ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.554.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 554/2020-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně L. B. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti žalovanému L. C. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, ul. 28. října 640, o zaplacení 110.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 56 C 16/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2019, č. j. 21 Co 217/2019-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 21 Co 217/2019-80, potvrdil rozsudek ze dne 24. 4. 2019, č. j. 56 C 16/2018-60, jímž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl žalobu o zaplacení 110.000 Kč se „zákonným úrokem jdoucím od 25. 5. 2018 do zaplacení“ a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupkyně 33.434 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely z tvrzení žalobkyně, že její rodiče žalovanému půjčili dne 17. 1. 2012 částku 100.000 Kč, dne 12. 10. 2012 částku 20.000 Kč a dne 14. 6. 2013 částku 60.000 Kč, vždy s tím, že žalovaný jim půjčené peníze vrátí, až ho o to požádají; ačkoli tak učinili, žalovaný jim zaslal pouze 70.000 Kč. Pohledávky ze všech tří půjček rodiče žalobkyni postoupili. Žalovaný se bránil tvrzením, že nešlo o půjčky, nýbrž o dar, který rodiče poskytli jemu a žalobkyni v době jejich soužití. Finanční prostředky obdarovaní zčásti použili na vybavení domácnosti, a když žalobkyně žalovaného opustila, vyplatil jí v rámci jejich vypořádání 70.000 Kč, které z darovaných peněz nespotřebovali. Pro případ, že by soudy dospěly k závěru, že mu rodiče žalobkyně finanční obnosy půjčili, namítl žalovaný promlčení práva na vrácení půjček. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobou uplatněné právo na vrácení půjček je promlčeno. Podle žalobního tvrzení totiž šlo o půjčky, které byly splatné na požádání věřitele, nebyla tedy dohodnuta konkrétní doba splatnosti a věřitelé mohli své právo na vrácení půjčených peněz uplatnit kdykoli. Tehdy platí, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si smluvní strany nesjednaly a není ani jinak určena. Jinak řečeno, pro počátek promlčecí doby je rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu, nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Tříletá promlčecí doba tak v posuzovaném případě uplynula u v pořadí první půjčky dnem 18. 1. 2015, u druhé 13. 10. 2015 a u třetí 15. 6. 2016. Žaloba byla podána u soudu až dne 25. 5. 2018, tedy po uplynutí promlčecích dob.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které dovolací soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalobkyně sice v dovolání výslovně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, z obsahu dovolání však lze dovodit, že požaduje, aby dovolací soud právní otázku stanovení počátku promlčecí doby k uplatnění práva na vrácení půjčky, jejíž doba splnění nebyla smluvními stranami dohodnuta, kterou v minulosti již vyřešil, nyní posoudil jinak. Namítá totiž, že „ výklad práva, jak jej učinil krajský soud i judikatura, na kterou odkázal, zcela odsouvá zákonné znění platného zákonného ustanovení…“. Odvolací soud zjištěný skutkový stav poměřoval ustanovením §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a počátek promlčecí doby k uplatnění práva na vrácení tvrzených půjček stanovil s odkazem na závěry přijaté v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1145/2018; v intencích těchto závěrů pak rozhodl. Dovolací argumentace směřuje k prosazení názoru žalobkyně, že v případě, kdy se smluvní strany dohodly, že dlužník půjčku vrátí na výzvu věřitelů, začala promlčecí doba běžet teprve od výzvy k plnění, nikoli od okamžiku, kdy mohlo být právo věřiteli uplatněno poprvé, tj. kdy věřitelé mohli nejdříve vyzvat k plnění.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016, přijal a odůvodnil závěr, že při posouzení, zda je právo promlčeno či nikoli, nelze vystačit pouze se stanovením délky promlčecí doby, a zákon proto zároveň stanoví jednak obecně, jednak zvlášť pro některá jednotlivá práva, počátek jejího běhu. Pro obecnou promlčecí dobu platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem ( actio nata ). Není přitom rozhodné, z jakého důvodu – subjektivního či objektivního – tak věřitel neučinil. Právo se stává nárokem ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. V takových případech je první objektivní možnost vykonání práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si smluvní strany nesjednaly a není ani jinak určena. Řečeno jinak, pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu, nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.
V usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1145/2018, Nejvyšší soud dovodil, že se právo na plnění ze smlouvy o půjčce promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. Začátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“. Obecně přitom platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata ; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle §101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu §563 obč. zák. dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Připomněl, že již v dřívější právní literatuře (srovnej Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis Praha, 1967, a Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Panorama 1987, str. 319 a. n.) byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.
Názory vyslovené ve shora citovaných rozhodnutích dovolacího soudu jsou zastávány dlouhodobě. Lze je nalézt již v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84, a představují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005, rozsudek ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl, nebo rozsudky ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, a rozsudek ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, který je uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu koresponduje s právní literaturou, je konstantně respektována soudy nižších stupňů a není důvodu se od ní odchylovat. Přijetí názoru dovolatelky o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, z něhož dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Pouze pro úplnost považuje za vhodné připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkového stavu věci, na němž je právní posouzení odvolacím soudem založeno.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu