ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.790.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 790/2022-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) I. V. , narozené XY, a b) R. V. , narozeného XY, oběma bytem v XY, zastoupených JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti žalované Správě a údržbě silnic Ústeckého kraje, příspěvkové organizaci , se sídlem v Dubí, Ruská 260/13, IČO: 00080837, zastoupené Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 193/20, o zabezpečení havarijního stavu opěrné zdi, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 352/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 95 Co 128/2021-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2021, č. j. 8 C 352/2019-109, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaná zabezpečila havarijní stav obkladní zdi na pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. XY, zajišťující sjízdnost silnice II/240 do doby jím realizované opěrné zdi, nejpozději do 20 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 95 Co 128/2021-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I [výrok I bod a)], změnil v nákladovém výroku II [výrok I bod b)], a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Tvrdí, že odvolací soud rozhodl nesprávně, protože věc posoudil podle právní normy, která na ni nedopadá. Vůbec nerozhodoval o skutku vymezeném žalobními skutkovými tvrzeními žalobců, která směřovala k zabezpečení silničního provozu ohroženého havarijním stavem odkladní zdi, nýbrž o vlastnictví obkladní zdi. Dovolatelé zdůrazňují, že případná změna žalobního petitu přísluší výlučně žalobcům, přičemž soud sám od sebe nemůže vymezit předmět sporu. Odvolací soud měl rozhodnout o něčem jiném, než žalobci vymezili, načež měl aplikovat právní normy, které na věc nedopadají (§506, §1012 a §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Namísto nich měl odvolací soud podle dovolatelů na věc aplikovat §5, §9, §11 až 13 a §17 „silničního zákona“ v návaznosti na §3055 a §505 o. z. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1467/2010. Dovozují, že bylo povinností soudu zdůraznit v odůvodnění svého rozhodnutí, že otázku vlastnictví řešil pouze jako otázku předběžnou. Dále se dovolatelé domnívají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť se soud zákonným způsobem nevypořádal s námitkou podjatosti, kterou žalobci vznesli. Navrhují, aby napadený rozsudek Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé namítají, že nalézací soudy rozhodovaly o jiném předmětu sporu, než který byl jimi v žalobě vymezen.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
V rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1467/2010 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ), na který dovolatelé odkazují a od nějž se měl odvolací soud odchýlit, Nejvyšší soud uvedl, že ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok odůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností, přičemž žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4696/2009).
V projednávané věci se žalobci domáhali toho, aby byla žalované uložena povinnost „zabezpečit havarijní stav obkladní zdi“, která se nachází na jejich pozemku, za účelem zajištění sjízdnosti přilehlé silnice. Obkladní zeď je podle nich součástí tělesa silnice, nikoli pozemku, na kterém se nachází, a žalovaná má být jako její vlastnice odpovědná za její stav. Oba nalézací soudy se tedy zaměřily na předběžnou otázku, zda je žalovaná vlastnicí obkladní zdi, aby mohly rozhodnout o povinnosti žalované podle §1012, popř. §1042 o. z. Dospěly ke shodnému závěru, že žalobci vlastnictví žalované ke sporné obkladní zdi neprokázali. Z tohoto důvodu pak uzavřely, že žalovaná nemá povinnost zdržet se rušení vlastnického práva žalobců k jejich pozemku (např. havarijním stavem obkladní zdi) podle §1012, popř. §1042 o. z.
Tvrdí-li tak žalobci, že nalézací soudy nerozhodovaly o skutku vymezeném žalobními tvrzeními, nýbrž o vlastnictví odkladní zdi, nelze jim přisvědčit. Soudy v souladu se žalobním návrhem rozhodovaly o povinnosti k zabezpečení havarijního stavu obkladní zdi, přičemž sami žalobci tuto domnělou povinnost žalované dovozovali ze skutečnosti, že žalovaná je její vlastnicí. Nelze proto dospět k závěru, že by nalézací soudy rozhodovaly „o něčem jiném“, než čeho se žalobci domáhali. Se stejnou námitkou žalobců se ostatně správně vypořádal již odvolací soud, který v bodě 25 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně „rozhodl zcela v intencích žalobního petitu, když text výroku zcela kopíruje text žaloby.“
Dovolatelé dále namítají, že nalézací soudy měly na věc aplikovat §5, §9, §11 až 13 a §17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) namísto §1012 a §1042 o. z., nikterak však nevysvětlují, jaké právní následky pro sebe, resp. úspěšnost jejich žaloby, z daných ustanovení dovozují. Snad tedy jen na okraj dovolací soud podotýká, že ani na základě §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nelze dospět k závěru, že právě žalovaná je vlastníkem obkladní zdi jakožto žalobci tvrzené součásti silnice II. třídy (silnice II/240), neboť podle citovaného ustanovení je vlastníkem silnice kraj, na jehož území se silnice nachází. Nadto odvolací soud pak také uzavřel (viz bod 21 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že ze zákona o pozemních komunikacích nelze vyvozovat žádné povinnosti správce ve smyslu §9 odst. 3 a 4 tohoto zákona vůči žalobcům. Jinými slovy, dovolateli navrhovaná ustanovení jim žádný nárok, kterého by se mohli v civilním řízení vůči žalované domáhat, nezakládají. S těmito závěry odvolacího soudu pak dovolání nijak věcně nepolemizuje a již vůbec ne s vymezenou či alespoň naznačenou přípustností dovolání.
Co se týče námitky dovolatelů, že se odvolací soud zákonným způsobem nevypořádal s námitkou podjatosti, kterou žalobci vznesli, jedná se o tvrzenou zmatečnostní vadu řízení, která není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by k ní mohl přihlédnout až za situace, že shledá z jiného důvodu dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu