ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3659.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3659/2023-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců: a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL – 0001,030.270-0, se sídlem v Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví a b) H. A., zastoupených Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o vyklizení a určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 221/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 19 Co 29/2022-415, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce b) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
[2] Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 108 C 221/2018-316, zamítl návrh, aby byla žalovaná zavázána k povinnosti vyklidit a předat žalobcům pozemek parc. č. XY v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I) a aby bylo určeno, že žalobce a) je vlastníkem tohoto pozemku (výrok IV). Dále zamítl návrh, aby byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč (výrok II) a částku 20 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
[3] K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 19 Co 29/2022-415, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
[4] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které spatřují přípustným podle §237 o. s. ř. Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku jejich právního předchůdce, lichtenštejnského knížete Františka Josefa II., ke které došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“). Vymezují otázky týkající se dopadu exekuční a jurisdikční imunity Františka Josefa II. na provedenou konfiskaci, nesprávné interpretace stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. - st. ÚS 21/05, nesprávné interpretace restitučních předpisů, zákonné ochrany faktického užívání nemovitostí, přípustnosti soudního přezkumu správních aktů a nesprávnosti posouzení nároku na peněžitou náhradu. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání žalobců za nedůvodné a zcela se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v obdobných věcech a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
[6] Dovolání není přípustné.
[7] Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[8] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[9] Žalobci v dovolání vymezili následující námitky: otázka imunity hlavy státu, otázka aplikace a výkladu stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. - st. ÚS 21/05, otázka porušení práva na přístup k soudu s plnou pravomocí a diskriminace žalobců, otázka, zda pouhé faktické užívání předmětných nemovitostí požívá zákonné ochrany, otázka příslušnosti soudů k přezkumu správních aktů a otázka nesprávného posouzení nároku na peněžitou náhradu.
[10] Dovolání není přípustné, neboť všechny otázky, které dovolatelé v obsáhlém dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoliv odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelé považují za dosud neřešené.
[11] Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 – dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ). V posuzované věci poskytly soudy nižších stupňů dovolatelům výklad otázky konfiskace majetku podle dekretu. Tento výklad přitom nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu.
[12] V plném rozsahu lze proto odkázat na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která již byla vydána ve sporech žalobců ve skutkově zcela obdobných věcech a jejichž odůvodnění, v nichž se soudy se všemi předloženými otázkami vypořádaly, jsou žalobcům dobře známa: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), a především pak usnesení ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021 (proti kterému byla ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22), ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3013/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3773/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3816/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1716/2023 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
[13] Ve vztahu k náhradě ve výši 10 000 Kč a 20 000 Kč je pak v tomto případě dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nedosahuje majetkového cenzu ve výši 50 000 Kč.
[14] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
[15] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu