ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2424.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2424/2023-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hana Poláškové Wincorové ve věci žalobců a) K. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze, Balbínova 1093/27, PSČ 120 00, a b) P. V. , proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, o žalobě žalobce a) o zaplacení částky 16 540 081,70 Kč s příslušenstvím, částky 87 270,69 EUR s příslušenstvím, částky 954 880 Kč s příslušenstvím a částky 25 000 000 Kč s příslušenstvím a o žalobě žalobce b) o zaplacení částky 6 383 091,79 Kč s příslušenstvím a částky 1 108 789,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 77 C 139/2022, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 20 Co 31/2023-134, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 20 Co 31/2023-134, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2022, č. j. 77 C 139/2022-113, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 9. 11. 2022, č. j. 77 C 139/2022-113, odmítl žalobu žalobce a) v části, ve které se domáhal zaplacení částky 16 540 081,70 Kč s příslušenstvím, částky 87 270,69 EUR s příslušenstvím a částky 954 880 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), odmítl žalobu žalobce b) (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou (výrok pod bodem III) a o vrácení soudních poplatků (výroky pod body IV a V).
Soud prvního stupně žalobu žalobce a) ve shora uvedeném rozsahu a žalobu žalobce b) podle §43 odst. 2 první věty o. s. ř. odmítl, neboť žaloby trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, a přes výzvu samosoudkyně nebyly řádně doplněny. Soud prvního stupně uvedl, že žaloby neobsahují vylíčení rozhodujících skutečností, tedy srozumitelné vylíčení toho, kdo, komu, co, kdy a na základě čeho konkrétního plnil (či měl plnit), resp. z čeho konkrétního vzešla každá jedna platební povinnost, jejíhož uložení se v řízení žalobci domáhají, proč (z jakého konkrétního důvodu) se plnění domáhá právě ten který z žalobců a právě v uplatněné výši. Žalobci ve vztahu k dotčeným pohledávkám nesrozumitelně uváděli, že sami poskytovali subjektu odlišnému od žalované „peníze“ „prostřednictvím“ obchodních korporací ve formě „úvěrů nebo přímých úhrad“ a dotčené pohledávky jim pak byly postoupeny, museli je „odkoupit“, „osobně ručili“. Soud prvního stupně zdůraznil, že v žalobě není třeba uvádět její právní důvod, ale je třeba zformulovat jasná a konkrétní žalobní tvrzení, která schází.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2023, č. j. 20 Co 31/2023-134, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou (výrok pod bodem II).
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, přičemž uvedl, že není zřejmé, proč žalobci žalují právě žalovanou. Z obsahu odvolání žalobců vyplývá, že si jsou vědomi složitosti problematiky, ale mají za to, že oprávněnost jejich požadavku bude prokázána po provedení jimi navržených důkazů. Již z toho je zřejmé, že žaloba trpí zásadními nedostatky, neboť základní tvrzení mají být prokazována až v průběhu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Podle žalobců se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, při řešení a) otázky posouzení (ne)naplnění obecných náležitostí podání podle §42 odst. 4 o. s. ř., konkrétně v podobě posouzení, zda ze strany žalobců došlo k vylíčení rozhodujících skutečností, resp. zda takové vylíčení bylo neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nešlo bez dalšího stanovit, jaký skutkový děj (skutek) měl být předmětem řízení, a b) při řešení otázky posouzení (ne)existence důvodů podle §43 odst. 2 věty první o. s. ř.: částečného odmítnutí žaloby žalobce a) a odmítnutí žaloby žalobce b) v plném rozsahu. Odvolací soud tyto otázky podle žalobců posoudil nesprávně.
Dovolatelé na úvod připomenuli, že část žalobních tvrzení a část jimi označených důkazů se řídí zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, tj. jsou obsahem samostatné „utajované“ části soudního spisu, přičemž z těchto důvodů ani dovolání neobsahuje utajované skutečnosti, tedy mj. detailní popis vztahů mezi zúčastněnými osobami, když vztahy těchto osob i právní základ vztahů a nároků je blíže popsán v „utajované“ části spisu. Z těchto důvodů bylo možno v žalobě jen rámcově vylíčit rozhodné skutečnosti s tím, že detaily právních nároků měly a mohly být vyjeveny až během řízení a za dodržení podmínek zákona č. 412/2005 Sb. Do takové fáze se však předmětné řízení ani nedostalo. Soud prvního stupně i odvolací soud pochybily, když výzvu podle §43 odst. 1 o. s. ř. učinily nedůvodně, neboť rozhodující skutečnosti byly vylíčeny natolik konkrétně, že žaloba byla projednatelná, výzvu podle §43 odst. 1 o. s. ř. učinily předčasně a nevytvořily podmínky pro to, aby na takovou výzvu mohlo být (v souladu s právními předpisy – zejména zákonem č. 412/2005 Sb.) vůbec v plném rozsahu reagováno.
Pokud se týká první otázky, dovolatelé uvedli, že z vylíčeného skutkového stavu bylo zřejmé, že ve vztahu k žalobci a) společnost Q. S., a.s.,, poskytla společnosti C. E., a.s., finanční prostředky ve formě úvěrů nebo přímých úhrad za společnost C. E., a.s. Z takto vylíčeného skutkového stavu bylo možno učinit i základní právní posouzení uplatněného nároku jednak jako nároku na vrácení poskytnutého úvěru, jednak jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení (co do „přímých úhrad za společnost C. E., a.s.“). Žalobce a) zároveň tvrdil, že Q. S., a.s., dané pohledávky postoupila na žalobce a), čímž žalobce a) odůvodňoval svou aktivní legitimaci. Ohledně pasivní legitimace žalobce a) uvedl, že konkrétní důvody a vztah, proč žalovaným byla Česká republika, byly a jsou konkretizovány v příloze č. 1 (obsahující utajené informace) k žalobě. Ve vztahu k žalobci b) společnost T. s.r.o., poskytla společnosti C. E., a.s., finanční prostředky ve formě úvěrů nebo přímých úhrad za společnost C. E., a.s. Z vylíčeného skutkového stavu bylo možno učinit i základní právní posouzení uplatněného nároku jednak jako nároku na vrácení poskytnutého úvěru, jednak jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení (co do „přímých úhrad za společnost C. E., a,s,“). Žalobce b) zároveň tvrdil, že T. s.r.o. dané pohledávky postoupil na žalobce b), čímž žalobce b) odůvodňoval svoji aktivní žalobní legitimaci. Ohledně pasivní legitimace žalobce b) uvedl, že konkrétní důvody a vztah, proč žalovaným byla Česká republika, byly a jsou konkretizovány v příloze č. 1 k žalobě.
Dovolatelé dále uvedli, že se kromě uvedeného domáhali konkrétně vyčíslených nároků, jak se podává z bodu 3 usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 11. 2022, č. j. 77 C 139/2022-113.
Dovolatelé odkázali na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutími sp. zn. 26 Cdo 2765/2010, sp. zn. 26 Cdo 3648/2020 a sp. zn. 22 Cdo 4542/2007.
Pokud se týká druhé otázky, dovolatelé namítli, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba žalobců i po jejím doplnění a se zohledněním „utajované“ přílohy č. 1 k žalobě neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností. A jako správné potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který žalobu odmítl. Dovolatelé přitom odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5071/2008 a sp. zn. 28 Cdo 3782/2011 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2726/20.
Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně se ruší, případně, aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobci ve svém podání (bod 9 dovolání) odkazují na svoje dřívější vyjádření, což je v rozporu s ustanovením §241a o. s. ř. Žalovaná dále namítla, že žaloba trpí zásadními nedostatky, neboť základní tvrzení mají být prokazována až v průběhu řízení. Soud prvního stupně i odvolací soud se nedopustily nesprávného právního posouzení, neboť žaloba je i přes výzvu soudu neprojednatelná, neboť ani na základě přílohy č. 1 žaloby nelze dovodit žádný závazek žalované. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo pro zjevnou neopodstatněnost a vady odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, žalobcem a) řádně zastoupeným advokátem, žalobcem b) osobou s právnickým vzděláním, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí mj. obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností.
V ustálené soudní praxi, která je reprezentována například usnesením ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2765/2010, není pochyb o tom, že ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002). Přitom v soudní praxi nečiní žádné potíže ani názor, že skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak, aby skutek popsaný v žalobě (skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok) umožňoval jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002). V rozsudku ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, Nejvyšší soud dovodil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě; to ovšem platí jen tehdy, jestliže žalobce v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže.
V daném případě žalobci v žalobě odkázali na přílohu č. 1.
Z této přílohy a z přílohy č. 2 se přitom podává, že tvrzení žalobců umožňují individualizaci skutků a vymezení, jaké skutky mají být předmětem řízení. Vylíčení rozhodujících skutečností je tedy ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 20003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, a usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2765/2010, provedeno odkazem na listinu, kterou žalobci připojili k žalobě.
Usnesení odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 druhé věty o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu