ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1277.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1277/2022-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně H. S. , narozené XY, bytem v XY , zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalovaným 1) K. Z. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, 2) T. Z. , narozenému XY, bytem v XY, a 3) M. Z. , narozenému XY, bytem v XY, o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 220/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 22 Co 109/2021-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 20. 7. 2020, č. j. 7 C 220/2019-148, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl žalobu, aby byli žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím, a kterým uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok I), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a že ve vztahu žalobkyně a žalovaných 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu výroků I a II) napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítla nesprávné právní posouzení věci, navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázky, „zdali subjektivní promlčecí lhůta v občanském soudním řízení o zaplacení pohledávky započne běžet až od doby, kdy se žalobce o možnosti uplatnění práva dozvěděl v souvislosti s trestním řízením, jehož předmětem bylo posouzení stejných skutkových okolností, jako těch, které jsou významné pro posouzení občanskoprávního nároku“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo.
Odvolací soud závěr o věcné správnosti zamítavého rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil mimo jiné důvodností žalovanými vznesené námitky promlčení uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy (uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanými, resp. i jejich předchůdcem). Odkázal na §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že i v případě, kdyby kupní cena zaplacena nebyla, jak tvrdila žalobkyně, její pohledávka byla promlčena, neboť podala žalobu dne 3. 7. 2019, tedy zhruba 9 let po uzavření předmětné kupní smlouvy, v níž byla sjednána splatnost kupní ceny právě v den uzavření kupní smlouvy, tj. ke dni 24. 9. 2010. Irelevantní proto shledal námitku žalobkyně, že se o nezaplacení kupní ceny dozvěděla až z přípisu Policie ČR dne 6. 10. 2017. Odvolací soud se tedy nezabýval (neměl důvod zabývat) počátkem běhu žalobkyní v dovolání tvrzené subjektivní promlčecí doby.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že otázka počátku běhu promlčecí doby nároku na zaplacení kupní ceny (o který v řízení šlo) byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud za počátek běhu promlčecí doby (podle §101 obč. zák.) považoval den uzavření kupní smlouvy, k němuž byla podle jeho zjištění sjednána splatnost kupní ceny.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata ; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh (srov. například rozsudek ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1174/2005, usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1145/2018, či ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 554/2020). Žádné ustanovení, které by délku, resp. počátek běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku na zaplacení kupní ceny upravovalo odchylně od §101 obč. zák., tento zákon neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2534/2006). V rozsudku ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, Nejvyšší soud rovněž uzavřel (s odkazem na §111 obč. zák. a na názory vyjádřené v odborné literatuře), že změna v osobě věřitele (nebo dlužníka) nemá vliv na běh promlčecí doby. Je přitom lhostejné, z jakého důvodu došlo ke změně v osobě oprávněného či povinného subjektu (zda se tak stalo v důsledku nabytí dědictví, v důsledku postoupení pohledávky, v důsledku převzetí dluhu, aj.).
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, v níž jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby o zaplacení kupní ceny (promlčení uplatněného nároku), nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn (a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani další otázky předložené žalobkyní („zdali je advokát oprávněn v občanském soudním řízení odmítnout podání svědecké výpovědi advokátní mlčenlivosti v případě, když v souvisejícím trestním řízení byl advokátní mlčenlivosti zproštěn“, „zdali je advokát oprávněn odmítnout podání svědecké výpovědi v případě, kdy z listiny, která měla být výsledkem právních služeb, které advokát namítal jako důvod zproštění mlčenlivosti, je patrné, že tato listina byla dle doložky o ověření pravosti podpisu sepsána v režimu tzv. ‚listiny cizí‘, kdy připojením této doložky advokát, který ověřuje podpisy účastníků, prohlašuje, že listinu sám nesepsal a neodpovídá za správnost jejího obsahu“, a „zdali žalobní návrh žalobce na zaplacení pohledávky náležející původně zůstaviteli, navazující na žalobní tvrzení žalobce o tom, že je dědicem po zůstaviteli, je požadavkem na zaplacení jí jako dědici“) zpochybňující další dva právní závěry odvolacího soudu, pro které byla žaloba zamítnuta (žalobní petit neodpovídající svou formulací hmotnému právu a zánik pohledávky na zaplacení kupní ceny splněním). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
Jde-li o samotné námitky proti skutkovému stavu věci zjištěnému odvolacím soudem, lze doplnit, že dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Pokud žalobkyně v dovolání namítala nezákonnost postupu soudů v souvislosti s akceptací odmítnutí svědecké výpovědi M. J., vadnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jakož i nevypořádání se s tvrzeními žalobkyně, uplatnila tím námitky vad řízení (její tvrzení neobsahuje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I a II, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu