ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.611.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 611/2023-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované obci Hovězí , se sídlem v Hovězí 2, IČO: 00303801, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 124/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2022, č. j. 71 Co 197/2022-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 8 C 124/2021-84, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY o výměře 120 m 2 (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 71 Co 197/2022-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Učinila tak podle „§237/1“ o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Řízení je podle ní stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí a rozhodnutí podle ní vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a nerespektuje platnou judikaturu Nejvyššího soudu. Uvádí, že právo osobního užívání k předmětnému pozemku bylo nezpochybnitelně zřízeno ve správním řízení dne 11. 12. 1969, přičemž rozhodnutí správního orgánu soud nemůže věcně přezkoumat. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2121/2008, a nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 114/2004 a dovozuje, že nabyla vlastnické právo ze zákona. Ve vztahu k mimořádnému vydržení uvedla, že jeho kritéria jsou co do délky držby i právního důvodu držby naplněna. Navrhla, aby dovolací soud rozhodl o zrušení rozhodnutí ve věci.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí zaprvé na závěru, že ke vzniku práva osobního užívání nedošlo, pročež se ani nemohlo transformovat k 1. 1. 1992 na právo vlastnické. Tento závěr dovolatelka relevantně nezpochybnila, neboť nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. V úvodu sice odkázala na §237 o. s. ř. a uvedla, že rozhodnutí „nerespektuje platnou judikaturu NS“, čímž naznačila, že se dovolává rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nicméně v dovolání v tomto směru neuvedla ani jedno rozhodnutí dovolací soudu, se kterým by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být v rozporu. Nadto ani jednoznačně nevymezila, jakou konkrétní právní otázkou by se měl dovolací soud zabývat. Bezpředmětné jsou dále jak z hlediska vymezení přípustnosti dovolání, tak i z hlediska jeho důvodnosti všechny námitky skutkového charakteru, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Jen pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by správní orgán v minulosti rozhodl o vzniku práva osobního užívání předmětného pozemku. Rozhodnutí, na nějž žalobkyně v dovolání odkazuje, se týkalo toliko vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu (viz bod 9 a 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Odvolací soud pak zadruhé uzavřel, že žalobkyně nebyla v dobré víře, že by předmětný pozemek byl někdy v socialistickém společenském vlastnictví, pročež vlastnické právo k němu nemohla nabýt ani z důvodu držby práva osobního užívání ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Žalobkyně v dovolání sice odkazuje na dané rozhodnutí dovolacího soudu, ale její argumentace se omezuje toliko na tvrzení, že předmětný pozemek užívala v dobré víře, resp. poctivém úmyslu, a proto vlastnické právo měla nabýt ze zákona. Z obsahu dovolání je zřejmé, že se dovolává své dobré víry, ale nevyplývá z něj, v co přesně dobrou víru měla dovolatelka mít. V tomto rozsahu tedy není řádně v souladu s §241a odst. 1, 3 o. s. ř. vymezen dovolací důvod, neboť žalobkyně nevyložila, v čem podle ní spočívá nesprávnost právního posouzení věci.
A konečně zatřetí odvolací soud neshledal naplnění podmínek pro mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Ve vztahu k tomuto závěru v dovolání zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání. Žalobkyně neoznačila žádnou právní otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat, ani neuvedla, jaký důvod přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Pokud se snad domáhala rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak naznačila v úvodu dovolání, pak neoznačila byť i jen jediné rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by mělo být napadené rozhodnutí v dané části v rozporu. Nedostatečně je vymezen také důvod dovolání, neboť dovolatelka opět nevykládá, v čem podle ní spočívá nesprávnost právního posouzení věci.
Lze uzavřít, že dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Dovolání žalobkyně tak obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nezabýval.
Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu