ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1817.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1817/2022-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně EKOLEV s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Libeň, Sokolovská 966/185, identifikační číslo osoby 64938395, zastoupené Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30a, o zaplacení 116 137 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 86/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 1. 2022, č. j. 25 Co 333, 334/2021-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 356,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 116 137 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z pojistné smlouvy č. 6338415040, jejímž předmětem bylo havarijní pojištění vozidla žalobkyně. Žalobkyně uplatněný nárok zakládala na tvrzení, že při nehodě dne 10. 4. 2019 došlo k poškození převodovky vozidla a vznikla jí škoda ve výši požadovaného pojistného plnění.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, č. j. 10 C 86/2020-190, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 7. 2021, č. j. 10 C 86/2020-197, a opravného usnesení ze dne 11. 11. 2021, č. j. 10 C 86 /2020-219, zamítl žalobu na zaplacení částky 116 137 Kč (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou (výrok II) a o náhradě nákladu řízení mezi žalobkyní a Českou republikou (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013), když z důvodu nadbytečnosti neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, a znemožnil jí tak unést důkazní břemeno ohledně jejího tvrzení, že poškození vozidla, za které žádala výplatu pojistného plnění, vzniklo při nehodě dne 10. 4. 2019. Žalobkyně současně s tím namítala, že odvolací soud v rozporu s §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (např. nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16) tento postup řádně neodůvodnil. Konečně žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda lze uplatnit smluvně sjednanou výluku z pojištění z důvodu vědomého uvedení nepravdivých údajů v případě, že nepravdivé údaje nebyly uvedeny při hlášení pojistné události, ale v souvislosti s žádostí o odtah prostřednictvím asistenční služby.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek je věcně správný, přičemž dovolací důvody uvedené žalobkyní nemohou založit přípustnost dovolání, a dovolání by tak mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013, podle kterého nelze rozhodnout v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pokud soud předtím řádně a úplně neprovedl jím navržené důkazy, opomíjí, že napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Odvolací soud totiž napadený rozsudek založil na pozitivním skutkovém závěru, podle kterého bylo v řízení prokázáno, že žalobkyní tvrzená škoda na vozidle nevznikla žalobkyní tvrzeným způsobem při nehodě dne 10. 4. 2019. Odvolací soud proto ani neřešil (neměl důvod řešit) procesní otázku řádného a úplného provedení navržených důkazů v případě rozhodnutí založeného na neunesení důkazního břemene. S ohledem na to nemůže výše uvedená námitka žalobkyně ani založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně, že žalovaná nemohla uplatnit smluvně sjednanou výluku z pojištění, neboť uvedená námitka se míjí s právním hodnocením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť odvolací soud napadený rozsudek nezaložil na závěru, že by žalobkyně neměla nárok na pojistné plnění z důvodu existence výluky z pojištění, nýbrž na závěru, že škoda na vozidle žalobkyně nevznikla v důsledku jí tvrzené pojistné události, a z tohoto důvodu se na ni nevztahovalo sjednané pojištění.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud řádně neodůvodnil neprovedení jí navržených důkazů, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Odkaz žalobkyně na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu je tak pro posouzení přípustnosti jejího dovolání nerozhodný.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalobkyně v dovolání nevymezila jeho rozsah, nicméně s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovodil, že dovolání nesměřuje proti výroku II o nákladech řízení, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu