ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2440.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2440/2022-129
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalovanému J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 120/22, o zaplacení částky 204.298 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 88/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č. j. 16 Co 66/2020-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č. j. 16 Co 66/2020-106, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 4 C 88/2018-73, zamítl žalobu o zaplacení částky 204.298 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
2. Soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 204.298 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že po předchozí ústní domluvě a možnosti budoucí účasti na finančním projektu zaručujícím zisk žalobce poukázal žalovanému dvě platby v celkové výši žalované částky, a to platbu ve výši 66.648 Kč dne 29. 9. 2016 a platbu ve výši 137.850 Kč dne 23. 10. 2016. Žalovaný se stal následně nekontaktní, žalobce opakovaně vyzýval žalovaného k navrácení uvedených plateb, avšak tyto mu nebyly nikdy vráceny. Uvedené platby byly žalovanému poukázány bez právního titulu a představují dle žalobce bezdůvodné obohacení žalovaného.
3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznává a tvrzení obsažená v žalobě nejsou pravdivá. Žalobce žalovaného požádal o pomoc se vstupem do společnosti Kairos Technologies Limited (dále jen „Kairos“). Žalobce chtěl do tohoto projektu investovat a nejsnadnější to bylo přes osoby, které již v tomto projektu byly a měly na interních účtech tohoto projektu dostatečné prostředky. Žalovaný však takové prostředky neměl, našel proto osoby, které dostatečnou výši prostředků na svých účtech měly. S tím žalobce souhlasil a žalovaný postupně obdržel prostředky od žalobce a přeposlal je dle jeho pokynů na účet, který vlastní K. B. Dne 1. 10. 2016 mu žalobce potvrdil, že peníze do svého účtu u společnosti Kairos obdržel. Dne 23. 10. 2016 byl zajištěn další převod částky odpovídající 5.554 USD prostřednictvím účtu R. S. Žalobce následně potvrdil, že R. S. mu na interní účet projektu Kairos peníze převedl. Tím byla činnost žalovaného pro žalobce ukončena.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že po rozsáhlé předchozí elektronické komunikaci se žalovaným se žalobce zaregistroval do projektu společnosti Kairos, a to prostřednictvím internetu tak, že si založil v této společnosti účty a připojil se k programu touto společností provozovanému. Následně opět prostřednictvím internetové komunikace se s žalovaným dohodli na způsobu úhrady vkladu na účty žalobce v projektu Kairos Planet a převod byl realizován prostřednictvím účtů K. B. a prostřednictvím účtu R. S. Soud prvního stupně dále uvedl, že v podání ze dne 27. 11. 2018 žalovaný vypočítává, jakým způsobem došlo k převodu poukázaných částek na měnu USD, ve které byly u společnosti Kairos účty žalobce vedeny.
5. V rámci právního posouzení soud prvního stupně uvedl, že předpokladem úspěchu žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je, aby ochuzený žalobce prokázal, že se některým ze způsobů uvažovaných v citovaném ustanovení žalovaný na jeho úrok obohatil. K tomu v daném případě dle soudu prvního stupně nedošlo. Žalobce tvrdil, že zasílal platby na základě přechozí ústní domluvy s žalovaným s možností budoucí účasti na finančním projektu zaručujícím zisk žalobce. Toto jeho tvrzení bylo vyvráceno účastnickou výpovědí žalovaného, který detailně popsal, jak transakce probíhala, která koresponduje s rozsáhlou doloženou elektronickou komunikací mezi žalobcem a žalovaným. Žalobce se seznámil s principy, na kterých je projekt Kairos vybudován, a tudíž věděl, jakou investici a s jakými riziky podstupuje. V řízení vyplynulo, že projekt sliboval realizaci finančního zisku za pronájem diskového pole v osobním počítači klienta, když klient se do programu zaregistroval a pro určitý typ balíčku služeb zvolil platbu, která se k poskytovaným službám vztahovala. Takto si žalobce sám zřídil tři účty, když na každý z nich byl připsán ekvivalent 2.777 USD. Skutečnost, že se tak dělo prostřednictvím osob, které již účet u společnosti Kairos měly, neboť to takto bylo rychlejší a bez bankovních poplatků, je věrohodná a žalobce se opět s touto technikou seznámil. Dle soudu prvního stupně tedy bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že by poskytl jednak finanční prostředky žalovanému a na druhé straně od něj dostal záruku finančního zisku. Naopak bylo prokázáno, že mu muselo být zřejmé, do jakého projektu investuje. Nelze přehlédnout, že při seznámení se s principy a nabídkami předmětného projektu každá osoba s rozumem průměrného člověka (§4 o. z.) může v projektu vystopovat prvky pyramidových her. Pokud žalobce podstoupil riziko investice do takovéhoto projektu, byť tak činil částečně se součinností žalovaného, nelze z toho dovodit, že by žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního titulu. Nárok žalobce tedy není dán.
6. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav, odkázal na jeho skutková zjištění a uvedl, že soud prvního stupně ve věci rozhodl věcně správně.
8. Odvolací soud ve vztahu k právnímu posouzení předně uvedl, že žalobce po celou dobu řízení setrval na tvrzeném bezdůvodném obohacení žalovaného, zdůrazňoval (i v rámci závěrečného návrhu před soudem prvního stupně), že mezi stranami nebyl žádný smluvní vztah, teprve v rámci odvolání poukazoval na to, že soud prvního stupně měl uvést, o jaký smluvní vztah se jednalo, a výslovně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není dán nárok na vydání bezdůvodného obohacení; žalobce tedy celou dobu setrvává na žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dále uvedl, že „je toho názoru, že při rozhodování věci je z toho nutno vycházet, je však zřejmé, že s ohledem na okolnosti dané věci se spíše jednalo o nepojmenovanou smlouvu blížící se smlouvě o zprostředkování“ (žalobce si žalovaného vyhledal, tento mu byl nápomocen při zřizování účtů, zaslal mu podklady a za pomoc si ponechal určitou nepatrnou část peněz, které pak přeposílal na účty K. B. a R. S., kdy proti ponechání těchto peněz žalobce nikterak nebrojil a lze tak dle odvolacího soudu dovodit, že došlo k dohodě o provizi). Případné nehodnocení smluvního vztahu mezi stranami, jak naznačuje odvolací soud, ze strany soudu prvního stupně by však i tak dle názoru odvolacího soudu ničeho nezměnilo na věcné správnosti rozhodnutí, tj. že žaloba byla zamítnuta, kdy „nelze skutečně přehlédnout setrvalé stanovisko žalobce po celou dobu řízení, kdy se takto domáhá bezdůvodného obohacení“. Odvolací soud uzavřel, že není možné dovodit bezdůvodné obohacení žalovaného, tento byl žalobci pouze nápomocen v rámci případné zprostředkovatelské činnosti jeho pokusu o zhodnocení vložených finančních prostředků, přičemž žalobce si musel být vědom rizikovosti takovéto investice.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000.
10. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že povinností soudů nižších stupňů bylo posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv, nárok žalobce po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno. Poukazuje na to, že odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že s ohledem na okolnosti dané věci se spíše jednalo o nepojmenovanou smlouvu blížící se smlouvě o zprostředkování. Vytýká odvolacímu soudu, že aniž by tuto krátkou úvahu jakkoliv doplnil, dovodil, že případné nehodnocení smluvního vztahu mezi stranami by i tak ničeho nezměnilo na věcné správnosti rozhodnutí, kdy žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud dle dovolatele nesprávně dovodil, že je nutno vycházet při rozhodování věci z toho, že se žalobce domáhal po celou dobu řízení vydání bezdůvodného obohacení.
11. Dovolatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k požadavkům na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí a namítá, že soudy nevysvětlily, o jaký právní vztah se mezi účastníky jednalo, kdy tvrzení odvolacího soudu o tom, že šlo o „nepojmenovanou smlouvu blížící se smlouvě o zprostředkování“, je dle dovolatele naprosto nedostatečné. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle jeho názoru nepřezkoumatelné.
12. Žalovaný se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
14. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky vázanosti soudu právní kvalifikací nároku uvedenou v žalobě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je též důvodné.
18. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli (srov. např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2002, pod číslem 178, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3918/2020).
19. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je tedy věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia ) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2028/2016).
20. V nyní projednávané věci se žalobce domáhal zaplacení částky 204.298 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že po předchozí ústní domluvě a možnosti budoucí účasti na finančním projektu zaručujícím zisk žalobce poukázal žalovanému uvedenou částku, kterou chce nyní vrátit, neboť se dle jeho názoru jedná o bezdůvodné obohacení žalovaného, když předmětné platby byly žalovanému poukázány bez právního titulu.
21. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že žalobce celou dobu setrvává na žalobě na vydání bezdůvodného obohacení a že při rozhodování věci je nutno z uvedeného vycházet. Zároveň ale odvolací soud konstatoval, že dle jeho názoru „je však zřejmé, že s ohledem na okolnosti dané věci se spíše jednalo o nepojmenovanou smlouvu blížící se smlouvě o zprostředkování“. S odkazem na to, že nelze přehlédnout setrvalé stanovisko žalobce po celou dobu řízení, kdy se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, odvolací soud uvedl, že „případné nehodnocení smluvního vztahu mezi stranami, jak naznačuje odvolací soud výše, ze strany soudu prvního stupně by i tak ničeho nezměnilo na věcné správnosti rozhodnutí, kdy žaloba byla zamítnuta“. Odvolací soud následně uzavřel, že bezdůvodné obohacení žalovaného nebylo možno dovodit, když tento byl žalobci pouze nápomocen v rámci případné zprostředkovatelské činnosti jeho pokusu o zhodnocení vložených finančních prostředků.
22. Odvolací soud se tak odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když vycházel při posouzení věci bez dalšího z vázanosti soudu právní kvalifikací nároku uvedenou žalobcem.
23. Jestliže byl odvolací soud toho názoru, že mezi účastníky nejde o vztah z bezdůvodného obohacení, nýbrž o smluvní závazkový vztah, měl uvedený nárok takto (případně též s využitím postupu dle §118a o. s. ř. ve spojení s §213b o. s. ř.) posoudit.
24. Pokud tedy odvolací soud s opakovaným odkazem na stanovisko žalobce, který celou dobu řízení setrval na žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, potvrdil jako správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že ve věci nebylo možné dovodit bezdůvodné obohacení žalovaného, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
25. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021). Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. pak přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1092/2021).
26. Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení tohoto ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. V takovém případě musí být – bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení – poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení ( §213b odst. 1 o. s. ř.) a jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení §118a o.s.ř. považováno za vadu řízení, pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší ( §213b odst. 2, §219a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně pak v dalším řízení musí umožnit účastníkovi vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. V rozsahu, v němž skutková tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu i poté, kdy došlo ke koncentraci řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017).
27. Nejvyšší soud dále poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi, dle které jde o změnu žaloby (§95 o. s. ř.), domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž tak i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3453/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3732/2017). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017).
28. V usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, pak Nejvyšší soud vyslovil, že jestliže je žalobce ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. vyzván k doplnění skutkových tvrzení, jimiž se podstatným způsobem nemění skutkový základ obsažený v žalobě, pak nelze vylíčení dalších skutkových tvrzení považovat za změnu žaloby.
29. V dalším řízení tak bude na soudu, aby za situace, shledá-li, že v předmětné věci jde mezi účastníky o smluvní závazkový vztah, věc z tohoto pohledu posoudil (případně i s využitím postupu dle §118a o. s. ř. ve spojení s §213b o. s. ř. a se zohledněním výše uvedených judikatorních závěrů).
30. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
31. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele.“
32. Poměřováno těmito závěry je již z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatelem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mu nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezil dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě dána není.
V. Závěr
33. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
34. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu