ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.736.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 736/2023-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému M. K. , o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 264/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 11. 2022, č. j. 29 Co 179/2022-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 19 C 264/2021-54, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud ve vztahu k žalobci zrušil věcné břemeno spočívající v doživotním bezplatném a v případě úmrtí jednoho z nich nezkráceném právu bydlení a užívání ve všech místnostech a společných prostorách darovaného domu a všech darovaných pozemků, s právem volného přístupu ke všem vyhrazeným místnostem a místu, s právem odebírat elektrický proud, vodu a plyn, a dále s právem přijímat návštěvy příbuzných a přátel, zřízené ve prospěch žalobce darovací smlouvou se zřízením věcného břemene ze dne 5. 12. 2012, k tíži pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „věcné břemeno“), a zároveň aby uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci za zrušení věcného břemene náhradu ve výši 1 142 160 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 29 Co 179/2022-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V souladu s §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje přípustnost dovolání v tom, že daná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena. Je přesvědčen, že soud prvního stupně svůj rozsudek nesprávně odůvodnil, když při neexistenci relevantní judikatury odkázal žalobce při jeho snaze o zajištění řádného užívání služebné nemovitosti k aplikaci právní úpravy obsažené v §768 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která upravuje vypořádání práva k bytu nebo domu, v němž se nacházela rodinná domácnost manželů. Dále má žalobce za to, že není možné postupovat v souladu s názorem nalézacích soudů, které nesprávně tvrdí, že se má žalobce řádného výkonu svých práv z věcného břemene domáhat žalobou proti druhé oprávněné namísto toho, aby se svého práva na zrušení věcného břemene za náhradu domáhal po žalovaném – povinném z věcného břemene. Další části dovolání (IV – VIII) se pak již přípustnosti dovolání netýkají. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Právní otázka, jejímž prostřednictvím žalobce zakládá přípustnost dovolání, není v dovolání jednoznačně a srozumitelně formulována.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, musí být v dovolání taková právní otázka jednoznačně identifikována a na jejím řešení musí být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z §237 a §241 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
Dovolacímu soudu především není zřejmé, jaká právní otázka, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil, by měla založit přípustnost dovolání jako otázka dovolacím soudem dosud neřešená.
Přípustnosti dovolání se týká bod III dovolání; je mimo jakoukoliv pochybnost, že formulace „daná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena“, zákonné požadavky na náležitosti dovolání nesplňuje. Dovolací soud proto posuzoval, zda lze z obsahu dovolání takovou otázku bez pochybností identifikovat.
Hned v navazující části dovolání (vymezené dvěma odstavci s tučným písmem, čímž zřejmě dovolatel zdůrazňuje význam obsaženého textu) nesouhlasí se soudem prvního stupně a jeho odkazem na §768 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Pro vymezení přípustnosti dovolání je však tato část bez významu, protože rozhodnutí odvolacího soudu se s touto argumentací soudu prvního stupně neztotožnilo, a na aplikaci uvedeného ustanovení tak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolacím soudem neřešenou právní otázku pak nepředstavuje ani navazující text bodu III dovolání, v němž žalobce uvádí, že „není možné postupovat v souladu s názorem soudu prvého a druhého stupně, které nesprávně tvrdí, že se má žalobce řádného výkonu svých práv z věcného břemene domáhat žalobou proti druhé oprávněné namísto toho, aby se svého práva na zrušení věcného břemene za náhradu domáhal po žalovaném – povinném z věcného břemene“, neboť na takovém právní názoru není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci svědčí žalobci a jeho bývalé manželce B. K. společné právo odpovídající věcnému břemenu (služebnosti), přičemž žalovaný věcné břemeno žádným způsobem nezpochybňuje ani neomezuje a do způsobu užívání oprávněných osob ani nezasahuje. Žalobci totiž brání ve využívání domu jeho bývalá manželka; je proto na žalobci, aby své věcné právo se společnou oprávněnou vypořádal, pokud již společně s ní nechce služebnost využívat. Má rovněž možnost domáhat se proti této „spoluvlastnici služebnosti“ umožnění užívání, přičemž této možnosti žalobce doposud nevyužil. Dále odvolací soud uvedl, že pokud je žalobce přesvědčen, že požadavky na umožnění užívání domu může vznášet i proti žalovanému jako povinnému z věcného břemene, ani proti němu se splnění takové povinnosti soudní žalobou nedomáhal.
Touto argumentací však odvolací soud toliko naznačil možnosti, které by u žalobce přicházely do úvahy, čímž reagoval na dlouhotrvající stav, kdy bývalá manželka žalobce mu neumožňuje výkon práva věcného břemene v rodinném domě. V žádném případě však touto argumentací odvolací soud nesměřoval k závěru, že existence takového postupu u žalobce vylučuje možnost domáhat se zrušení věcného břemene vůči žalovanému pro změnu poměrů. To vyplývá bez jakýchkoliv pochybností z toho, že se tvrzenou změnou poměrů ve smyslu §1299 odst. 2 o. z. zabýval z důvodů, kterými žalobce žalobu na zrušení věcného břemene odůvodnil. V této souvislosti odvolací soud výslovně uvedl, že změna v možnostech užívání bytu v nemovitosti není trvalou změnou v poměrech žalobce na jedné straně a žalovaného na straně druhé s tím, že pokud by žalovaný přistoupil na zrušení věcného břemene ve vztahu k žalobci, nepřineslo by mu to žádnou výhodu v možnosti realizovat své vlastnické právo k nemovitosti, neboť by zde přetrvávala služebnost druhé oprávněné v celém rozsahu užívání nemovitosti. Uzavřel tak, že k zákonem předpokládané změně poměrů v dané věci nedošlo.
Důvodem pro potvrzující zamítavé rozhodnutí tak nebyla nemožnost žalobce domáhat se vůči žalovanému zrušení věcného břemene, protože žalobce měl volit postup jiný, ale jednoznačný závěr o tom, že v dané věci k trvalé změně poměrů, která by opodstatňovala zrušení věcného břemene, nedošlo.
S tímto určujícím právním závěrem a důvody, které k němu odvolací soud vedly, však dovolání vůbec nepolemizuje a již vůbec ne s vymezenou přípustností dovolání. Dovolatel tak ve svém důsledku nenapadá klíčový právní závěr, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pouze pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ve vztahu k zákonnému předpokladu pro zrušení věcného břemene, jímž je trvalá změna poměrů, nespatřuje v dané věci nic, co by představovalo dosud dovolacím soudem neřešenou otázku.
Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu