ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.708.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 708/2023-239
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. K. a b) P. K. , obou zastoupených Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, proti žalovaným 1) M. S. a 2) P. S. , oběma zastoupeným JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o určení průběhu hranice mezi pozemky a o určení vlastnictví rozhrady, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 59/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 10 Co 185/2021-217, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 10 Co 185/2021-217, se ve výroku II a v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II, III a IV rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 3. 2021, č. j. 14 C 59/2019-181, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 3. 2021, č. j. 14 C 59/2019-181, ve výrocích II, III a IV, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 10 Co 185/2021-217, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 3. 2021, č. j. 14 C 59/2019-181, se odmítá .
Odůvodnění:
1. Žalobci se domáhali, aby soud určil průběh hranice mezi pozemky účastníků podle vytyčovacího náčrtu konkretizovaného níže, a aby určil, že zeď mezi těmito pozemky je součástí jejich společného jmění. Tvrdili, že mezi účastníky je hranice sporná, stejně jako vlastnictví zdi, která pozemky odděluje. Průběh hranice mezi pozemky, který je mezi účastníky sporný, dovozovali z vytyčovacího náčrtu. Zeď vystavěl jejich právní předchůdce F. K., který pozemky nyní ve vlastnictví žalobců koupil a ohradil již v roce 1926; zeď leží na pozemku žalobců, a o tuto skutečnost opírali své vlastnictví. Pro případ, že by soud těmto tvrzením nepřisvědčil, tvrdili vydržení vlastnického práva ke zdi podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, („obč. zák.“) ve spojení s §872 obč. zák. K vydržení další tvrzení nenabídli, k důkazu však předložili písemný souhlas jak právních předchůdců žalovaných, kteří jim povolili vstup na svůj pozemek „za účelem opravy jejich hradební zdi“, a také dopis žalovaných, ve kterém se uvádí, že „pokud si chtějí K. opravit hradební zeď, nechť tak učiní.“
2. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Popřeli, že by spornou zeď postavil předchůdce žalobců, jde o zbytek budovy, která tam dříve stála. Vlastnictví nemohli žalobci vydržet, neboť zeď je již několik let předmětem sporů. Hranici nelze určit proto, že není neznatelná ani pochybná; žaloba by „musela být formulována jiným způsobem“. Později doplnili, že v roce 2008 zeď ze své strany opravili („nahodili“). Žalovaní (nemá být žalobci?) se minimálně 70 let k vlastnictví zdi nehlásili, ta byla vždy považována za majetek žalovaných. „Z opatrnosti“ též uplatnili nabytí vlastnictví vydržením (č. l. 167).
3. Při přípravném jednání konaném 8. 1. 2020 (č. l. 135) soud nařídil místní šetření na pozemcích účastníků, jež proběhlo dne 29. 5. 2020 (viz protokol na čl. 147 spisu). Při tomto šetření byla pořízena fotodokumentace s videem (uložena na CD v přílohové obálce na čl. 150 spisu). Místního šetření se rovněž účastnil úředně oprávněný zeměměřický inženýr Ing. Roman Smoleňák, kterého soud přibral usnesením ze dne 15. 5. 2020, č. j. 14 C 59/2019-145. Ing. Smoleňákovi soud v usnesení uložil podat odborné vyjádření spočívající v tom, aby na místě samém určil v terénu hranici mezi sousedními pozemky účastníků. Z tohoto zaměření soud zjistil průběh hranice mezi pozemky a uzavřel, že „zeď stojí na obou sousedních pozemcích. Svou převážnou částí sice stojí na pozemku žalobců parc. č. XY, nicméně její menší část a zhruba polovina jejích tří opěrných pilířů, jež jsou její integrální součástí, zasahuje do pozemku žalovaných parc. č. XY. Opěrné pilíře jsou navíc zjevně vystavěny směrem z pozemku žalovaných parc. č. XY, což by mohlo dle §857 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, („o. z. o.“) dokonce svědčit ve prospěch vlastnictví žalovaných. Lze tedy uzavřít, že předmětná zeď je ve smyslu §854 o. z. o. minimálně společnou součástí sousedních pozemků. Tento závěr lze pak vztáhnout i na její „neviditelnou“ část (tj. část mezi budovami, pozn. dovolacího soudu), jež se nachází mezi pozemky parc. č. St. 255 a St. 256“ (viz bod 23 rozsudku).
4. K uvedenému vytýčení se žalobci vyjádřili tak, že z něj vyplývá, že „hranice probíhají po hraně hraniční zdi na straně žalovaných a hraniční zeď je z větší části na pozemku žalobců“. To podporuje jejich tvrzení, že zeď je součástí jejich společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Zopakovali též, že nabyli vlastnictví vydržením, tedy bez ohledu na vytýčení hranice mezi pozemky.
5. Při závěrečném jednání dne 24. 3. 2021 (č. l. 177) soud účastníky poučil, že podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, publikovaný pod č. 6/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), je třeba sporný pozemek nebo jeho část vymezit geometrickým plánem, a teprve vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem určovací žaloby. Poté zástupce žalobců po poradě s nimi bez bližšího zdůvodnění prohlásil, že „předmětný petit I žaloby měnit nebudou a jsou srozuměni s právním názorem soudu“. V závěrečném návrhu pak uvedl, že vlastnictví zdi opírá o §854 a 857 o. z. o., i když zeď stojí malou částí na pozemku žalovaných.
6. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 14 C 59/2019-181, zamítl žalobu „na určení, že hranice mezi stavebními parcelami č. St. XY a č. St. XY a parcelami č. XY a č. XY, to vše v k. ú. XY, probíhá tak, jak je vyznačeno čarou mezi body 31, 30, 29, 27 ve vytyčovacím náčrtu 103-24/2005, který je přílohou tohoto rozhodnutí, kdy hranice je tvořena lícem objektů domů č. p. XY (stojícím na pozemku parc. č. St. XY) a č. p. XY (stojícím na pozemku parc. č. St. XY) s viditelnou spárou mezi nimi a dále rovnou linií mezi navazujícími konstrukcemi a dělícími stěnami, které jsou v prodloužení linie nosných obvodových stěn v úrovni 1. NP, a hranice dále pokračuje na vnější linii hraniční zdi navazující bezprostředně na obvodovou zeď domu č.p. XY (stojícím na pozemku parc. č. St. XY) a stojící na pozemku parc. č. St. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, v poslední části pak na vnější linii podezdívky s pilíři, rovněž ležící na pozemku parc. č. p. XY v k. ú. XY“ (výrok I), a „na určení, že zeď postavená mezi stavebními parcelami č. St. XY a č. St. XY a parcelami č. XY a č. XY, to vše v k. ú. XY, je součástí společného jmění žalobců“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
7. Žalobu o určení průběh hranice mezi pozemky soud zamítl proto, že žalobci přes poučení nezměnili žalobní návrh; podle konstantní judikatury se (nejde-li o žalobu podle §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“ – a o takovou žalobu nešlo) nelze domáhat určení průběhu hranice mezi parcelami či pozemky, ale je třeba sporný pozemek nebo jeho část vymezit geometrickým plánem a teprve vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem určovací žaloby. Z tohoto důvodu se soud vůbec nemusel zabývat příslušnými skutkovými tvrzeními účastníků a ani k tomuto žalobnímu nároku neprováděl žádné dokazování.
8. Okresní soud považoval za prokázané, že předmětná zeď ohraničující pozemky žalobců od pozemků žalovaných zde stála přinejmenším již v roce 1942, tedy za účinnosti obecného zákoníku občanského. „Jejím vlastníkem by měl být proto nejprve ten ze sousedů, na jehož pozemku byla zřízena, a to podle zásady superficies solo cedit. Byla-li však zřízena na obou sousedních pozemcích, a to buď tak, že hranice mezi sousedními pozemky probíhá zdí, anebo tak, že zeď střídavě zasahuje do obou sousedních pozemků, pak je zeď společnou součástí obou pozemků a pro její správu se použijí pravidla o spoluvlastnictví (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1064/2020)“. Zeď stojí na obou sousedních pozemcích, převážnou částí na pozemku žalobců parc. č. XY, nicméně její menší část a zhruba polovina jejích tří opěrných pilířů, jež jsou její integrální součástí, zasahuje do pozemku žalovaných parc. č. XY. „Lze tedy uzavřít, že předmětná zeď je ve smyslu ustanovení §854 o. z. o. minimálně společnou součástí sousedních pozemků. Tento závěr lze pak vztáhnout i na její neviditelnou část, jež se nachází mezi pozemky parc. č. St. XY a St. XY.“ „Předmětná zeď stojí na obou sousedních pozemcích a nemůže tak být součástí společného jmění žalobců“. K tvrzení o vydržení vlastnického práva ke zdi se soud nevyjádřil.
9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání. K žalobě na určení hranice mezi pozemky uvedli, že úvaha soudu je správná pouze v případě, kdy v důsledku určení hranic dochází k posunu hranic zakreslených v katastru nemovitostí, a tedy i ke změně rozsahu vlastnického práva, o takový případ v souzené věci nejde, žalobci se nedomáhají změny zápisu stavu v katastru nemovitostí ani rozhodnutí, které by k takové změně vedlo, spor se vede o nepatrnou část jejich pozemků, výsledek by neměl vliv na zápis v katastru nemovitostí. V této věci průběh hranice zakreslený v katastrální mapě není sporný a výsledek sporu nemá dopad na zápis v katastru nemovitostí, požadavek na doložení geometrického plánu je neodůvodněný, nadbytečný a nesplnitelný, geometrický plán nemůže řešit konflikt účastníků, neboť ve sporu nejde o zakreslení v katastrální mapě ale o to, jak se toto zakreslení promítá fakticky do terénu, žalobci jsou nadále ve stavu právní nejistoty, není na pevno postaven průběh hranice mezi uvedenými pozemky. Dále uvedli, že okresní soud se nezabýval argumentací žalobců, že se stali vlastníky předmětné zdi na základě vydržení vlastnického práva; k tomu uvedli i další podrobnosti.
10. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 10 Co 185/2021-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
11. K žalobě na určení hranice mezi pozemky odvolací soud uvedl, že okresní soud postupoval správně, když žalobu zamítl s odůvodněním, že soud určuje hranici pozemků pouze v případě, že hranice je neznatelná, nebo pochybná, tedy v případech, kdy např. došlo k odstranění hraničních znaků, nebo k pohybu zeminy v důsledku záplav. Taková situace v souzené věci nenastala a okresní soud rozhodl v souladu s §1028 o. z.
12. K žalobě na určení vlastnického práva ke sporné zdi odvolací soud konstatoval, že okresní soud správně věc posoudil podle §854 o. z. o.; zeď existovala nejpozději od roku 1942, stojí na pozemku jak žalobců, tak i na pozemku žalovaných, jedná se o společnou věc, a není rozhodující, kdo předmětnou zeď vybudoval, či jakou měrou a v jakém rozsahu stojí na tom kterém pozemku. Předmětná zeď tudíž nemůže být ve výlučném SJM žalobců.
13. Žalobci nemohli podle odvolacího soudu spornou zeď vydržet. S odkazem na §1089 a násl. o. z. odvolací soud konstatoval, že řádné vydržení (nabytí vlastnického práva vydržením) je podmiňováno řádnou a poctivou držbou u nemovitých věcí po dobu 10 let, po kterou oprávněný věřitel nemovitost užívá, vykonává držbu z přesvědčivého důvodu, má za to, že mu právo náleží. „Nelze přesvědčivě vykonávat právo užívání zdi z druhé strany, tedy ze sousedního pozemku“.
14. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání; uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jeho přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
15. „Je možné ve smyslu §1089 v návaznosti na §992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku považovat za výkon práva z přesvědčivého důvodu i takové jednání, které je zdi či jiné rozhradě směřováno pouze ze směru od jednoho pozemku? Je k výkonu užívacího práva zdi či jiné rozhrady nacházející se na pomezí dvou pozemků, posuzovaného jako poctivá držba ve smyslu §992 občanského zákoníku, nutné mít ke zdi či rozhradě přístup z obou pozemků, na jejichž hranici se zeď či jiná rozhrada nacházejí?“
16. „Vyplývá z ustanovení §854 obecného zákoníku občanského nevyvratitelná právní domněnka vzniku spoluvlastnického práva? Nebo toto ustanovení upravuje domněnku vyvratitelnou, tedy domněnku připouštějící prokázání opaku, a je proto třeba připustit i vznik jiného uspořádání právních vztahů než spoluvlastnického práva a umožnit prokazování vzniku tohoto jiného uspořádání?“
17. „Lze zamítnout žalobu podanou dle §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, i v situaci, kdy je vyloučeno podání návrhu na určení vlastnictví ke sporné části pozemku pro nemožnost vymezení sporné části pozemku geometrickým plánem?“
18. K první z uvedených otázek (bod 14) uvádějí, že tu není žádná výjimka, která by neumožňovala vydržení vlastnického práva ke zdi. „Naopak, jsou situace (mezi něž patří právě i situace řešená žalobci), kdy vlastník nemovitosti postaví zeď, s touto nakládá a o tuto dále pečuje jako o vlastní a jako takovou ji předává svým právním nástupcům.“ „Argument napadeného rozhodnutí, že „nelze přesvědčivě vykonávat právo užívání zdi z druhé strany, tedy ze sousedního pozemku“ nelze opřít ani o objektivní okolnosti. Zeď lze fakticky užívat a považovat důvodně za vlastní, aniž by byl zajištěn přístup z druhé strany, a to právě díky její specifické povaze, která umožňuje údržbu a zajištění jejích funkcí i právě při užívání z jedné strany. Ostatně není sporu o tom, že lze vykonávat poctivou držbu nemovitosti, aniž by byl zajištěn přístup k této nemovitosti rovněž z vnější strany zdiva. Nadto je třeba dle §994 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zohlednit i domněnku, že „držba je řádná, poctivá a pravá“. Domníváme se proto, že není důvod paušálně vyloučit poctivou držbu zdi a že je třeba zohlednit okolnosti, které s ohledem na konkrétní okolnosti skutečně umožňují vykonávat právo užívání zdi z přilehlého pozemku, a proto také umožňují nabýt vlastnické právo k této zdi vydržením“.
19. Ke druhé otázce (bod 15) tvrdí: „V dovolací praxi Nejvyššího soudu bylo opakovaně potvrzeno, že spoluvlastnictví založené dle §854 o. z. o. je vyvratitelnou právní domněnkou, byť tak bylo činěno spíše okrajově a otázka nebyla řešena věcně“. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006, ve kterém se konstatuje, že podle §854 o. z. o. platila „vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady“. „Žalobci mají za to, že s ustanovením §854 o. z. o. je třeba nakládat jako s vyvratitelnou právní domněnkou“, a „§854 o. z. o. neměl být aplikován jako speciální úprava před právní úpravou nabytí vlastnického práva vydržením či prioritou smluvní úpravy.“
20. Ke třetí otázce (bod 16) dodávají: „Jak prvostupňové rozhodnutí, tak napadené rozhodnutí vychází z právního názoru, že nelze postupovat dle §1028 občanského zákoníku, je-li hranice objektivně zjistitelná. Současně ale vylučují postup žalobou o určení vlastnického práva, když tato by musela být opřena o geometrický plán. Žalobcům je známa soudní praxe dovolacího soudu, dle níž je v případě sporu o objektivně zjistitelný průběh hranice nutno sporný pozemek či jeho část vymezit zásadně geometrickým plánem; teprve vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem soudního řízení“.
21. „Napadené rozhodnutí se ale vztahuje k situaci, kdy mezi žalobci a žalovanými není spor o zákres hranice v katastru nemovitostí, ale o to, jak se takto hranice reálně promítá v terénu. Výsledek sporu by tak nevedl ke změně zápisu v katastru nemovitostí, a to ani ve vztahu ke katastrální mapě. Současně jde o tak malé odchylky, že fakticky pokrývají standardní odchylku geometrického plánu. Přesné určení průběhu hranic tak nelze z geometrického plánu spolehlivě dovodit.
22. Žalobci se proto domnívají, že zamítnutí žaloby na základě tohoto posouzení vytváří neřešitelnou situaci, ve svém důsledku vedoucí k odepření soudní ochrany, a tedy i porušení práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (denegatio iustitiae): Žalobci nemohou podat žalobu na určení vlastnictví opřenou o geometrický plán, neboť tento nemůže s dostatečnou přesností, v daném případě naprosto nezbytnou, postavit napevno průběh hranice mezi dotčenými pozemky. O žalobě jako o žalobě na určení vlastnictví nelze proto rozhodnout. Současně ale nelze postupovat ani dle §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť přesnost představ a požadavků obou účastníků řízení paradoxně vylučuje „objektivní nezjistitelnost“ průběhu hranic v terénu.
23. Žalobci mají za to, že v této situaci je na místě upustit od formálního vymezení obou variant postupu (postup dle §1028 o. z. či zajištění geometrického plánu jako podkladu žaloby o určení vlastnictví) a zabývat se věcně požadavkem na určení vlastnictví k pozemku, tedy umožnit žalobcům projednání jejich věci.
24. Uvedenou otázku dovolací soud dosud neřešil, a v tomto řízení ji soudy řešily chybně.
25. Žalobci navrhují, aby „Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem vydaný pod č. j. 10 Co 185/2021-217 a uložil žalovaným povinnost náhrady nákladů dovolacího řízení“.
26. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v části, ve které je přípustné, důvodné.
K vydržení vlastnického práva ke zdi:
27. Žalobci kladou otázku: „Je možné ve smyslu §1089 v návaznosti na §992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku považovat za výkon práva z přesvědčivého důvodu i takové jednání, které je zdi či jiné rozhradě směřováno pouze ze směru od jednoho pozemku? Je k výkonu užívacího práva zdi či jiné rozhrady nacházející se na pomezí dvou pozemků, posuzovaného jako poctivá držba ve smyslu §992 občanského zákoníku, nutné mít ke zdi či rozhradě přístup z obou pozemků, na jejichž hranici se zeď či jiná rozhrada nacházejí?“
28. Žalobci mají za to, že je v daném případě dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde v podstatě o otázku, zda lze nabýt vydržením vlastnické právo ke zdi, tvořící rozhradu mezi pozemky, jestliže ten, kdo se vydržení dovolává, k ní měl přístup jen z jedné strany.
29. Dovolací soud sice neřešil konkrétně otázku držby a vydržení hraniční zdi, nicméně řešení této otázky se podává z jeho judikatury o držbě a vydržení; nejde tedy o otázku v judikatuře dosud neřešenou.
30. Již v žalobě tvrdili žalobci vydržení podle §134 obč. zák. (viz č. l. 3 spisu), o vydržení se zmínili ještě na č. l. 154; potřebná skutková tvrzení však s těmito návrhy či zmínkami nepředložili, o vydržení se v řízení před soudem prvního stupně více nezmínili, a to ani v závěrečném návrhu. Soud prvního stupně se pak touto otázkou vůbec nezabýval. To žalobci vytkli v odvolání, odvolací soud odpověděl jen takto: „„Nelze přesvědčivě vykonávat právo užívání zdi z druhé strany, tedy ze sousedního pozemku“. Pomineme-li formulaci této věty („přesvědčivě vykonávat právo“, tato nepřiléhavá formulace vychází již z nepřesné citace §992 o. z. v odůvodnění), nelze přehlédnout, že žalobci tvrdili vydržení podle §134 obč. zák., tedy kdy by byla namístě aplikace §130 odst. 1 obč. zák. Žalobci též tvrdili vydržení vlastnického práva, nikoliv tedy práva užívacího, takže to, zda lze „vykonávat právo užívání“ je v této souvislosti zcela irelevantní. Z kontextu však lze dovodit, že šlo v podstatě o otázku, zda lze držet vlastnické právo k hraniční zdi, nemá-li ten, kdo držbu a vydržení tvrdí, k druhé straně zdi volný přístup.
31. Posouzení toho, zda za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, došlo k vydržení pozemku, musí nezbytně předcházet tato zjištění: 1) Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se započitatelnou držbou předchůdců. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby svých předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu. 2) Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“); důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014).
32. Držba věci předpokládá držební vůli (animus possidendi) a skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis); oba tyto prvky musí být splněny současně. Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000). Není-li tu „corpus“ (faktické ovládání věci), pak samotná držební vůle (animus) nemůže držbu v zásadě založit.
33. Nejprve tedy bylo třeba zjistit, zda žalobci byli držiteli sporné zdi; z „povahy věci“, tedy proto, že měli zajištěn stálý přístup jen z jedné strany, nebyla držba vyloučena.
34. Pokud by žalobci udržovali a „ovládali“ hraniční zeď jen ze své strany, nebylo možno podle obvyklých „zvyklostí, zkušeností a obecných názorů“ považovat jejich chování za projev objektivní stránky držby, nebyl by tu tedy „corpus possessionis“. Ten tu mohl být tehdy, pokud by např. se souhlasem žalované strany na její pozemek opakovaně vstupovali za účelem údržby zdi, přičemž by dávali protistraně najevo, že tak konají jako vlastníci zdi, a ta by tuto skutečnost respektovala. Taková možnost se v této věci podávala z tvrzení žalobců, že žalovaní jejich vlastnictví respektovali (viz č. l. 2 spisu nahoře).
35. Lze tedy uzavřít, že samotná okolnost, že zeď je na hranici mezi pozemky ještě nevylučuje, aby jeden ze sousedů byl jejím držitelem, a to i když nemá zajištěn stálý a volný přístup ke zdi z druhé strany.
36. Teprve zjistí-li se, že žalobci držiteli byli, bude namístě se zabývat jejich objektivní dobrou vírou (§130 odst. 1 obč. zák.).
37. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (posouzení) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to pokud se jedná o posouzení držby věci. Dovolací důvod uvedený v 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
38. Ačkoliv žalobci již v řízení před soudem prvního stupně tvrdili vydržení zdi, nespojili výslovně s tímto právním posouzením potřebná skutková tvrzení (to, co uvedli na č. l. 2 nahoře výslovně s vydržením nespojili) a nenavrhli důkazy; za této situace měli být poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně je však nepoučil a odvolací soud tuto vadu nijak neodstranil; řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 o. s. ř.).
39. Již jen na okraj se poznamenává, že dovolateli formulovaná otázka se týká vydržení v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ten však k vydržení vyžaduje, aby se „držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou“ (§1090 odst. 1 o. z.). Takový právní důvod se však ze spisu zatím nepodává. Nicméně dovolací soud musel vzít v potaz, že žalobci uplatňovali vydržení podle §134 obč. zák., a k uvedené formulaci důvodu přípustnosti dovolání je vedlo (nesprávné) odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a neklást tedy nepřesné znění položené otázky dovolatelům k tíži.
K domněnce o spoluvlastnictví rozhrady:
40. Žalobci kladou otázku: „Vyplývá z ustanovení §854 obecného zákoníku občanského nevyvratitelná právní domněnka vzniku spoluvlastnického práva? Nebo toto ustanovení upravuje domněnku vyvratitelnou, tedy domněnku připouštějící prokázání opaku, a je proto třeba připustit i vznik jiného uspořádání právních vztahů než spoluvlastnického práva a umožnit prokazování vzniku tohoto jiného uspořádání?“
41. Dovolatelé uvádějí, že „kupříkladu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006, dle nějž dle §854 o. z. o. platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady“; „opačný výklad provedený odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí je tak dle žalobců chybným právním výkladem a současně otázkou v praxi dovolacího soudu dosud uspokojivě nevyřešenou“.
42. Dovolacímu soudu není zřejmé, proč dovolatelé považují tuto otázku za „uspokojivě nevyřešenou“, neboť v jimi citovaném rozsudku se o §854 o. z. o. jasně uvádí: „Dle tohoto ustanovení platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady, kterou se rozuměla i rozhrada mezi stavbami (k tomu srovnej Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému autorů F. Roučka a J. Sedláčka, vydaný nakladatelstvím Linhart Praha 1935 - dále „Komentář“, díl III, str. 658)“. To dovolací soud opakoval např. v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4043/2018, a v řadě dalších rozhodnutí.
43. Podstatné však v této souvislosti je, že odvolací soud nijak nepopřel, že v §854 o. z. o. jde o vyvratitelnou domněnku, a jeho rozhodnutí není o takový závěr opřeno. Dovolatelé snad mají za to, že tento závěr je v rozhodnutí obsaženi implicitně, ale tak tomu není – odvolací soud např. nevyloučil možnost vydržení, jen měl v konkrétním případě za to, že k němu nemohlo dojít, když žalobci neměli přístup ke zdi z druhé strany. Již proto uvedená otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
K určení hranice mezi pozemky:
44. Žalobci dále mají za to, že je v daném případě dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí konkrétně na vyřešení následující otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Lze zamítnout žalobu podanou dle §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, i v situaci, kdy je vyloučeno podání návrhu na určení vlastnictví ke sporné části pozemku pro nemožnost vymezení sporné části pozemku geometrickým plánem?“
45. Žalobci mají za to, že v této situaci je „na místě upustit od formálního vymezení obou variant postupu (postup dle §1028 o. z. či zajištění geometrického plánu jako podkladu žaloby o určení vlastnictví) a zabývat se věcně požadavkem na určení vlastnictví k pozemku, tedy umožnit žalobcům projednání jejich věci. chybí uvozovky na začátku “
46. K tomu se uvádí: Žalovaní od počátku požadovali určení sporné hranice podle vytyčovacího náčrtu, a tvrdili, kudy hranice vede; již proto nebylo možno jejich žalobu posoudit podle §1028 o. z. To uvedl jasně soud prvního stupně (bod 5 odůvodnění), odvolací soud sice použil ne tak přesné formulace (viz bod 7 odůvodnění), nicméně shledal právní posouzení věci soudem prvního stupně správným i pokud jde o aplikaci §1028 o. z.
47. Na řešení otázky, kterou dovolatelé předkládají, tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nešlo zjevně o žalobu podanou podle §1028 o. z., a odvolací soud ani soud prvního stupně neučinily závěr, že vymezení sporné části pozemku geometrickým plánem je nemožné; naopak měly zato, že takový plán by měli žalobci předložit. Tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
48. Již jen na okraj se dodává, že žalobci, ač poučeni o koncentraci řízení a principu neúplné apelace (č. l. 178v.) v řízení před soudem prvního stupně netvrdili okolnosti, pro které by nebylo možné ve věci pořídit geometrický plán, a k poučení soudu o potřebě takový plán předložit jen uvedli, že jsou „srozuměni s právním názorem soudu“, že však žalobní návrh měnit nebudou; proč, to neuvedli. Přitom otázka, zda lze hranici, o které účastníci tvrdí, kudy vede, vymezit geometrickým plánem, je otázkou skutkovou, nikoliv právní, a její uplatnění až v odvolacím řízení je limitováno principy koncentrace řízení a neúplné apelace.
49. Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je důvodné, pokud jde o otázku vydržení sporné zdi. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud zčásti i toto rozhodnutí a věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
50. Ke složité formulaci výroku rozhodnutí dovolacího soudu se dodává: Ve věci šlo o objektivní kumulaci nároků. Proto odvolací soud neměl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jen tak, jak to učinil, ale bylo namístě potvrdit (pokud pro potvrzení byly podmínky) toto rozhodnutí ve vztahu k výroku I a k výroku II zvlášť. To, že oba kumulované nároky jsou podřazeny bez další diferenciace pod bod I rozsudku odvolacího soudu s tím, že „rozsudek okresního soudu se potvrzuje“, vede v dovolacím řízení nutně ke složitým formulacím výroku v případě, že o každém z kumulovaných nároků je rozhodnuto jinak.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu