ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2028.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2028/2016-560
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně VICTORIA, a. s. , se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Na Dionysce 1754/6, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 61860867, zastoupené JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Kynšperku nad Ohří, Jana Nerudy 868/22, PSČ 357 51, proti žalovanému J. Š. , o zaplacení 4.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 194/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2015, č. j. 6 Cmo 256/2015-525, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2015, č. j. 6 Cmo 256/2015-525, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 4 Cm 194/2010-422, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2015, č. j. 4 Cm 194/2010-422, zamítl žalobu o zaplacení 4.800.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaný vybral z účtu žalobkyně 36 výběry uskutečněnými v období od 31. prosince 2003 do 14. srpna 2006 celkem 4.800.000 Kč.
2) V období provedení výběrů byl žalovaný členem představenstva žalobkyně s oprávněním jménem žalobkyně samostatně jednat.
3) Žalobkyně jednající prostřednictvím předsedkyně představenstva Lucie Štěpové vyzvala žalovaného přípisem ze dne 23. července 2009 k vrácení částky 4.800.000 Kč do 31. srpna 2009. Výzva byla žalovanému doručena.
4) Žalobkyně podala 18. listopadu 2010 projednávanou žalobu.
5) Žalovaný namítl v průběhu řízení promlčení žalobou uplatněného nároku.
Soud prvního stupně vyhodnotil žalobou uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného tím, že žalovaný vybral z účtu žalobkyně žalovanou částku bez právního důvodu. S poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“), a cituje §387 odst. 1 a 2, §391 odst. 1 a §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), dovodil, že v projednávané věci počala čtyřletá promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni běžet dnem, kdy se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil (kdy vybral z jejího účtu peněžní prostředky), a v době podání žaloby (k 18. listopadu 2010) již uplynula.
S ohledem na to, že žalobě nebylo možné kvůli promlčení uplatněného práva vyhovět (§388 odst. 1 obch. zák.), soud prvního stupně nezjišťoval, zda žalovaný prostředky žalobkyni vrátil, „tedy zda nárok uplatněný žalobou zde je či není“.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 6 Cmo 256/2015-525, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Vybral-li žalovaný peněžní prostředky z účtu žalobkyně, aniž by je použil pro její podnikatelskou činnost, „je nepochybné, že je vybral bez právního důvodu“. Bezdůvodné obohacení žalovanému „vzniklo“ k datu provedení jednotlivých výběrů, přičemž tato data jsou rozhodná pro počátek běhu promlčecí doby. Za této situace podle názoru odvolacího soudu nebylo potřeba zabývat se tím, „zda je možno věc posoudit jako nárok na náhradu škody“ (právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu).
Námitku promlčení vznesenou žalovaným pak odvolací soud neměl za rozpornou s dobrými mravy ani se zásadami poctivého obchodního styku, neboť žalobkyni bylo známo, že žalovaný předmětné finanční prostředky z jejího účtu vybral, a „mělo a muselo“ jí být známo, že je žalovaný nepoužil pro podnikatelské účely; čtyřletou promlčecí dobu považoval za dostatečně dlouhou pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení u soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, jež dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny:
1) Vybral-li člen statutárního orgánu obchodní společnosti peněžní prostředky z účtu společnosti a drží-li je v hotovosti na oddělené pokladně, začíná běžet promlčecí doba ohledně práva společnosti požadovat po členu statutárního orgánu vrácení peněžních prostředků od okamžiku jejich výběrů, nebo až od okamžiku doručení výzvy společnosti k jejich vydání danému členovi statutárního orgánu?
2) Je v souladu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku, námitka promlčení uplatněná členem statutárního orgánu společnosti proti nároku společnosti na vrácení vybraných peněžních prostředků, které člen statutárního orgánu ani přes výzvu společnosti nevrátil?
3) Má společnost v případě, že člen jejího statutárního orgánu vybere peněžní prostředky z jejího účtu, je vyzván k jejich vrácení a neučiní tak, vůči uvedenému členovi statutárního orgánu nárok z titulu bezdůvodného obohacení, nebo z titulu náhrady škody?
Podle dovolatelky je pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby rozhodná právní kvalifikace uplatněného nároku, tj. zda jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebo na náhradu škody.
Pro případ posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení dovolatelka uvádí, že žalovaný byl v době uskutečnění předmětných výběrů členem jejího představenstva, tudíž byl oprávněn nakládat s jejími peněžními prostředky (mimo jiné je i vybírat z jejího účtu). Samotné výběry „neodpovídají skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení“ popsaným v §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť žalovaný „byl v období výběrů oprávněn takto jednat a jeho dispozice s peněžními prostředky dovolatelky nemohla být bezdůvodná“.
Za okamžik vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor dovolatelky je nutné považovat den, kdy se dispozice žalovaného s peněžními prostředky dovolatelky „dostala do rozporu s vůlí vlastníka těchto peněžních prostředků“, tj. dovolatelky. Dovolatelka poprvé projevila nesouhlas s dispozicemi peněžními prostředky žalovaným a požadovala jejich vrácení až 24. července 2009. Od tohoto dne se odvíjí počátek běhu subjektivní promlčecí doby, přičemž s ohledem na úmyslné jednání žalovaného je objektivní promlčecí doba desetiletá.
Podle názoru dovolatelky lze uplatněný nárok posoudit i jako nárok na náhradu škody, přičemž porušení povinnosti na straně žalovaného spočívá v tom, že nejednal s péčí řádného hospodáře, když vybrané peníze nepoužil pro společnost a k výzvě společnosti je nevrátil.
Jelikož žalovaný vybíral peněžní prostředky z účtů dovolatelky v souladu se svým oprávněním vyplývajícím z členství v představenstvu dovolatelky, vznik samotné škody je nutné vázat k okamžiku, kdy se dispozice žalovaného s prostředky dovolatelky dostala do rozporu se zájmem a vůlí dovolatelky coby obchodní společnosti. Do té doby nemohlo podle dovolatelky dojít k porušení povinnosti péče řádného hospodáře žalovaným.
Dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, namítá, že subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet až od okamžiku, kdy se o vzniku škody způsobené žalovaným dozvěděli ostatní členové statutárního orgánu či dozorčí rada dovolatelky. K tomu došlo 23. července 2009, kdy po zjištění rozporu jednání žalovaného se zájmem dovolatelky byl žalovaný vyzván k vrácení peněžních prostředků. Ani objektivní desetiletá promlčecí doba nemohla za této situace uplynout.
Jelikož se odvolací soud uvedenými námitkami (vznesenými již v odvolání) nezabýval, zatížil podle dovolatelky své rozhodnutí „vadou, kvůli níž nemůže toto rozhodnutí obstát“.
Závěrem dovolatelka vyjadřuje své přesvědčení, že námitka promlčení uplatněného nároku vznesená žalovaným je šikanózním výkonem práva, respektive výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Popisujíc okolnosti projednávané věci uvádí, že zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí promlčecí doby by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jí uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnila včas (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky.
Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle občanského zákoníku a obchodního zákoníku ve zněních účinných do 31. prosince 2013 (níže citovaná ustanovení nedoznala od uskutečnění sporných výběrů až do uvedeného data žádných změn).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení otázky právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Z §194 odst. 5 obch. zák. plyne, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Podle §757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení §373 a násl.
Z §373 obch. zák. se podává, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle §387 odst. 1 obch. zák. se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.
Z §388 odst. 1 obch. zák. plyne, že promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
Podle §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Z §398 obch. zák. se podává, že u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Z §391 odst. 1 obch. zák. plyne, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle §261 odst. 3 písm. f) obch. zák. se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi společností nebo družstvem a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem.
Odvolacímu soudu lze přitakat potud, že právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu. Není obligatorní náležitostí žaloby (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.),
je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia ) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, jenž je veřejnosti dostupný - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na webových stránkách tohoto soudu; www.nsoud.cz ).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se však rovněž podává, že zákon sice výslovně neupravuje tzv. konkurenci nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, obecně však platí, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje v situaci, kdy k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního (obvykle smluvního) právního vztahu mezi týmiž účastníky podle vzájemného ujednání či jiných příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a zpravidla až tehdy, nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Jinými slovy, institut bezdůvodného obohacení se uplatňuje subsidiárně a ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení lze ve vztahu mezi určitými subjekty aplikovat teprve v situaci, nejsou-li mezi nimi splněny předpoklady odpovědnosti za škodu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016, sp. zn. 25 Cdo 337/2015).
V projednávané věci - s ohledem na popis skutku v žalobě - přichází kvalifikace žalobou uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody zjevně v úvahu. Dovolatelka tvrdila existenci všech základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a sice:
1) vznik škody (v podobě peněžních prostředků vybraných z účtu dovolatelky, tj. škody skutečné, spočívající ve faktickém snížení jejího majetku),
2) porušení povinnosti žalovaného jako člena představenstva dovolatelky (nepoužití odčerpaných finančních prostředků, s nimiž měl právo disponovat v rámci obchodního vedení dovolatelky, pro podnikatelskou činnost dovolatelky, nevrácení těchto prostředků ani přes výzvu dovolatelky; takové jednání by mohlo - v případě jeho prokázání - představovat porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře zakotvené v §194 odst. 5 obch. zák.),
3) příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody (byl to právě žalovaný, kdo peníze z účtu dovolatelky vybral, nevyužil je pro její podnikatelské účely a ani přes výzvu jí je nevrátil).
Uzavřel-li za této situace v projednávané věci odvolací soud, že žalobou uplatněný nárok lze kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, pročež není třeba zabývat se tím, zda by jej šlo posoudit jako nárok na náhradu škody, nepostupoval v souladu se závěry výše citované judikatury k tzv. konkurenci nároků (nerespektoval subsidiaritu institutu bezdůvodného obohacení).
Tento nesprávný postup odvolacího soudu přitom může mít vliv na správnost závěru o promlčení uplatněného práva.
Zákon stanoví k uplatnění práva na náhradu škody obchodněprávní povahy čtyřletou subjektivní a desetiletou objektivní promlčecí dobu. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že kapitálová obchodní společnost se dozví ve smyslu §398 obch. zák. o vzniku škody způsobené jí členem jejího statutárního orgánu v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo může dozvědět jiná osoba oprávněná vůči členu statutárního orgánu náhradu škody uplatňovat (např. jiný člen statutárního orgánu, společník, resp. akcionář splňující podmínky §181 odst. 1 obch. zák., dozorčí rada, insolvenční správce) [v podrobnostech viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2010“), ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, a ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015].
Naproti tomu právo na vydání bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahy [která se odvíjí od povahy vztahu, na jehož základě byl majetkový prospěch získán, viz §261 odst. 3 písm. f) obch. zák. a z judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2003, pod číslem 198, ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, ze dne 15. prosince 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 676/2011] vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu se podle §391 odst. 1 a §397 obch. zák. (k tomu viz opět rozsudek sp. zn. 29 Odo 383/2001) promlčí uplynutím čtyř let ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, tj. ode dne, kdy se daná osoba bezdůvodně obohatila (viz důvody R 10/2014 a judikaturu v něm uvedenou). Jinými slovy, zákon stanoví k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení obchodněprávní povahy čtyřletou objektivní promlčecí dobu.
Za situace, kdy se odvolací soud nezabýval tím, zda je uplatněný nárok dán z titulu náhrady škody, je jeho závěr o promlčení tohoto nároku předčasný, a tudíž i nesprávný.
Ve světle zaujatého právního názoru je zjevně předčasné řešit otázku souladu námitky promlčení s dobrými mravy, respektive se zásadami poctivého obchodního styku.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázek kvalifikace žalobou uplatněného nároku a možnosti jeho promlčení, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V další fázi řízení se bude soud prvního stupně zabývat tím, zda byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. V této souvislosti nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu k otázce rozložení důkazního břemene (např. rozsudek ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, nebo usnesení ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 957/2014) a zohlední taktéž i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013. K výběrům peněžních prostředků z účtu či pokladny společnosti srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016.
Pouze v případě, kdy shledá, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu nebyly naplněny, se soud prvního stupně bude zabývat tím, zda uplatněný nárok lze posoudit z titulu bezdůvodného obohacení.
Otázku promlčení uplatněného nároku pak bude posuzovat tehdy, dospěje-li k závěru o vzniku práva žalobkyně na náhradu škody, resp. na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (přičemž stran počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody vyjde ze závěrů R 82/2010). Závěr o tom, kdy počala běžet promlčecí doba (kdy se – v případě nároku na náhradu škody – o rozhodných skutečnostech dozvěděla nebo mohla dozvědět osoba oprávněná nárok na náhradu škody uplatnit, respektive kdy – v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení – k obohacení došlo), totiž v projednávané věci není možné učinit, aniž by se soudy nejprve zabývaly tím, zda a kdy ke vzniku škody (bezdůvodného obohacení) skutečně došlo.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu