ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.492.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 492/2023-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň a) E. D. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem v Brně, Florianova 440/17, a b) H. V. , narozené XY, bytem v XY, proti žalované J. Š. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem se sídlem v Štěkni, Luční 253, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 292/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2022, č. j. 49 Co 58/2020-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Štětiny, advokáta se sídlem v Brně, Florianova 447/17.
III. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní b) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 14 C 292/2012-298, určil, že vlastnicí pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro obec a k. ú. XY byla ke dni své smrti zůstavitelka A. V., narozená XY, naposledy bytem XY, zemřelá dne 5. 10. 1981 (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 49 Co 58/2020-335, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II–V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesprávné právní posouzení podle ní spočívá v chybném posouzení přípustnosti určovací žaloby. Jejím výsledkem by nemělo být určení vlastnického práva k nemovité věci do dědictví po zůstavitelce. Výsledkem řízení není vyřešení celé sporné situace, ale pouze jakýsi mezikrok, neboť nadále zůstává otevřený spor mezi dědici a žalovanou, která si nárokuje vlastnické právo z důvodu vydržení. Právě nabytí vlastnického práva žalovanou měl soud zohlednit. Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena zpět k novému rozhodnutí.
Žalobkyně a) se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolání považovala za neurčité a zmatečné. Uvedla, že spory ohledně duplicitního vlastnictví jsou standardně řešeny určovací žalobou. Otázku vydržení pak nebylo třeba řešit, soudy neměly pochybnosti o nabytí vlastnického práva přídělem podle dekretu. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto nebo odmítnuto a aby byla žalované a) přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně b) se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci žalovaná v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně ve vztahu k uplatněným námitkám neuvedla ani jeden z důvodu zakotvených v §237 o. s. ř., pro který by její dovolání mělo být přípustné. Dovolání tak představuje pouhou obecnou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Lze uzavřít, že dovolání žalované obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nemohl zabývat.
Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně a) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu