ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1312.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1312/2022-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. P. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lucií Radkovičovou, advokátkou se sídlem v Praze, Břežánecká 758/2, proti žalované M. R. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o určení splatnosti dluhu ve výši 2.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 174/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 11. 2021, č. j. 75 Co 304/2021-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 4 C 174/2020-128, zamítl návrh žalobce, aby soud určil, že splatnost půjčky ve výši 2.000.000 Kč poskytnuté žalované žalobcem nastává dnem doručení tohoto rozhodnutí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výši náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za zavádějící, účelové a nedůvodné, a navrhuje, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, pokud jde o prokázání existence smlouvy o půjčce a existence ujednání o zaplacení dluhu dle vůle dlužníka ve smyslu §564 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“). Dle dovolatele jestliže žalovaná tvrdila, že předmětné finanční prostředky obdržela darem, jedná se o tvrzení, ze kterého vyplývají příznivé právní důsledky pro žalovanou, a nese tedy důkazní břemeno ve vztahu k této skutečnosti. Odvolací soud tak dle dovolatele nesprávně posoudil otázku důkazního břemene, když v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nezohlednil důkazní břemeno žalované prokázat existenci darovací smlouvy a nevyvodil důsledky z neunesení tohoto důkazního břemene, tj. neúspěch žalované ve věci samé.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též §101 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Hypotéza hmotněprávní normy vymezuje vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, i rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). Z logiky sporného řízení rovněž vyplývá, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3135/2016).
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch; smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.), nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 841/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
V nyní projednávané věci se žalobce domáhal určení splatnosti půjčky soudem ve smyslu ustanovení §564 obč. zák., dle něhož je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy.
V rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 921/2004, Nejvyšší soud vyložil, že zjištění, zda závazek mezi účastníky byl sjednán tak, že doba plnění byla ponechána na vůli žalované (dlužníka), je předpokladem úspěšnosti žaloby věřitele na určení doby plnění soudem podle §564 obč. zák.
V nyní projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy o půjčce a neprokázal ani existenci ujednání o zaplacení dluhu dle vůle dlužníka, prokázal pouze převedení prostředků na účet žalované. Žalobce jako právní důvod plnění tvrdil smlouvu o půjčce, žalovaná naopak tvrdila darování. V řízení dle odvolacího soudu vyplynuly dvě možné verze skutečnosti a byl to žalobce, koho tížila povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Odvolací soud konstatoval, že soud může o určení splatnosti dluhu dle §564 obč. zák. rozhodnout pouze tehdy, pokud se v řízení prokáže, že daná smlouva byla platně uzavřena a obsahovala ujednání, jež opravňovalo dlužníka plnit dle jeho vůle. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud odchýlil v otázce posouzení důkazního břemene od závěrů výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v řízení o určení splatnosti dluhu dle §564 obč. zák. dovodil, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, jelikož neprokázal uzavření smlouvy o půjčce ani existenci ujednání o zaplacení dluhu podle vůle dlužníka, a že je za této situace nadbytečné zabývat se tím, zda žalovaná unesla břemeno důkazní stran svých tvrzení o darovacích smlouvách.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že soudy uložená povinnost prokázat existenci smlouvy o půjčce je nesplnitelnou důkazní povinností, když tato smlouva byla uzavřena ústně a bez přítomnosti svědků, a že soudy tak postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3456/18, a porušily právo dovolatele na spravedlivý proces.
V dovolatelem odkazovaném rozhodnutí se však Ústavní soud zabýval zcela odlišnou situací, když v tam řešené věci poukázal na to, že hlavním důvodem, proč městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by v roce 2005 své nemovitosti prodala, bylo to, že neprokázala, že nebýt nesprávného úředního postupu by v roce 2005 uzavřela konkrétní kupní smlouvu s konkrétní cenou. Ústavní soud pak mj. uvedl, že prokazování toho, zda by stěžovatelka v roce 2005 své nemovitosti prodala nebýt nesprávného úředního postupu, nevyhnutelně naráží na problém, že jde o prokazování něčeho, co se ve skutečnosti nestalo. Jde o prokazování toho, jak by se aktéři chovali v hypotetické situaci (tj. pokud by hypoteticky nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, k němuž však ve skutečnosti došlo).
V nyní řešené věci oproti tomu odvolací soud vycházel z toho, že žalobce nese důkazní břemeno ohledně prokázání jím tvrzeného uzavření smlouvy o půjčce a ujednání o zaplacení dluhu dle vůle dlužníka. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by měl žalobce prokazovat určitou hypotetickou situaci a byla mu uložena nesplnitelná důkazní povinnosti, jak namítá dovolatel. Dovolatelem namítaný rozpor se závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyšší soud tak neshledal.
Dovolatel v této souvislosti navíc rozporuje hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy nižších stupňů, když namítá, že kromě svědectví osob, které si obdobným způsobem od žalobce půjčily finanční prostředky, důkazu o samotném předání finančních prostředků a výpovědi žalobce nelze očekávat žádné další důkazy o existenci smlouvy o půjčce. Dovolatel však pomíjí, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a že odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Dovolatel konečně odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže nezohlednil vysvětlovací povinnost žalované, podle které měla prokázat své tvrzení týkající se darování finančních prostředků. Dovolatel namítá, že nemá přístup k dokladům, zejména k daňovým přiznáním žalované z rozhodné doby přijetí finančních prostředků, které by měly svědčit o tom, že finanční prostředky poskytnuté žalované představovaly dary, jak tvrdí žalovaná. Odvolací soud měl k této okolnosti přihlédnout, a jestliže žalovaná neprokázala, že finanční prostředky byly darem, je nutno dle dovolatele dospět k závěru, že skutečným důvodem pro poskytnutí finančních prostředků byla půjčka. Ani tato námitka však dovolání přípustným nečiní.
V rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, Nejvyšší soud k tzv. vysvětlovací povinnosti s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, mj. vyložil, že „procesualistika samozřejmě zásadně uznává, že není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samotné. Tento přístup se však může prosadit pouze v řízení ovládaném zásadou projednací, a nikoliv ještě vždy: průlom do tohoto principu představuje tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, na jejímž základě procesní strana, nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení, podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé procesní strany“.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019, a ze dne 28. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020).
Dovolatel pomíjí, že u účastníka, který nenese důkazní břemeno, nastupuje vysvětlovací povinnost pouze v případě, že informacemi, jež jsou způsobilé k unesení důkazního břemene, disponuje pouze protistrana (k tomu srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 807/2020). Námitky dovolatele ve skutečnosti nesměřují do nesprávného právního posouzení (resp. „nezohlednění“) tzv. vysvětlovací povinnosti žalované, nýbrž opět do nesprávného právního posouzení důkazního břemene. Dovolatel v dovolání ostatně ani nenamítá, že by žalovaná disponovala informacemi o uzavření smlouvy o půjčce a o existenci ujednání o splatnosti dluhu dle vůle dlužníka, které by žalobce k dispozici neměl, nýbrž dovozuje, že „odvolací soud měl přistoupit k uložení vysvětlovací povinnosti žalované ve vztahu k právnímu důvodu přijetí finančních prostředků, neboť jestliže žalovaná neprokáže své tvrzení o darování finančních prostředků, které objektivně prokázat lze, mělo by mít neunesení důkazního břemene žalované za následek její neúspěch ve věci“. Argumentace dovolatele ohledně jím namítaného nesprávného právního posouzení důkazního břemene však přípustnost dovolání nezakládá, jak uvedeno již výše.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu