ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.542.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 542/2023-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) R. G. , narozeného XY, bytem v XY, b) G. G. , narozené XY, bytem v XY, c) J. J. , narozeného XY, bytem v XY, d) M. N. , narozeného XY, bytem v XY, e) S. P. , narozeného XY, bytem v XY, a f) J. P. , narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti žalovaným 1) I. K. , narozené XY, bytem v XY, 2) L. T. , narozené XY, bytem v XY, a 3) J. H. , narozené XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky 972/1, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 151/2010, o dovolání žalobců c), d), e) a f) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2022, č. j. 10 Co 176/2022-555, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 13 C 151/2010-511, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci, a to k pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území a obec XY na listu vlastnictví č. XY. Výrokem II soud prvního stupně vyčlenil v budově č. p. XY bytové a nebytové jednotky se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a společné části budovy, jak uvádí v bodech 1 až 15 tohoto výroku. Výrokem III pod body 1 až 9 poté určil povinnost vlastníků bytových a nebytových jednotek přispívat na výdaje správy, údržby a oprav společných částí budovy č. p. XY a této budovy jako celku částkou, která odpovídá podílu velikosti jejich spoluvlastnictví na společných částech budovy, a dále práva a povinnosti správce domu. Výrokem IV pod písmeny a) až i) pak soud prvního stupně vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků přikázáním jednotlivých bytových jednotek se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku, konkretizovaným procentuálně, pod písmeny j) až l) přikázal nebytové jednotky se spoluvlastnickým podílem vymezeným procentuálně na společných částech budovy a pozemku do společného vlastnictví účastníků stanovenými spoluvlastnickými podíly, a pod písmenem m) stanovil podíl jednotlivých účastníků na společných částech budovy a pozemku výše uvedených. Ve výrocích V až VIII rozhodl o vypořádacích podílech a výroky IX a X rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výrokem XI potom určil, že přílohou rozsudku jsou schémata podlaží určující polohu jednotek a společných částí domu s údaji o podlahových plochách, když tyto plochy jsou upraveny podle platné právní úpravy na listině označené jako „jednotky dle ZVB a NOZ“.
Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 10 Co 176/2022-555, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou výroku X, který změnil tak, že všichni účastníci jsou povinni rovným dílem zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chebu náhradu nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku podávají žalobci c), d), e) a f) [v rozsudku odvolacího soudu a dovolání označeni jako žalobci c), d), f) a g)] dovolání, které opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), když tvrdí, že „rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž tyto otázky se týkají nabytí podílu žalovaných na nově vzniknuvších nebytových jednotkách způsobem zakládajícím jejich vlastnictví, nad rámec jejich dosavadního podílu na věci; způsobu vypořádání spoluvlastnictví v situaci, kdy bylo možno vypořádat podílové spoluvlastnictví reálným rozdělením věci, bez toho, aby bylo jedněm spoluvlastníkům vlastnictví odnímáno a nově konstituováno dalším.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není projednatelné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena přípustnost dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolatel, který tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je povinen vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, tedy jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné.
V této věci dovolatelé opírají přípustnost dovolání o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tuto praxi však nijak nevymezují. Uvádějí sice právní větu stanoviska Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, toto stanovisko se však týká rozsahu užívání věci spoluvlastníky, nikoliv jeho zrušení a vypořádání; navíc chybí konkrétní porovnání citované právní věty s rozhodnutím odvolacího soudu. Dále upozorňují, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o právní názor vyslovený ve věcech Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3170/2019 a Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3002/20, „tím se ovšem s námitkami žalobců odvolatelů nijak nevypořádal“; ani zde není uveden konkrétní rozpor napadeného rozsudku s uvedenými rozhodnutími.
Jelikož dovolání trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.) Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu