ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1260.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1260/2022-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BIKERS CROWN, s.r.o. , se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Pražská 481, identifikační číslo osoby 25988140, zastoupené JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, proti žalované Anila s.r.o. , se sídlem v Šenově, Hlavní 12, identifikační číslo osoby 27774368, zastoupené JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, o určení výrobků porušujících práva k duševnímu vlastnictví, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 C 5/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2021, č. j. 4 Co 10/2020-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalované.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 23. 2. 2021, č. j. 5 C 5/2018-187, zamítl žalobu na určení, že výrobky – džínové kalhoty ozn. Street Racer (dámské) a džínové kalhoty ozn. Street Racer (pánské) zadržené Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj dne 1. 8. 2017 pod č. j. 101861-5/2017-570000-61 jsou výrobky porušující práva k duševnímu vlastnictví (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala shora uvedeného určení (přičemž se nejednalo o určovací žalobu podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, nýbrž o zvláštní druh žaloby podle §20 odst. 1 zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví) s tím, že k porušení práva z duševního vlastnictví žalobkyně dochází na základě skutečnosti, že džínové kalhoty ozn. Street Racer (dámské a pánské) prodávané žalovanou jsou protiprávní napodobeninou motorkářských džínových kalhot TRILOBITE 661 Parado TÜV CE vyráběných žalobkyní, jejichž vnější ztvárnění (módní provedení, design) naplňuje znaky autorského díla ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, přičemž částečně zopakoval dokazování. Stejně jako soud prvního stupně se odvolací soud zabýval tím, zda džíny (resp. jejich design) žalobkyně splňovaly základní znaky autorského díla tak, jak jsou vymezeny v §2 odst. 1 autorského zákona. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zpracovala do jí vyráběných motorkářských džín zn. TRILOBITE prvky, a to zvýšený pas vzadu, pružný (strečový) pás mezi pasem a sedací částí, pružné (strečové) části nad koleny, dvě poutka vedle sebe na každé straně od zapínání vpředu, zipy (ventilační průtahy) na každé z nohavic vepředu začínající pod předními kapsami a končící nad strečovými nadkolenními pásy, které v době, kdy byly vytvořeny skici těchto džín a kdy byla provedena jejich výroba, byly již v motorkářském oblečení využívány, a to v různém poměru (kromě zdvojených poutek vepředu). Nešlo tedy o nové prvky v motorkářském oblečení neznámé. Konstatoval, že obecně není vyloučena autorskoprávní ochrana designu oblečení, musí však být naplněny všechny znaky generální klauzule autorského díla dle §2 odst. 1 autorského zákona.
Odvolací soud se nejprve zabýval třetím pojmovým znakem autorského díla dle §2 odst. 1 autorského zákona, a to jeho jedinečností (když soud prvního stupně postavil svůj zamítavý rozsudek na závěru, že posuzované džíny žalobkyně nejsou jedinečné ve smyslu autorského zákona), přičemž ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že džíny žalobkyně zn. TRILOBITE 661 Parado nepředstavují jedinečné dílo ve smyslu uvedené generální klauzule. Uvedl k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že jednotlivé (shora popsané) specifické prvky se v motorkářském oblečení (kalhotách) objevovaly již v době, kdy žalobkyně provedla návrh džín zn. TRILOBITE i v době jejich výroby a uvedení na trh. Žalobkyně sice všechny tyto specifické prvky vpracovala do jednoho typu kalhot, avšak výsledek její činnosti nelze považovat za tak jedinečný, že by naplnil tento znak autorského díla. K dalším znakům díla pak odvolací soud konstatoval, že obecně není vyloučeno, aby textilní design byl považován za umělecké dílo. Je však třeba, aby takové dílo bylo vnímáno jako produkt tvůrčí kategorie umění, musí tedy mít určitou estetickou hodnotu. Podle názoru odvolacího soudu zapracování již existujících designových prvků (a používaných i jinými výrobci) do kalhot nijak zvláštního střihu nepředstavuje takovou hodnotu, která by vynikla již při pouhém nazírání, tedy nepředstavuje estetickou hodnotu ve smyslu umění. Dle jeho mínění tak nelze džíny žalobkyně zn. TRILOBITE považovat za umělecké dílo. Stejně tak je odvolací soud přesvědčen, že posuzované džíny žalobkyně (resp. jejich design) nelze považovat ani za tvůrčí činnost žalobkyně (resp. jejího zaměstnance), když ohledně specifických prvků v nich umístěných došlo toliko k běžnému seskupení již existujících prvků. Posledním znakem díla (jeho vyjádření v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě) se pak odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval. Ztotožnil se tedy se soudem prvního stupně, který předmětnou žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a hmotněprávní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí považuje za správné a navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud při posuzování designu džínových kalhot žalobkyně z pohledu naplnění znaků autorského díla dle §2 odst. 1 autorského zákona odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu stran výkladu pojmu „jedinečnosti díla“ a pojmu „tvůrčí činnost autora“, a to ve smyslu právních závěrů dovolacího soudu vyslovených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, přípustnost dovolání touto argumentací nezakládá.
Odvolacím soudem vyslovené závěry v napadeném rozhodnutí se totiž od judikaturou přijatých závěrů neodchylují. Odvolací soud se naopak v návaznosti zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, zabýval tím, zda posuzované džíny (resp. jejich design) žalobkyně splňovaly znaky autorského díla tak, jak jsou vymezeny v §2 odst. 1 autorského zákona, přičemž se podrobně vypořádal s otázkami, zda design džín vyráběných žalobkyní značky TRILOBITE vykazuje všechny znaky autorského díla, včetně znaku jedinečnosti výsledku tvorby autora, přičemž následně uzavřel, že nikoli. Své závěry přitom náležitě odůvodnil s odkazem na konkrétní skutkové okolnosti daného případu, jejichž správnost a úplnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá.
Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, pak dovolací soud uvádí, že odvolací soud se od tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. závěrů v něm vyslovených a dovolatelkou citovaných, nijak neodchýlil. Ostatně dovolatelka ani nespecifikuje, v čem konkrétně mělo tvrzené odchýlení spočívat, přičemž citaci judikatury bez vazby na konkrétní posouzení daných právních otázek odvolacím soudem za dostatečné vymezení důvodu odchýlení se od judikatury považovat nelze.
Ve skutečnosti žalobkyně v dovolání toliko polemizuje s právními závěry odvolacího soudu založených individuálních okolnostech projednávané věci o tom, že džíny žalobkyně značky TRILOBITE nevykazují známky jedinečnosti a nepředstavují tak jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona, přičemž vyjadřuje svůj názor o unikátní povaze činnosti svého jednatele.
Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, však nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
Vyjadřuje-li dále dovolatelka nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že posuzovaný výrobek nemá potřebnou estetickou hodnotu ve smyslu umění, že tedy džíny žalobkyně zn. TRILOBITE nelze považovat za umělecké dílo, pak ani prostřednictvím této námitky přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelka cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007, avšak opět aniž by bylo zřejmé, v čem konkrétně se odvolací soud měl od závěrů formulovaných v tomto rozhodnutí v dané věci odchýlit. Dovolateka žádnou konkrétní otázku, kterou by měl odvolací soud posuzovat v rozporu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, výslovně nevymezila a takovou otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
Kromě toho založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že posuzovaný výrobek nesplňuje některý z pojmových znaků díla podle §2 odst. 1 autorského zákona, konkrétně znak jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora, pak ani námitka žalobkyně o případné existenci některého dalšího znaku, nemůže přípustnost dovolání založit.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého založil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. Jinak řečeno, pokud obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Konečně ani dovolatelkou formulovaná otázka, která nebyla podle jejího mínění dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, zda „může celkový módní design výrobku založený na využití a estetickém ztvárnění dílčích markantů (prvků), které byly již v minulosti užity (zachyceny) samostatně v rámci jiných výrobků, avšak v souhrnu vytvářejících celkový vzhled výrobku, naplnit pojmové znaky autorského díla dle ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona v tom smyslu, že se bude jednat o 'jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora' “, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť na vyřešení takto obecně vymezené otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Výše citovanou obecně položenou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil (řešit nemusel). Jak vyplývá ze shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vždy záleží na konkrétních okolnostech té které věci, jež budou pro soud jedinečným a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude v dané věci jednat o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona či nikoli. Jak již bylo uvedeno shora, z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že se odvolací soud podrobně zabýval jedinečnými specifickými okolnostmi projednávané věci a po zhodnocení relevantních skutečností (kdy hodnotil jednotlivé dílčí specifické designové prvky, historii jejich vzniku a jejich existenci na trhu, podobu a tvar, technickou funkci a obvyklost a jakým způsobem a kam byly tyto prvky tyto zapracovány či přeneseny žalobkyní) dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze výsledek činnosti autora (džínové kalhoty značky TRILOBITE, resp. jejich design, do nichž vpracoval autor prvky, které se již dříve objevovaly v motorkářském oblečení, a navíc nově přidal pouze zdvojené poutko na pásek v přední části džín) považovat za tak jedinečný, že by naplnil tento znak autorského díla. Těmto konkrétním úvahám odvolacího soudu pak nelze vytknout, jak uvedeno již shora, ani jejich nesoulad s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Proti akcesorickému (nákladovému) výroku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu