ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.101.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 101/2022-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobců a) R. Š. , narozené XY, bytem v XY, a b) J. Š. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, proti žalované Brno International School s. r. o. , se sídlem v Brně, Kobylín 463/20, identifikační číslo osoby 07427735, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o obnovení rovnováhy práv a povinností stran, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 108/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2021, č. j. 37 Co 30/2021-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) R. Š. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) J. Š. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 29. 10. 2020, č. j. 116 C 108/2020-33, rozhodl, že závazky mezi žalobci a), b) a žalovanou vzniklé na základě smlouvy o vzdělání uzavřené mezi žalobci, jako zákonnými zástupci nezletilého AAAAA (pseudonym), nar. XY, a žalovanou dne 12. 8. 2019 a na základě dohody o úplatě, uzavřené dne 13. 8. 2019 se mění tak, že žalobci jsou povinni hradit žalované školné ve výši 20 900 Kč měsíčně od 1. 9. 2019 do 30. 6. 2020 předem k poslednímu dni měsíce předcházejícímu měsíci, na který se platí, vyjma měsíce března 2020, za který jsou žalobci povinni uhradit žalované školné ve výši 11 458 Kč, vyjma měsíce dubna 2020, za který nejsou žalobci povinni uhradit žalované školné, a vyjma měsíce května 2020, za který jsou žalobci povinni uhradit žalované školné ve výši 4718 Kč (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek pro uznání soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež podle obsahu směřuje pouze do výroku ve věci samé. Namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda za zjištěného skutkového stavu bylo možné vydat rozsudek pro uznání i přes to, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání“. Podle žalované v situaci, kdy z obsahu komunikace mezi účastníky, byť před zahájením řízení, která byla obsažena v soudním spise, byl zřejmý postoj žalované k žalobě, nebyl dán zákonný prostor pro postup soudu prvního stupně dle §114b o. s. ř., neboť jej nevyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. Žalovaná byla procesně aktivní, nijak nemařila projednávání věci soudem a sama aktivně nahlížela do spisu dříve, než byla soudem prvního stupně jakkoli oslovena. Mechanickou aplikací §153a o. s. ř. bylo zasaženo do práva žalované na spravedlivý proces. Napadený rozsudek žalovaná považovala za rozporný s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, a ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz ), rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2019, č. j. 19 Co 228/2019-67, a nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz ). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že žalovanou odkazovaná rozhodnutí nejsou přiléhavá a žalovaná své stanovisko v průběhu řízení před soudem prvního stupně nevyjádřila pouze z důvodu svého pochybení (pasivity). Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 S., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání, včetně citace judikaturních závěrů Nejvyššího a Ústavního soudu, je zřejmé, že podle žalované se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího, resp. Ústavního soudu při řešení otázky, zda byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114b o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 2020, č. j. 116 C 108/2020-30, s výzvou, aby se žalovaná do 30 dnů od doručení písemně k žalobě vyjádřila, bylo doručeno zástupci žalované dne 21. 7. 2020. Třicetidenní lhůta k vyjádření žalované uplynula dne 20. 8. 2020. Žalovaná však povinnost jí uloženou v usnesení vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nesplnila.
Závěr odvolacího soudu o tom, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. má za splněné, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 173, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52/2018 Sb. rozh. obč.).
Namítá-li žalovaná, že v daném případě vydání usnesení dle §114b odst. 1 o. s. ř. nevyžadovala povaha věci ani okolnosti případu, je i v tomto ohledu napadený rozsudek v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Smyslem výzvy podle §114b o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování, aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Tzv. kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. lze vydat ve 4 situacích: a) vyžaduje-li to povaha věci, b) vyžadují-li to okolnosti případu, c) bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, d) nebylo-li řádně a včas vyhověno výzvě podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017). Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016).
Nebylo-li dosaženo smyslu přípravy jednání, samotné rozporování nároku v komunikaci účastníků před zahájením řízení vydání výzvy podle §114b o. s. ř. nebrání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2507/2020).
Otázka, zda povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacího soudu, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu nalézacích soudů přezkoumat toliko z hlediska jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017).
V posuzované věci bylo možné, s ohledem na předmět sporu, očekávat, skutkovou obtížnost vyžadující součinnost obou stran sporu. Na tom nic nemění, že žalovaná se ve svých stanoviscích, která měl soud k dispozici, vyjadřovala nesouhlasně k žádosti o obnovení jednání o smlouvě a sdělovala důvod, pro který jednání o smlouvě obnovit nehodlá, neboť se nevyjadřovala ke konkrétnímu návrhu na změnu smlouvy uplatněnému až žalobou, ani ke konkrétním žalobním tvrzením, o která žalobci návrh v žalobě opírali.
Za shora popsané procesní situace se úvaha odvolacího soudu, že se jedná o typově i skutkově obtížnou věc, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání, tj. že vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyžadovala povaha věci, pohybuje v mezích shora uvedených judikaturních závěrů a dovolací soud ji nepřiměřenou neshledává.
Úvaha odvolacího soudu nevybočila ani z intencí žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, neboť v daných procesních souvislostech nelze požadavek podat písemné vyjádření ve věci kladený na žalovanou hodnotit jako zjevně nadbytečný a procesně neekonomický. Ve stanoviscích žalované, která měl soud k dispozici, nebylo obsaženo vyjádření žalované k žalobci konkrétně specifikovanému žalobnímu návrhu na úpravu závazku ze smlouvy soudem a žádné listiny, které by bylo možné považovat za významné pro obranu žalované, soudu předloženy nebyly, ani si je soud sám neopatřil. Považuje-li žalovaná za listiny významné pro svou obranu stanoviska žalované předložená žalobci, dovolací soud její názor nesdílí, jelikož se jedná o listiny prezentující názor žalované na požadavek žalobců k obnovení jednání o smlouvě, nikoli listiny, o něž by žalovaná opírala svůj názor zpochybňující žalobní návrh a tvrzení v něm obsažená.
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu mechanickou aplikaci §153a odst. 3 o. s. ř., nelze než poukázat na závěry, které Ústavní soud přijal a odůvodnil již v usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, pod číslem 175. Podle nich, byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1729/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 3368/20).
Ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil v řadě rozhodnutí také Nejvyšší soud (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, nebo ze 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018).
V daném případě jediným úkonem, který žalovaná před vydáním rozsudku pro uznání v řízení učinila, bylo nahlížení do spisu, ze kterého nelze dovozovat ani stanovisko k žalobě, ani zájem žalované aktivně se podílet na včasném projednání věci. Jaký vážný důvod žalované zabránil vyjádřit se ve věci, žalovaná neuvedla ani v odvolacím, ani dovolacím řízení. Za této situace nelze dovodit úmysl žalované aktivně se účastnit řízení a přispět k efektivnímu a rychlému vyřešení sporu.
Argumentuje-li žalovaná ve prospěch dostatečnosti své procesní aktivity rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu přehlíží, že v nich vyslovené právní názory vycházejí z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, se jednalo o situaci, kdy žalovaný ve vyjádření k žalobě projevil alespoň negativní stanovisko k žalobě, požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, soud prvního stupně o jeho žádosti nerozhodl a žalovaný se ve věci vyjádřil ještě před doručením rozsudku pro uznání; v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, o situaci, kdy se žalovaný na výzvu vyjádřil s tím, že nárok neuznává a k věci se vyjádří po nahlédnutí do spisu jeho zástupcem, který tak následně i učinil, soud však jeho stanoviska nevyčkal a rozhodl rozsudkem pro uznání; v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, o situaci, kdy právně nezastoupená žalovaná se v rámci odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu vyjádřila úměrně svým schopnostem a následně se opět s negativním stanoviskem k žalobě dotazovala na nařízení jednání; v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, o situaci, kdy žalovaný ve vyjádření k žalobě projevil nesouhlas se žalobou a vznesl námitky procesního charakteru).
Odkazuje-li žalovaná na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2019, č. j. 19 Co 228/2019-67, pomíjí, že přípustnost dovolání je založena na vymezení vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího, popř. Ústavního soudu.
Žalovanou uváděný příklad demonstrující zjevnou absurditu postupu odvolacího soudu předpokládá rozpor mezi žalobními tvrzeními a uplatněným nárokem, což v daném případě naplněno není.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 2. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu