ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2142.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2142/2023-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143, proti žalované L. V. , zastoupené JUDr. Miroslavem Chupáčem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 10 C 6/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2023, č. j. 10 Co 22/2023-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 10. 2022, č. j. 10 C 6/2022-211, zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 17. 4. 2020 do zaplacení (výrok I), zastavil řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 35 Kč denně od 16. 4. 2020 do zaplacení (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit státu soudní poplatek za podání návrhu ve výši 3 194 Kč (výrok III) a žalované náhradu nákladů řízení ve výši 152 190 Kč (výrok IV).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 10 Co 22/2023-247, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení částky 250 000 Kč s výše uvedeným příslušenstvím (po připuštění změny žaloby usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným u jednání dne 10. 6. 2022) se žalobce po žalované domáhal z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 3. 2020, kterou spolu účastníci uzavřeli a na základě které měl žalobce žalované půjčit částku 250 000 Kč, kterou mu však žalovaná nevrátila. Současně se žalobce domáhal po žalované i nároku na smluvní pokutu, ohledně tohoto nároku však vzal svoji žalobu zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení výrokem II svého rozsudku zastavil. Tento výrok žalobce nenapadl odvoláním, takže nabyl oddělené právní moci. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že finanční prostředky ve výši 250 000 Kč dle smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 3. 2020 od žalobce nepřevzala. Od žalobce, který zápůjčky poskytuje běžně, a tak vysokou částku by jí bez zajištění nepůjčil, si půjčila v září 2021 pouze pár tisíc korun, které mu již vrátila, a podepsala nějakou smlouvu o zápůjčce, s jejímž obsahem se neseznámila, protože na ni žalobce spěchal. Smlouvu jí měl žalobce následně zaslat, což ale neučinil. Žalovaná rovněž namítala, že na žalobcem předložené smlouvě je identifikována dokladem vydaným až v roce 2021, listina tedy nemůže pocházet z data na ní uvedeného a je antedatovaná.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do rozhodnutí o věci samé, tedy do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí, neboť žalobce dovoláním zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů a nenapadá dle ní stěžejní právní závěr odvolacího soudu. Navíc žalovaná považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný.
Nejvyšší soud toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to pro jeho nepřípustnost.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení důkazního břemene ve vztahu k otázce pravosti a pravdivosti smlouvy o zápůjčce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od v dovolání specifikované judikatury Nejvyššího soudu, neboť při jejím řešení se odvolací soudu od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že smlouva o zápůjčce ze dne 16. 3. 2020 není listinou vystavenou dne 16. 3. 2020, tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání poskytnutí zápůjčky (předání finančních prostředků) žalobce, který ale toto břemeno i přes poučení dle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesl.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu již v minulosti vyslovila právní názor, že pravidla vyplývající z ustanovení §565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), platila i před přijetím tohoto zákoníku na základě obecných (procesních) pravidel o rozložení důkazního břemene. Proto lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury k této otázce (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, nebo ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3169/2021, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz ). Z dosavadní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vyplývá, že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti (správnosti) listiny, nese ten, kdo pravdivost (správnost) listiny popírá. Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá, a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele, anebo v jeho prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016). V usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, Nejvyšší soud rovněž vyslovil názor, že popření data podpisu představuje popření správnosti (pravdivosti) soukromé listiny (nikoli její pravosti).
Z výše uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že nebyla-li zpochybněna pravost smlouvy ze dne 16. 3. 2020 obsahující i potvrzení o převzetí částky 250 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu, pak popřela-li žalovaná správnost (pravdivost) jejího obsahu (datum jejího vystavení a potvrzení o převzetí částky v hotovosti při podpisu smlouvy), nesla důkazní břemeno opaku. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací pak na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že žalovaná toto své důkazní břemeno (i bez výzvy soudu) unesla (tj. vyvrátila vyvratitelnou domněnku správnosti listiny dle §565 věty druhé o. z. a tuto tedy nelze na právní posouzení věci nadále aplikovat), neboť vzaly za prokázané, že k důkazu předložená smlouva nemohla být (nebyla) vyhotovena dne 16. 3. 2020 (což ostatně nakonec po konfrontaci s touto skutečností zástupcem žalované u jednání dne 10. 6. 2022 uváděl i sám žalobce), poněvadž doklad, jímž je v textu smlouvy žalovaná identifikována, byl vydán až v roce 2021. Tímto tedy žalovaná správnost (pravdivost) smlouvy o zápůjčce včetně prohlášení o převzetí částky 250 000 Kč od žalobce na základě této smlouvy při jejím podpisu vyvrátila a bylo tudíž na žalobci jako věřiteli, který se v řízení domáhá vrácení tvrzené zápůjčky, aniž by v jeho prospěch svědčila písemná smlouva o zápůjčce ze dne 16. 3. 2020 s potvrzením o převzetí půjčené částky při jejím podpisu, aby předání částky 250 000 Kč, tedy uzavření smlouvy o zápůjčce, prokázal (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98). Toto však žalobce i přes opakované výzvy soudu prvního stupně dle §118a o. s. ř. neučinil. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
Z výše uvedených důvodů (za situace, kdy odvolací soud posoudil důkazní břemena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) nemůže přípustnost dovolání založit ani navazující námitka žalobce, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce, předání a povinnosti vrácení částky 250 000 Kč existuje extrémní rozpor, jenž žalobce spatřoval v tom, že ačkoliv k důkazu předložil smlouvu o zápůjčce ze dne 16. 3. 2020 s prohlášením žalované o převzetí částky 250 000 Kč, přesto bylo rozhodnuto, že uzavření smlouvy nebylo prokázáno, čímž došlo k zásahu do jeho práv garantovaných mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Výše uvedený závěr odvolacího soudu (že z obsahu žalobcem předložené smlouvy nevycházel) totiž nebyl důsledkem extrémního rozporu mezi provedenými důkazy (a to smlouvou o zápůjčce ze dne 16. 3. 2020) a skutkovými zjištěními, jak jej jako možný dovolací důvod vymezila judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, jenž je veřejnosti dostupný na http://nalus.usoud.cz ), ale toho, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl po provedeném dokazování a jeho zhodnocení k závěru, že správnost (pravdivost) této listiny byla vyvrácena, a proto z ní nevycházel.
Pokud pak žalobce v dovolání rovněž opakoval svá tvrzení o tom, že původní smlouva o zápůjčce z 16. 3. 2020 byla sice skartována, ale předložená smlouva (podepsaná později) má totožné zn ě ní, pouze s dopln ě ním údaj ů o nových dokladech žalované, a na jejich podkladě rovněž konstruoval oprávněnost svých dovolacích námitek proti právnímu posouzení odvolacího soudu, tak zcela opomíjí, že tomuto jeho tvrzení (o skartování původní smlouvy a důvodech podpisu nové) soudy obou stupňů po komplexním zhodnocení provedeného dokazování neuvěřily (viz odstavec 6 a 17 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) v tomto směru tudíž jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu