ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2133.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2133/2023-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudkyň JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky 828, proti žalované V. J. , zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Korunní 969/33, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 72/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 4. 2022, č. j. 30 C 72/2020-122, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2023, č. j. 19 Co 213/2022-177, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 4. 2022, č. j. 30 C 72/2020-122, se zastavuje .
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25 603,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 30 C 72/2020-122, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětné nemovité věci“) (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 320 029 Kč (výrok II) a státu náhradu nákladů řízení ve výši 17 773 Kč (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 19 Co 213/2022-177, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 54 174,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Určení, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí, se žalobce domáhal s odůvodněním, že s žalovanou uzavřel dne 26. 6. 2013 darovací smlouvu, kterou žalované daroval předmětné nemovité věci a kterou bylo ve prospěch žalobce zřízeno právo jejich doživotního užívání. Následně žalobce dopisem ze dne 5. 2. 2020 tento dar pro nevděk žalované odvolal, neboť žalovaná v létě 2018 přes nesouhlas žalobce provedla dle něj velmi nekvalitní a ledabylou rekonstrukci bývalého chléva v domě č. p. XY a vytvořila tak malou bytovou jednotku 2+kk s příslušenstvím, kam přestěhovala žalobcovy osobní věci a donutila jej nadále užívat pouze tuto část domu, ačkoliv ji žalobce považuje za absolutně neobyvatelnou (nutnost celoročního vytápění, zápach z jímky za oknem, vzlínající vlhkost a plíseň, což žalobci způsobuje respirační obtíže, a celková nízká kvalita rekonstrukčních prací). Dále žalobce žalované vytkl, že o předmětné nemovité věci neprojevuje dostatečný zájem, pokud jde o jejich správu a údržbu. Žalovaná jakékoliv mravně závadné jednání vůči žalobci popřela.
Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z http://www.nsoud.cz ).
Pokud jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které dle obsahu dovolání napadl žalobce jen ve výroku o věci samé, tedy ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. z části pro jeho nepřípustnost a z části pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda porušení práva žalobce na doživotní užívání předmětných nemovitých věcí, sjednané darovací smlouvou ze dne 26. 6. 2013, ze strany žalované, umocněné vystěhováním žalobce do bývalého chléva, vykazujícího znaky zdravotně závadného prostředí, představuje hrubé porušení dobrých mravů a zakládá právo žalobce na vrácení daru dle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kterou žalobce považuje za dosud dovolacím soudem neřešenou, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je totiž jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Žalobce tuto svoji otázku staví na předpokladu, že jednáním žalované, spočívajícím ve zřízení samostatné bytové jednotky pro žalobce v bývalém chlévě, došlo k porušení práva žalobce na doživotní užívání předmětných nemovitých věcí, přehlíží však, že jak odvolací soud, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud v tomto směru zcela ztotožnil), dospěly k závěru, že toto právo žalobce porušeno nebylo, neboť právo žalobce na doživotní užívání předmětných nemovitých věcí je omezeno právem žalobkyně tyto nemovité věci rovněž užívat, žalovaná tedy vybudováním odděleného bydlení pro žalobce v jiné části domu postupovala přípustně (viz odstavec 19 rozsudku soudu prvního stupně a závěr odstavce 10 rozsudku odvolacího soudu). Pokud tudíž soudy obou stupňů vyšly ze závěru, že žalovaná právo žalobce na doživotní užívání předmětných nemovitých věcí neporušila, nemohli se zabývat tím, zda takové porušení představuje hrubé porušení dobrých mravů.
Jestliže žalobce v rámci formulace výše uvedené otázky navíc konstatuje, že žalovanou nově vybudovaný byt pro žalobce v bývalém chlévě vykazuje znaky zdravotně závadného prostředí, pak takový skutkový závěr ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Odvolací soud totiž po doplnění dokazování dospěl k závěru zcela opačnému a uzavřel, že toto tvrzení žalobce je účelové a provedeným dokazováním bylo vyvráceno (viz odstavec 8 rozsudku odvolacího soudu). Žalobce tedy v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť v tomto směru jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Ani námitky žalobce, že soudy obou stupňů neprovedly úplné dokazování, poněvadž nenařídily jím navržené místní šetření, ani doplnění znaleckého posudku nebo revizní znalecký posudek, a dále se dle žalobce přesvědčivě a dostatečně nevypořádaly s tím, proč dávají při hodnocení důkazů přednost znaleckému posudku Ing. Voborníka před námitkami žalobce a výpovědí svědka S., nemohou samy o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případné vady řízení (v této souvislosti žalobce žádné právní otázky včetně předpokladů jejich přípustnosti dle §237 o. s. ř. nezformuloval), k nimž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
Ve zbylém rozsahu je dovolání prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou žalobce se závěry odvolacího soudu, v rámci které žalobce nad rámec výše uvedené otázky neformuluje žádnou další právní otázku (dovolací důvod), ani předpoklady její přípustnosti dle §237 o. s. ř. V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Jestli žalobce v závěru části II dovolání uvádí, že od loňského podzimu žalovaná situaci vyhrotila tím, že předmětné nemovité věci pronajala třetím osobám, které žalobci různým způsobem znepřístupňují místnosti s technickým zázemím domu, jedná se o uplatnění nové skutečnosti, kterou v řízení před soudem prvního ani druhého stupně žalobce netvrdil a jíž tedy nelze v dovolání uplatňovat (§241a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první a odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání vůči rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto a řízení o jeho dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno z důvodu nedostatku podmínek řízení, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 20 860 Kč určené podle §1 odst. 2 věty první, §7 bodu 6, a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, vypočtené z hodnoty předmětných nemovitých věcí dle znaleckého posudku Ing. Miloše Holmana č. 5953-30/20 ze dne 3. 8. 2020 ve výši 3 140 000 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalované je plátcem této daně. Žalobce je tedy povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25 603,60 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalované (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 9. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu