ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1382.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1382/2022-863
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně H. G. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Durychova 1381/26, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šimkova 1224/2, o zaplacení 822.400,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 319/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2021, č. j. 47 Co 240/2020-758, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 19 C 319/2006-720, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 178.402 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které bylo požadováno zaplacení 574.796,60 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu v části, ve které bylo požadováno zaplacení 46.801,40 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu v části, ve které bylo požadováno zaplacení 22.400,60 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), zamítl žalobu v části, ve které bylo požadováno, aby žalovaný žalobkyni předal projektovou dokumentaci skutečného provedení stavby a k ní příslušející projekty, tři druhy klíčů od domu a další listinné doklady (výrok V.), zamítl žalobu v části, ve které bylo požadováno, aby žalovaný žalobkyni předložil vyúčtování prací provedených na stavbě (výrok VI.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok VII.) a ve vztahu mezi účastníky a státem (výrok VIII. a IX.).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., V., VII. a VIII. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok), ve výrocích II., III., IV. a VI. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Odvolací soud doplňujícím usnesením ze dne 22. 6. 2021, č. j. 47 Co 240/2020-762, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku IX. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu části druhého výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a VI., podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se jednak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2
o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v dovolání předkládá otázku, „zda ujednání účastníků, které smlouvu o dílo podřizuje režimu obchodního zákoníku, zhoršuje postavení žalobkyně tím, že obchodní zákoník omezuje možnost objednatele oznámit vadu díla, zatímco občanský zákoník pojí možnost oznámit vady díla pouze k délce záruční doby“. Má za to, že tato právní otázka má být posouzena jinak, než jak ji dovolací soud vyřešil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněném pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2017“), případně v rozsudku ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014.
V projednávané věci účastníci uzavřeli smlouvu dílo. Podle skutkových zjištění ve smlouvě o dílo je uvedeno, že je uzavírána podle §536 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník (dále jen „obch. zák.“). Záruční doba je ve smlouvě sjednána na 48 měsíců od protokolárního předání díla a žalovaný podle smlouvy odpovídá za vady díla, jejichž původ spočívá v nedodržení kvality provedených prací s tím, že tato odpovědnost se řídí §560 až §564 obch. zák.
Odvolací soud s odkazem na R 60/2017 dospěl k závěru, že „smlouvu o dílo je třeba v části obsahující volbu obchodního zákoníku jako práva rozhodného považovat za neplatnou, neboť volbou obchodního zákoníku ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. došlo ke zhoršení právního postavení žalobkyně jako osoby, která není podnikatelem, a to z toho důvodu, že strany si ve smlouvě nevyloučily aplikaci §562 odst. 2 obch. zák.“
Takový závěr je v souladu s výše uvedeným rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 1069/2014, v němž Nejvyšší soud dovodil, že volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení žalovaných, kteří nejsou podnikateli a jsou v postavení spotřebitele, jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci §562 odst. 2 obch. zák.
Přitom důvod pro odchýlení se od závěrů formulovaných ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1069/2014, Nejvyšší soud neshledal ani v R 60/2017, v němž řešil vztah mezi §262 odst. 1 a §262 odst. 4 obch. zák. a dovodil, že §262 odst. 4 obch. zák. poskytuje osobě, která není podnikatelem (spotřebiteli), v rámci obchodního závazkového vztahu ochranu tak, aby užitím obchodního zákoníku neutrpěl na svých právech újmu tam, kde je pro něj prospěšnější úprava obsažená (na ochranu spotřebitele) v občanském zákoníku [zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník]. Je-li tato ochrana potřebná jen proto, že strany smlouvy o dílo se písemně dohodly, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem (aniž současně vyloučily aplikaci §562 odst. 2 obch. zák., která v tam souzené věci přicházela v úvahu), pak odtud logicky plyne, že taková dohoda o volbě obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. pak výslovně prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku, která směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, za neplatnou. Řečené přitom platí tím více, že ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve směřuje [tj. nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obchodního zákoníku v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volby vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvě, který není podnikatelem, se (již) zhoršilo]. Nejvyšší soud zdůraznil, že je-li dohoda stran smlouvy o dílo uzavřená podle §262 odst. 1 obch. zák. z uvedených důvodů neplatná, znamená to, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem. Z novějších rozhodnutí odkazujících na R 60/2017 srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2017; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2341/2021, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud dohoda stran smlouvy, že se jejich závazkový vztah […] řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele (nepodnikatele), je taková dohoda neplatná a právní vztah jako celek (včetně promlčení) podléhá občanskému zákoníku.
V projednávané věci lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody podřizující právní vztahy účastníků ze smlouvy o dílo obchodnímu zákoníku je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledává důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání žalobkyně.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu v tom, že žalovaným vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na závěry své ustálené judikatury, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, a ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vychází ze závěru, že posouzení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016).
Nejvyšší soud přitom neshledal úvahu odvolacího soudu, jenž zároveň odkázal na odůvodnění (body 17 a 18) rozsudku soudu prvního stupně, podloženou konkrétními skutkovými zjištěními, zjevně nepřiměřenou. Závěr odvolacího soudu stran žalovaným vznesené námitky promlčení není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09. K námitce dovolatelky, že odvolací soud zcela přehlíží skutková zjištění v průběhu řízení […] a z obsahu spisu se podává, že […], dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu srovnej např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“).
Pokud jde o další námitky, jež dovolatelka v dovolání vymezuje, dovolatelka k nim neuvedla, který z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. považuje pro ně za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. již výše cit. R 4/2014, či usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2911/2019). V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, se pak Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, respektive dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v §237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci“ (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1628/2021).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Podle §151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Rozhodnutím, ve kterém je dovolací soud povinen rozhodnout o nákladech dovolacího řízení, se rozumí jen takové rozhodnutí, kterým se končí řízení ve věci; pokud po provedení dovolacího řízení pokračuje nalézací řízení (tj. řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím), bude o nákladech dovolacího řízení, pokud vznikly, rozhodnuto až v rozhodnutí, kterým bude ukončeno nalézací řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 524/2003).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu