ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3448.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3448/2021-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalovanému A. B. , narozenému XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 39/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2021, č. j. 15 Co 5/2021-93, takto:
Výrok II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2021, č. j. 15 Co 5/2021-93, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. září 2020, č. j. 49 C 39/2018-81, v částech, v nichž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů:
b) částku ve výši jedné poloviny zůstatku finančních prostředků náležejících do společného jmění manželů ke dni 17. dubna 2015 na všech dalších bankovních účtech vedených u bankovních a peněžních ústavů v České republice na jméno žalovaného;
f) částku ve výši jedné poloviny finančních prostředků připsaných za trvání manželství účastníků na všechny další účty stavebního spoření vedené u bankovních a peněžních ústavů v České republice na jméno žalovaného;
h) částku ve výši jedné poloviny finančních prostředků připsaných za trvání manželství účastníků na všechny další účty životního pojištění vedené u bankovních a peněžních ústavů v České republice na jméno žalovaného;
m) eventuálně v případě aktiv společného jmění uvedených pod body a) – h) podání žalobkyně ze dne 18. srpna 2020 částku ve výši jedné poloviny finančních prostředků, se kterými bylo žalovaným neoprávněně disponováno za účelem vyvedení aktiv ze společného jmění manželů v období od ukončení vedení společné domácnosti účastníků řízení dne 29. července 2013 do 17. dubna 2015,
se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně v žalobě mimo jiné v čl. III bodu III navrhla, aby soud rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku, která bude vypočtena ve výši dle provedeného dokazování“, a v čl. III bodě IV navrhla, aby „v případě, kdy soud dospěje k závěru, že za dobu existence společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného byly použity finanční prostředky z výlučného jmění některého z manželů na výlučné jmění druhého z manželů, zaváže takto obohaceného účastníka k jejich vrácení, tedy k vrácení finančního plnění, jež bylo investováno z výlučného majetku jednoho z manželů do výlučného majetku druhého z manželů, a to ve výši dle provedeného dokazování.“
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 7. 2020, č. j. 49 C 39/2018-77 (dále jen „předmětná výzva“), rozhodl, že žaloba obsahuje vady, konkrétně neurčitý a nevykonatelný žalobní petit uvedený v čl. III bodu IV, a poučil žalobkyni o tom, že je třeba jej formulovat tak, aby mohl být soudně nebo exekučně vymahatelný. Uvedl, že žalobní petit musí ukládat srozumitelnou, určitou a možnou povinnost. Dále citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3215/2014, podle něhož „požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.“ S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 556/2007, dále uvedl, že není možné vyčíslení částky ponechat na úvaze soudu, jak to učinila žalobkyně (výrok I). Soud prvního stupně následně vyzval žalobkyni, nechť opraví žalobní petit tak, aby byl určitý, srozumitelný a vykonatelný. Požadovala-li žalobkyně finanční plnění, měla specifikovat jeho výši nebo alespoň přesně uvést způsob jeho výpočtu, aby mohl být žalobní návrh vykonatelný. Petit měla formulovat tak, aby nebyl podmíněný uvážením soudu (výrok II). Žalobkyně byla vyzvána, aby vady odstranila ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení (výrok III).
K předmětné výzvě žalobkyně doplnila žalobu podáním ze dne 18. 8. 2020. V něm „upravila“ žalobní petit označený bodem III tak, že navrhuje, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) mimo jiné následující: a) částku ve výši jedné poloviny zůstatku finančních prostředků náležejících do společného jmění manželů ke dni 17. 4. 2015 na bankovním účtu č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s., na jméno žalovaného; b) částku ve výši jedné poloviny zůstatku finančních prostředků náležejících do společného jmění manželů ke dni 17. 4. 2015 na všech dalších bankovních účtech vedených u bankovních a peněžních ústavů v České republice na jméno žalovaného; f) částku ve výši jedné poloviny finančních prostředků připsaných za trvání manželství účastníků na všechny další účty stavebního spoření vedené u bankovních a peněžních ústavů v České republice na jméno žalovaného; h) částku ve výši jedné poloviny finančních prostředků připsaných za trvání manželství účastníků na všechny další účty životního pojištění vedené u bankovních a peněžních ústavů v České republice na jméno žalovaného; m) eventuálně v případě aktiv společného jmění uvedených pod body a) – h) podání žalobkyně ze dne 18. 8. 2020 částku ve výši jedné poloviny finančních prostředků, se kterými bylo žalovaným neoprávněně disponováno za účelem vyvedení aktiv ze společného jmění manželů v období od ukončení vedení společné domácnosti účastníků řízení dne 29. 7. 2013 do 17. 4. 2015.
Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 21. 9. 2020, č. j. 49 C 39/2018-81, odmítl žalobu doplněnou k předmětné výzvě soudu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů to, co je výše uvedeno pod písm. a), b), f), h) a m).
Soud prvního stupně své rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobkyně neuvedla žádná konkrétní skutková tvrzení o tom, že by žalovaný měl u jakéhokoli dalšího bankovního či peněžního ústavu v České republice vedený účet, přičemž „soud nehodlá z vlastní iniciativy cokoli takového při naprosté absenci jakýchkoli relevantních žalobních tvrzení žalobkyně zjišťovat.“ Takový postup by byl podle názoru soudu prvního stupně v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a jejich právem na spravedlivý proces. Totéž uvedl i ve vztahu k položkám uvedeným pod písm. f) a h), tedy k potenciálním účtům stavebního spoření a životního pojištění. Petit uvedený výše pod písm. m) považoval za neurčitý a nevykonatelný s tím, že nemá oporu v žalobních tvrzeních, neboť žalobkyně neuvedla nic konkrétního o tom, že by žalovaný „neoprávněně disponoval“ v jí vymezeném období peněžními prostředky, s jakými částkami, kdy apod.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 1. 2021, č. j. 15 Co 5/2021-93, usnesení soudu prvního stupně změnil v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů a) částku ve výši jedné poloviny zůstatku finančních prostředků náležejících do společného jmění manželů ke dni 17. 4. 2015 na bankovním účtu č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s., na jméno žalovaného, tak, že se žaloba v této části neodmítá (výrok I). Ve zbývající části napadeného výroku, ohledně částí, kde byla žaloba odmítnuta u požadavků žalobkyně označených pod písm. b), f), h) a m) usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II).
Odvolací soud vysvětlil, že rozhodnutí soudu prvního stupně v části potvrdil z toho důvodu, že žalobkyně u požadavků označených pod písm. b), f), h) a m) netvrdila opěrné body skutkového stavu ani v minimálním požadovaném rozsahu.
Proti výroku II usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nejprve vylíčila, že byla soudem prvního stupně vyzvána pouze ke specifikaci výše požadovaného plnění či alespoň způsobu jeho výpočtu. Taková výzva podle ní nebyla na místě, načež odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, z nějž vyplývá, že pokud soud žalobu o vypořádání společného jmění manželů nezamítá, musí rozhodnout o částce na vyrovnání podílů, i když není navrhována. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro částečné odmítnutí žaloby ve smyslu §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž odkazuje mimo jiné i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 370/2022. Žaloba podle dovolatelky nevykazovala obsahové nedostatky, které by bránily jejímu projednání, neboť jednoznačně vymezila předmět sporu, tedy vypořádání SJM, i rozsah aktiv, které chce předmětem soudního řízení učinit. Dále se s odkazem mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2851/2013 dovolává své důkazní nouze a informačního deficitu. Nakonec uvádí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť je nedostatečně, vágně odůvodněno. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména podle §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky podmínek pro odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu povinnost pokusit se odstranit nedostatky žaloby spočívající v její nesrozumitelnosti, neurčitosti či absenci stanovených náležitostí, předtím než žalobu odmítne. Usnesení, kterým je účastník vyzván k odstranění žaloby podání, musí obsahovat údaje o tom, v čem je žaloba nesrozumitelná, neurčitá nebo neúplná, dále poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a konečně poučení o následcích, pokud v soudem stanovené lhůtě výzvě nevyhoví. Tuto svou povinnost soud splní jen v případě, že účastníka konkrétně poučí, jak je třeba opravu provést [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1604/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3648/2020 (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Odmítnutí žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. nelze spojovat s vadou žaloby (byť objektivně existující), na kterou soud neupozornil nebo ohledně které nepodal konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod č. 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4103/2016). Jinými slovy, návrh lze podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout pouze pro takové vady, k jejichž nápravě byl navrhovatel postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzván a jež současně brání dalšímu pokračování v řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 712/2006). Zároveň platí, že pro vady, které brání pokračování v řízení, soud může žalobu odmítnout, jen jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (viz dovolatelkou namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
V projednávané věci soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby opravila žalobní petit uvedený v čl. III bodu IV žaloby tak, aby byl určitý, srozumitelný a vykonatelný, a v případě, že požaduje finanční plnění, aby specifikovala jeho výši nebo alespoň přesně uvedla způsob jeho výpočtu. V čl. III bodu IV uplatnila žalobkyně nárok na „vyrovnání“ finančních prostředků, které byly vynaloženy z výlučného majetku jednoho z manželů na výlučný majetek druhého z nich. Vzhledem k tomu, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze přihlížet k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010), byl tento nárok uplatněn vedle nároku na vypořádání SJM v tzv. objektivní kumulaci.
Žalobkyně však podáním ze dne 18. 8. 2020, jímž reagovala na výzvu soudu k opravě žalobního petitu ohledně nároku týkajícího se oddělených majetků účastníků, „opravila“ žalobní návrh vztahující se k vypořádání SJM (konkrétní položky viz výše). Přesto soud prvního stupně následně postupem podle §43 odst. 2 o. s. ř. zčásti odmítl žalobu doplněnou předmětným podáním ve vztahu k části týkající se společného jmění manželů, a to s odůvodněním, že žalobkyně neuvedla žádná konkrétní skutková tvrzení o tom, že by žalovaný měl u jakéhokoli dalšího bankovního či peněžního ústavu v České republice vedený účet, případně účet stavebního spoření a životního pojištění, či o tom, že by žalovaný „neoprávněně disponoval“ v žalobkyní vymezeném období peněžními prostředky, s jakými částkami, kdy apod. Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně v části [v rozsahu požadavků žalobkyně označených pod písmeny b), f), h) a m)] jako věcně správné potvrdil z toho důvodu, že žalobkyně netvrdila opěrné body skutkového stavu ani v minimálním požadovaném rozsahu.
Takový postup je zjevně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která je založena na tom, že žalobu je možné odmítnout podle §43 odst. 2 o. s. ř., pouze pokud přetrvávají nedostatky, k jejichž odstranění byl žalobce vyzván. Jestliže byla v projednávané věci žaloba v části týkající se vypořádání společného jmění manželů odmítnuta pro vadu spočívající v nejednoznačném vymezení předmětu sporu, ač k odstranění takové vady žalobkyně nebyla soudem prvního stupně vyzvána, spočívají rozhodnutí obou nalézacích soudů na nesprávném právním posouzení věci, pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.
Výzva k odstranění vad žaloby adresovaná žalobkyni soudem prvního stupně se totiž týkala pouze nároku k odděleným majetkům účastníků a směřovala toliko ke konkretizaci žalobního petitu co do jeho určitosti požadavkem na uvedení konkrétní požadované částky. Rozhodnutí o odmítnutí žaloby se však týká části žaloby vztahující se k vypořádání společného jmění manželů, nadto nikoliv ve vztahu k případným nedostatkům žalobního petitu, ale primárně nedostatečným skutkovým tvrzením vymezujícím předmět řízení ohledně vypořádání společného jmění manželů.
Ve vztahu k položce uvedené pod bodem m) – (viz výše) soud prvního stupně shledal také vadu spočívající v neurčitém a nevykonatelném petitu, který nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí. K nápravě takové vady žalobkyně sice byla předmětnou výzvou vyzvána, avšak toliko ve vztahu k žalobnímu návrhu týkajícímu se zaplacení prostředků z výlučného majetku jednoho z manželů do výlučného majetku druhého z nich, tedy nikoli ve vztahu k nároku na vypořádání SJM. Navíc by v tomto směru neobstálo ani poučení soudu ohledně způsobu, jakým má žalobkyně danou vadu napravit, neboť žalobce v řízení o vypořádání SJM není povinen částku na vyrovnání vypořádacího podílu vyčíslit. Je tomu tak proto, že soud je podle §153 odst. 2 o. s. ř. povinen o vypořádacím podílu rozhodnout i bez návrhu, neboť jde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018).
Dovolací soud nad rámec výše uvedeného dodává, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zcela správně s odkazem na relevantní literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že žalobkyně je v řízení o vypořádání společného jmění manželů povinna uvést skutkové okolnosti, z nichž lze učinit závěr o tom, co bylo jeho součástí a co má být vypořádáno, a to alespoň obecně (viz také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3862/2018). Soud totiž nemusí, ale ani nemůže zjišťovat, co vše do společného jmění patří a má být vypořádáno. Stejně tak i odvolací soud správně vyložil, že nelze přehlížet specifika řízení o vypořádání SJM, která se mohou projevovat např. v informačním deficitu či důkazní nouzi, a že v těchto případech se vyžaduje, aby účastník řízení přednesl alespoň opěrné body skutkového stavu (k tomu více viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1202/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2115/2020). Žalobkyně nicméně nebyla vyzvána k odstranění nedostatků, k nimž odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů směřuje.
Dovolací soud již jen na závěr podotýká, že tímto rozhodnutím žádným způsobem nepředjímá, zda jsou žalobní tvrzení v žalobě v části týkající se SJM vymezena dostatečně, tj. zda žaloba trpí nedostatky, které by vyžadovaly postup podle §43 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud v dalším řízení dospěje k závěru o existenci takových nedostatků, bude třeba žalobkyni vyzvat k jejich odstranění podle §43 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně zohlední v této souvislosti i obsah doplňujícího podání ze dne 15. 7. 2022 označeného žalobkyní jako „doplnění skutkových tvrzení.“
Vzhledem k tomu, že je dovolání důvodné, pokud jde o otázku týkající se podmínek pro odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř., dalšími v dovolání vymezenými námitkami se dovolací soud, vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně v žalobkyní požadovaném rozsahu, pro nadbytečnost nezabýval.
Jelikož usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 ve spojení s §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadené usnesení ve výroku II spolu s usnesením soudu prvního stupně v částech specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
Soudy jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu