ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2326.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2326/2022-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M. O., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 6, 110 00 Praha 1, proti žalované H. O., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Jaselská 23, 602 00 Brno, o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 496/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 35 Co 423/2021-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 31 C 496/2019-112, uložil výrokem I žalované zaplatit žalobkyni 1 500 000 Kč s 10% úrokem prodlení ročně od 6. 12. 2019 do zaplacení. Výrokem II pak uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 216 328 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 35 Co 423/2021-142 rozhodl tak, že výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, výrokem II pak uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 666 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které zdůvodňuje tím, že řízení je zatíženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řeší otázku, která je soudy rozhodována rozdílně, a konečně, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je podle názoru žalované přípustné dle §237 občanského soudního řádu, neboť jednak je podáváno do rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a zároveň by právní otázka řešená odvolacím soudem měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zcela správné a řádně odůvodněné. Dovolání žalované proto žalobkyně považuje za zcela nedůvodné a neodůvodněné. Žalobkyně je přesvědčena, že se žalované jako dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení nepodařilo jakkoliv zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Argumentace žalované se navíc opakuje ve zjevné snaze dodání zdání legitimity podaného dovolání. Žalobkyně proto navrhuje, aby bylo dovolání žalované odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání netrpí vadami, a přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve smyslu §237 o. s. ř. je žalovaná povinna také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná je tedy ze zákona povinna uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Žalovaná je tedy povinna jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolatelka však svými námitkami nevymezila právní otázku, jež by měla zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (v rozhodném znění). Tyto námitky představují pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu. Konkrétní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, společně s údajem o tom, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje, se však z této argumentace nepodává.
Jestliže dovolatelka namítá, že mezi účastníky nedošlo k ústnímu uzavření smlouvy, přípustnost dovolání tímto nezakládá, neboť jejím prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předkládá vlastní skutková tvrzení ohledně uzavření smlouvy. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, přitom není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Žalobkyní odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, traktuje, že předpokladem vzniku právního vztahu z půjčky (nyní zápůjčky) je nejen existence smluvního ujednání mezi stranami, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně v nyní posuzované věci se od tohoto právního závěru v žádném směru neodchyluje; odkaz na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyní tak nepovažuje Nejvyšší soud za přiléhavý.
Lze tedy uzavřít, že žalovaná nevymezila přípustnost dovolání, když nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K námitce žalované směřující k dle ní nedostačujícímu odůvodnění závěru obou stupňů o promlčení případného nároku žalované vůči žalobkyni Nejvyšší soud uvádí, že jak již mnohokrát judikoval, námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1558/2019.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu