ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.647.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 647/2023-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně NOVUM-tour, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, M. Macha 1271, IČO: 45280428, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Pisakem, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobronická 1257, proti žalované městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1381/4, IČO: 00063631, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 171/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 21 Co 4/2021-139, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2022, č. j. 21 Co 4/2021-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 28 C 171/2019-64, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. 1161/11, podle geometrického plánu č. 2248-5/2019, který vypracoval Ing. Rudolf Smíšek dne 16. 5. 2019 a schválil Katastrální úřad pro hlavní město Prahu pod č. PGP-2378/2019-101 (dále též „předmětný pozemek“), oddělený od pozemku parc. č. 1161/1 v k. ú. Košíře, je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
[2] Ze skutkových zjištění vyplynul závěr, že žalobkyně nabyla pozemek parc. č. 1161/2 o výměře 198 m 2 v k. ú. Košíře v roce 1994, a to od pana R., který se sám stal vlastníkem v roce 1992 na základě dohody o vydání. Pozemek prodala v roce 2019. Koupený pozemek parc. č. 1161/2 byl po celou dobu vlastnictví žalobkyně částečně ohraničen oplocením, které pokračuje na předmětný pozemek – část sousedního pozemku parc. č. 1161/1 žalované. Na pozemku není umístěna žádná stavba. Koupený pozemek žalobkyně po dobu trvání vlastnictví prakticky nijak nevyužívala, pozemek byl téměř po celou dobu volně přístupný, neboť v oplocení jsou nezajištěná vrata sloužící pro vjezd na pozemek. Pozemek sloužil k příležitostnému obývání bezdomovci, parkování cizích vozidel a odkládání odpadků. Podle tvrzení svědka M. zde byla v podstatě černá skládka. Údržbu prováděl jedenkrát za tři měsíce pouze svědek M. a spočívala v odvozu odpadků, sekání trávy a odstranění náletových dřevin. Pozemek žalobkyně sousedí s pozemkem žalované. Geometrickým plánem ze dne 16. 5. 2019 byl z pozemku žalované oddělen předmětný pozemek o výměře 164 m 2 .
[3] Na základě popsaných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že k vydržení oddělené části pozemku žalované (předmětného pozemku) žalobkyní ve smyslu §1089 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), nedošlo, neboť žalobkyně nebyla s ohledem na prokázané skutečnosti v dobré víře, že je vlastnicí připloceného předmětného pozemku, jenž představuje 83 % rozlohy koupeného pozemku, přičemž výměru koupeného pozemku bylo možno odhadnout, neboť koupený i předmětný pozemek je přehledný. Geometrický plán připojený k dohodě o vydání věci z roku 1992 jasně vymezoval hranice obou pozemků a obsahoval i ruční zakreslení rozsahu oplocení. Žalobkyně neprokázala, že by ji její právní předchůdce ujistil, že jí prodává celou oplocenou část pozemků, tj. včetně předmětného pozemku. Žalobkyně nadto pozemek téměř nevyužívala, neprováděla ani běžnou a nutnou údržbu.
[4] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
[5] Ve vztahu k možnosti mimořádného vydržení odvolací soud uvedl, že výklad §1095 o. z., že by držitel nemusel být poctivý, postačí, pokud mu není prokázán nepoctivý úmysl, je v logickém rozporu se zněním §1096 odst. 2 o. z., podle něhož se při mimořádném vydržení nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. Není totiž logické, aby byly na držbu předchůdce držitele kladeny přísnější požadavky než na držbu držitele současného. Dlouhodobá nerušená držba předpokládaná §1095 o. z. může dobré víře nasvědčovat, nemůže však její nedostatek zhojit. Výklad, že v důsledku nerušené dlouhodobé držby držitel vydrží jakkoliv velký připlocený pozemek, by byl rozporný se základními zásadami občanského zákoníku, zejména s §6 odst. 2 o. z.
[6] K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 22 Cdo 1686/2021-126, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud totiž považoval za podmínku mimořádného vydržení poctivou držbu, nikoliv absenci nepoctivého úmyslu držitele. Napadené rozhodnutí proto spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
[7] V dalším řízení odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 21 Co 4/2021-139, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 11. 2022, č. j. 21 Co 4/2021-142, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
[8] Odvolací soud dovodil nepoctivý úmysl žalobkyně. Svůj pozemek, včetně předmětného pozemku, fakticky vůbec neužívala a jako vlastník se o něj nestarala. Za řádnou péči o nemovitost, která je neoddělitelně spjata s výkonem vlastnického práva, podle odvolacího soudu rozhodně nelze považovat to, že osoba pověřená vlastníkem jedenkrát za tři měsíce poseká trávu, odstraní náletové dřeviny a uklidí odpadky a nepořádek po bezdomovcích. Přihlédl k tomu, že byl pozemek volně přístupný (vrata v oplocení zůstala po odstranění jejich zabezpečení nezajištěná). Ani výzva žalované adresovaná žalobkyni k zajištění řádné údržby pozemku nedokládá absenci nepoctivého úmyslu, a to obzvláště za situace, v níž se výzva podle označení pozemku týkala pouze koupeného pozemku parc. č. 1161/2. Žalobkyně předmětný pozemek fakticky držela pouze za účelem dalšího prodeje. O nepoctivém úmyslu žalobkyně svědčí také nepoměr výměr zakoupeného a drženého (předmětného) pozemku. Výměra zakoupeného pozemku je 198 m 2 . Předmětný pozemek pak představuje 83 % jeho rozlohy. Oba pozemky byly nezastavěné a nacházejí se v přehledném terénu, ve kterém by nebylo komplikované odhadnout, zda žalobkyně užívá pozemek o rozloze řádově 200 m ² či o rozloze řádově větší. Protože je předmětem podnikání žalobkyně také provádění staveb, jejich změn a odstraňování, musel si být její společník a jednatel v jedné osobě vědom, že je oplocený pozemek téměř jednou tak velký oproti výměře kupovaného pozemku. Žalobkyně si musela být vědoma z vymezení předmětu koupě v kupní smlouvě výměry převáděného pozemku, a proto nemohla předmětný pozemek představující 83 % rozlohy jí vlastněného pozemku držet v přesvědčení, že jeho držbou nepůsobí nikomu újmu.
[9] Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako neřešenou vymezila otázku, zda nepoctivý úmysl držitele u mimořádného vydržení lze dovodit z faktu, že pozemek udržuje s frekvencí cca čtyřikrát ročně, pozemek byl pořízen za účelem prodeje a připlocená část byla soudem vyhodnocena jako příliš velká. Dále uvedla, že odvolací soud vyložil nepoctivý úmysl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3389/2021 a doplnila, že se nevetřela v držbu svémocně, potajmu ani lstí. O celý pozemek (vč. předmětného) se starala jako vlastník a pravidelně jej udržovala. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který z nedostatečné péče dovozuje nepoctivý úmysl. Žalovaná se přitom o předmětný pozemek nestarala vůbec. Relevantní podle ní nemůže být ani to, že pozemek držela za účelem dalšího prodeje. Nemůže obstát ani argument, že žalobkyně užívala připlocený pozemek o rozloze 83 % svého vlastního pozemku. Žalobkyně byla jediná, kdo se o pozemek staral, a za celou dobu držbu nikdo nerozporoval. Domnívá se, že pro mimořádné vydržení není poměr rozlohy vlastněného a drženého pozemku rozhodný. Žalovaná v řízení neprokázala, že se žalobkyně úmyslně vetřela v držbu svémocně nebo že se v ni vloudila potajmu nebo lstí. Odvolací soud nezjišťoval nepoctivý úmysl, nýbrž reálně setrval u hodnocení dobré víry. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že správnost skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy nelze v dovolacím řízení zpochybnit. Odvolací soud podle jejího názoru podrobně vysvětlil, jak ke zjištění o nepoctivosti úmyslu žalobkyně dospěl; jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
[11] Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[12] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[13] Dovolání není přípustné.
[14] Dovolatelka namítla, že odvolací soud vyložil nepoctivý úmysl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
[15] Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek [srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98 (tato i další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl, anebo – při splnění předpokladu §4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022).
[16] Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu §992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
[17] Jestliže je poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
[18] Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
[19] Odvolací soud dovodil nepoctivý úmysl žalobkyně na základě několika důvodů: žalobkyně pozemky fakticky vůbec neužívala a jako vlastník se o něj nestarala; žalobkyně předmětný pozemek fakticky držela pouze za účelem dalšího prodeje; nepoměr výměr zakoupeného a drženého (předmětného) pozemku – výměra zakoupeného pozemku je 198 m 2 , předmětný pozemek pak představuje 83 % jeho rozlohy. Oba pozemky byly nezastavěné a nacházejí se v přehledném terénu, ve kterém by nebylo komplikované odhadnout, zda žalobkyně užívá pozemek o rozloze řádově 200 m ² či o rozloze řádově větší.
[20] Protože předmětem podnikání žalobkyně je provádění staveb, jejich změn a odstraňování, její společník a jednatel v jedné osobě si proto musel být vědom, že je oplocený pozemek téměř jednou tak velký oproti výměře kupovaného pozemku. Žalobkyně si musela být vědoma z vymezení předmětu koupě v kupní smlouvě výměry převáděného pozemku, a proto nemohla předmětný pozemek představující 83 % rozlohy jí vlastněného pozemku držet v přesvědčení, že jeho držbou nepůsobí nikomu újmu.
[21] Dovolací soud hodnotí jako nepřípadný argument, že pro držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu svědčí, že se žalobkyně o pozemek nestarala jako vlastník a že jej držela pouze za účelem dalšího prodeje. Podle skutkových zjištění totiž byl pozemek udržován. Ze skutečnosti, že pozemek neudržovala přímo žalobkyně, ale dohodnutá osoba, nelze dovodit, že by se žalobkyně o pozemek nestarala a nejednala ve vztahu k němu jako ke své věci. Ani plánovaný prodej není důvodem, který by sám o sobě mohl mít význam pro držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu.
[22] Ostatní argumentace odvolacího soudu, z níž dospěl k závěru o nepoctivém úmyslu, však z pohledu dovolacího přezkumu obstojí, nelze ji považovat za zjevně nepřiměřenou a vyslovené závěry odvolacího soudu jsou v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným ve věci sp. zn. 22 Cdo 2307/2022.
[23] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
[24] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu