ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1231.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1231/2023-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ÚAMK a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Strži 1837/9, identifikační číslo osoby 60192798, zastoupené JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 1 472 442,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 325/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022, č. j. 14 Co 288/2020-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 28 C 325/2016-164, zamítl žalobu o zaplacení 1 472 442,67 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované a státu (druhý a třetí výrok).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v prvním a druhém výroku (výrok I), ve třetím výroku jej změnil tak, že výše nákladů řízení státu činí 4 675 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Takto odvolací soud rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1313/2021 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dále namítla, že se odvolací soud dostatečně neřídil pokyny dovolacího soudu (vyjádřenými ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1313/2021 – poznámka Nejvyššího soudu) při výkladu pojistné smlouvy. Vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou (dostatečně určitě a srozumitelně formulovanou) otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, pokud v podaném dovolání rezignovala na vymezení konkrétní (dostatečně určité a srozumitelné) právní otázky, kterou má dosud za neřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019). Taková (dostatečně určitá) právní otázka se z dovolací argumentace žalobkyně nepodává (ani implicite ). Její tvrzení, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva …, a to právě ve vztahu k podmínkám výluky z havarijního pojištění“, neobsahuje vymezení žádné konkrétní otázky hmotného práva, kterou by bylo možno podrobit dovolacímu přezkumu (resp. přezkumu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.). Totéž pak platí i o tvrzeních žalobkyně, v nichž vyjadřuje svůj vlastní náhled na to, jak měl být odvolacím soudem v dané věci vyložen pojem nesprávné obsluhy, jakož i o jiných výtkách směřujících vůči postupu odvolacího soudu, z nichž se ovšem nepodává žádná konkrétní výhrada co do posouzení některé z právních otázek, které odvolací soud v napadeném rozhodnutí (byť i jen podle mínění žalobkyně) řešil. Dovolání žalobkyně proto v této části trpí vadami. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Pokud snad žalobkyně námitkou, že se odvolací soud „dostatečně neřídil pokyny dovolacího soudu při výkladu pojistné smlouvy“, měla na mysli, že se odvolací soud při výkladu pojistné smlouvy a pojistných podmínek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Oproti přesvědčení žalobkyně se odvolací soud řídil pokynem dovolacího soudu, když se v nyní napadeném rozhodnutí (na rozdíl od předešlého rozhodnutí, které bylo dovolacím soudem zrušeno) řádně a komplexně zabýval výkladem pojistné smlouvy a pojistných podmínek, zjišťoval, za jakým účelem bylo sjednáno havarijní pojištění a za jakých podmínek se měla uplatnit sjednaná výluka z pojištění. V tomto směru se pak řádně zabýval výkladem sporného pojmu „nesprávná obsluha“ uvedeného v daných pojistných podmínkách, neopomněl přitom přihlédnout též k tomu, jaká byla skutečná vůle stran. Při výkladu smlouvy tak odvolací soud dbal zákonem stanovených výkladových pravidel, jak mu bylo předchozím zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu uloženo a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citované v předchozím zrušujícím rozsudku) se neodchýlil.
Pro úplnost lze dodat k námitce, v níž žalobkyně odvolacímu soudu vytýkala, že uplatnění sjednané výluky z pojištění, tj. nesprávnou obsluhu vozidla, dovodil na základě překročení maximální možné přípustné výšky ramene jeřábu (vozidel kategorie N) stanovené právními předpisy (vyhláškou č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve spojení se zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), že žalobkyně přehlíží, že odvolací soud na ustanovení těchto právních předpisů odkázal s ohledem na obsah návodu k nakládacímu hydraulickému jeřábu, konkrétně v něm uvedených „pokynů k použití“, jež stanovily úkony, které měla obsluha vozidla provést po ukončení práce, mezi nimiž byla též kontrola, zda se jeřáb nachází v maximálních mezích dosahu podle pravidel silničního provozu. Oproti přesvědčení žalobkyně tedy odvolací soud vycházel z toho, že nebyly dodrženy pokyny k obsluze jeřábu stanovené v návodu k jeho použití (který na předmětné parametry stanovené v právním předpisu odkazoval).
Žalobkyně výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu i v té části jeho výroku I, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu