ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.131.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 131/2023-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně EG.D, a. s. , se sídlem v Brně, Lidická 1873/36, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému G. F. , nar. XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, o zaplacení částky 553.436 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 148/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, č. j. 16 Co 38/2022-590, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2022, č. j. 16 Co 38/2022-606, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem (v pořadí již čtvrtým) ze dne 3. 11. 2021, č. j. 34 C 148/2015-568, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 C 148/2015-599, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 390.723,48 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II., III. a IV.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dle dovolatele se odvolací soud při řešení otázky, „zda veškerými okolnostmi při vzniku závazkového vztahu, které mají být vzaty v úvahu při posouzení, zda se vztah mezi podnikateli bude ve smyslu §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen ,obch. zák.‘), považovat za podřízený zákonu č. 513/1991 Sb., jsou okolnosti, které mají vztah k posuzovanému vztahu z bezdůvodného obohacení, nebo mají být v úvahu brány veškeré vztahy, tedy i ty, které pro založení odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nehrají žádnou roli“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017). Vytýká odvolacímu soudu, že své rozhodnutí opřel o okolnosti, které s posuzovaným vztahem nesouvisí, a namítá, že odvolací soud měl předmětný vztah posoudit dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud ve věci již rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 990/2019, kdy zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení, jelikož odvolací soud dospěl k závěru o aplikaci právní úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku, aniž se však zabýval povahou právního vztahu účastníků vzniklého způsobením škody, tj. zda jde v předmětné věci mezi účastníky o vztah svojí povahou občanskoprávní nebo obchodněprávní.
V dovolatelem namítaném rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017 (na který odkazovalo též výše zmíněné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci), se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, zda se promlčení práva na náhradu škody řídí občanským či obchodním zákoníkem, přičemž dospěl k závěru, že pro řešení této otázky je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého způsobením škody (obchodního či občanskoprávního). V uvedeném rozhodnutí dovolací soud poukázal mj. na to, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, jehož obsah je upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001). V tam řešené věci Nejvyšší soud dále konstatoval, že k závěru, zda odpovědnostní vztah založený způsobením škody žalovaným žalobkyni je závazkem obchodněprávním nebo občanskoprávním, je nezbytné předně vyřešit otázku, zda škoda, jejíž náhradu žalobkyně požaduje, vznikla na základě vztahu, který svou povahou odpovídá ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., či nikoli. Z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V citovaném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2382/2017 konečně Nejvyšší soud vyložil, že ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. se tak za závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, rozumějí nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním předpisu, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (viz Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, strana 836). Z §489 obč. zák. ve spojení s §261 odst. 1 obch. zák. pak lze dovodit, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu uvedeného §261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody či z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 48/2021).
V nyní projednávané věci odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odkázal na zdůvodnění závěru o obchodněprávní povaze vztahu žalobkyně a žalovaného uvedené v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 Co 183, 184/2021-514, s tím, že na tomto závěru nemá důvod čehokoliv měnit. V usnesení ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 Co 183, 184/2021-514, přitom odvolací soud konstatoval, že se ztotožňuje s právním závěrem o obchodním režimu závazku. Poukázal na to, že soud prvního stupně v (odvoláním napadeném) rozsudku ze dne 2. 12. 2020, č. j. 34 C 148/2015-460, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 34 C 148/2015-498, dovodil, že účastníci řízení vystupovali při vzniku závazkového vztahu ze způsobené škody jako podnikatelé a vzhledem k okolnostem je zřejmé, že se vztah týkal jejich podnikatelské činnosti, když žalovaný je od roku 1992 zapsán v živnostenském rejstříku, žalobkyni dodával na základě smlouvy ze dne 31. 12. 2008 elektřinu vyrobenou vodní elektrárnou, která se nacházela v předmětném areálu bývalé textilky, žalovaný byl v odběrném místě v době do roku 2008 smluvním velkoodběratelem elektrické energie od obchodníka s elektřinou a vystupoval jako podnikatel. Spotřeba nájemce Z. pak souvisela s podnikatelskou činností žalovaného, neboť dle nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a panem Z. šlo o služební byt a pan Z. vykonával správu areálu, včetně malé vodní elektrárny. Neoprávněný odběr elektřiny ve služebním bytě tak souvisel s podnikatelskou činností žalovaného. Odvolací soud přitom uvedený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil nikoliv z důvodu chybného posouzení povahy právního vztahu mezi účastníky (tj. že se jednalo o obchodněprávní vztah), nýbrž z toho důvodu, že soud prvního stupně sice správně posoudil věc dle obchodního zákoníku, nicméně nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby.
Odvolací soud k uvedené otázce dále v usnesení ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 Co 183, 184/2021-514, uvedl, že skutečnost, že žalovaný byl v rozhodné době podnikatel, je zřejmá z jeho zápisu v živnostenském rejstříku. Poukázal na to, že nemovitosti představují areál bývalé textilky, v areálu se nachází i malá vodní elektrárna provozována žalovaným coby výrobcem a dodavatelem elektřiny do sítě žalobkyně na základě smlouvy ze dne 31. 12. 2008. Souvislost areálu s podnikáním žalovaného je dle odvolacího soudu zřejmá. Nemovitosti představující odběrné místo nesloužily v rozhodné době k bydlení žalovaného, k bydlení sloužil jen služební byt užívaný panem Z., jehož nájem byl spojen s výkonem ostrahy a správcovství daného areálu. Odvolací soud rovněž uvedl, že byť je rozhodné období od 4. 12. 2009 do 29. 10. 2012, o povaze závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným v této době může nepřímo vypovídat i povaha smluvního vztahu žalovaného a obchodníka s elektřinou v době od roku 2005 do roku 2008, obzvláště za situace, kdy není zjištěna okolnost, kvůli které by byl dán důvod hodnotit způsob užívání majetku (areálu) žalovaným v obou obdobích odlišně. Úvaha soudu prvního stupně proto byla dle odvolacího soudu v tomto směru logická, pokud spatřoval souvislost v odběrech elektřiny žalovaným v daném odběrném místě v obou obdobích pouze s tím rozdílem, že šlo nejprve o odběr smluvní, následně o odběr nesmluvní, v obou případech však odběr podnikatelský.
Jestliže odvolací soud dospěl se zohledněním konkrétních skutkových okolností dané věci k závěru, že jde o vztah obchodněprávní, Nejvyšší soud neshledal, že by se odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkajících se posouzení občanskoprávní či obchodněprávní povahy právního vztahu účastníků.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu