za to, že dovolání žalované je nedůvodné a že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani nebyl naplněn jiný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Navrhuje zamítnutí dovolání, a v případě shledání nepřípustnosti dovolání jeho odmítnutí. V doplnění vyjádření uvedl, že dovolání žalované obsahuje nepravdivá tvrzení osobní povahy, která mají vůči němu šikanózní povahu.
Dovolání trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovoláním žalované se dovolací soud nemohl po věcné stránce vůbec zabývat, neboť v něm zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná sice předkládá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž v rámci dovolání formuluje dvě základní roviny, v nichž měl odvolací soud rozhodnout nesprávně – a sice otázku zvoleného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví a reálné dělitelnosti nemovitostí a dále otázku posouzení platnosti darovací smlouvy – čímž však vymezuje (odhlédne-li současně dovolací soud od skutečnosti, že ani vymezení minimálně první z předložených právních otázek není zcela dostatečné) toliko dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., nikoliv však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Ve vztahu k předpokladům přípustnosti žalovaná v rámci dovolání neuvádí ničeho, a to ani pouhým odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., dovolání tudíž trpí zásadními vadami, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat. Žalovaná zejména neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám za naplněný, a to s odkazem na relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, k níž by se splnění konkrétního předpokladu přípustnosti dovolání mělo vázat.
Jelikož dovolání žalované trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 1. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu