ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3636.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3636/2022-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. H. , narozeného XY, a b) S. H. , narozené XY, obou bytem ve XY, zastoupených Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalovaným 1) O. M. , narozenému XY, a 2) J. M. , narozené XY, oběma bytem ve XY, zastoupeným Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jiřího z Poděbrad 1382/2, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 39/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 25 Co 86/2021-550, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 4 840 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Pytla.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 6 C 39/2018-376, výrokem I zrušil bez náhrady věcné břemeno užívání cesty v šíři 4,10 metrů pro příchody, příjezdy, odchody, odjezdy, zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 9. 2002 podle geometrického plánu č. 430-5146/2002 po pozemcích st. parc. č. XY a st. parc. č. XY v katastrálním území XY ve prospěch pozemku st. parc. č. XY v katastrálním území XY. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 25 Co 86/2021-550, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení.
Proti rozsudku podali žalobci („dovolatelé“) dovolání, které opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože by k (bezúplatnému) zrušení věcného břemene mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro zrušení služebnosti užívání předmětných nemovitostí podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Odvolací soud sice věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), nicméně protože úprava podmínek zrušení věcného břemene (nyní služebnosti) pro změnu poměrů při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby je v obou zmíněných kodexech v podstatě stejná, a navíc dovolání s použitím zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepolemizuje, nejde o vadu relevantní.
Při aplikaci §1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura vytvořená k §151p odst. 3 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014).
Ve věci jde o toto: Pozemek žalobců je zatížen dvěma služebnostmi cesty ve prospěch žalovaných; žalobci se domáhají zrušení jedné z nich, přičemž změnu poměrů nastolující hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku spatřují v pozdějším zřízení druhé. Odvolací soud však podmínky pro zrušení nezjistil, mimo jiné proto, že to věcné břemeno, které má být ponecháno, končí na pozemku žalobců a „dál nepokračuje“.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o tvrzení, že „v praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka hmotného práva, která má význam pro rozhodnutí ve věci samé: Vznikne hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku podle ust. §151p odst. 3 tehdy platného občanského zákoníku zřízením dalšího věcného břemene chůze a jízdy týmiž vlastníky povinných a oprávněných pozemků, a to i přesto, že oprávnění využívají při výkonu dalšího věcného břemene chůze a jízdy se souhlasem povinných i pozemek, který není zatížen věcným břemenem? To za situace, kdy lze dovodit, že oprávnění vydrželi věcné břemeno chůze a jízdy po nezatíženém pozemku povinných v důsledku uplynutí vydržecí doby, tedy vydržením a současně za situace, kdy povinní opakovaně navrhovali „dozabřemenění“ dalšího povinného pozemku pro účely výkonu věcného břemene (ve fázi předsoudní, u soudu I. stupně i u odvolacího soudu).“
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
V usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009, Nejvyšší soud konstatoval, že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou.
Položená otázka především vychází z jiného než v řízení zjištěného stavu věci. Soudy nezjistily, že by oprávnění vydrželi jiné věcné břemeno, jde tedy jen o domněnku žalobců. To, že vzhledem k nastalým okolnostem žalovaní užívají k příchodu jinou cestu, jejíž užívání vlastník trpí, také nemůže být důvodem pro zrušení věcného břemene; není jasný právní důvod takového užívání, patrně jde o výprosu, kterou lze kdykoliv odvolat. Pokud jde o možnost upravit užívání pozemku žalobců jako cesty dohodou účastníků, problém je v tom, že takové dohoda nebyla uzavřena a žalovaní nemají právní povinnost ji uzavřít; navíc návrh na dohodu nezakládá změnu poměrů. K této problematice viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004. Podstatné též je, že podle zjištění odvolacího soudu druhé věcné břemeno („do zatáčky“) končí na pozemku žalobců, a dále (na pozemek žalovaných) nepokračuje. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o tom, že nejsou podmínky pro navrhované zrušení věcného břemene pro změnu poměrů (§1299 odst. 2 o. z.) zjevně nepřiměřená.
Dovolatelé dále poukazují na rozpor napadeného rozhodnutí s (v dovolání neuvedenou) judikaturou dovolacího soudu, která jako důvod pro zrušení věcného břemene pro změnu poměrů uznává i konfliktní vztahy mezi účastníky. K tomu dovolací soud uvedl: „I mimořádně konfliktní vztahy mezi účastníky mohou zakládat změnu poměrů a být důvodem pro zrušení věcného břemene. Nicméně mimořádně konfliktní vztahy musí mít bezprostředně za následek změnu poměrů, pro kterou např. není možné řádně užívat nemovitosti zatížené věcným břemenem. Konfliktní vztahy účastníků samy o sobě takovou změnu okolností založit nemohou; to by ostatně taková změna poměrů musela být dána vždy tehdy, bude-li podána žaloba na zrušení věcného břemene některým z účastníků, neboť podání žaloby zpravidla svědčí o konfliktních vztazích účastníků“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3606/2013). Ve věci nebyly mimořádně konfliktní vztahy ve smyslu uvedeném shora ani tvrzeny, ani zjištěny.
Konečně dovolatelé tvrdí „porušení jedné ze základních procesních zásad– dvojinstančnosti řízení“. Dvojinstančnost však podle aktuální judikatury není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1528/2019, a řada dalších rozhodnutí). Ostatně dovolatelé v této souvislosti nijak nevymezili předpoklad přípustnosti dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, můžou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu