ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2445.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2445/2023-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně H. P. , zastoupené JUDr. Petrem Papežem, advokátem se sídlem v Mýtu, Vojtěšská 245, PSČ 338 05, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Poděbradova 2995/17, PSČ 301 00, o zaplacení částky 350 467 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 423/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2023, č. j. 14 Co 260/2022-225, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 148 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 4 C 423/2020-171, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 14 Co 260/2022-225, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 350 467 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 9. 12. 2020 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Následně v dovolání takřka doslovně citoval body 21 až 25 rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel namítal, že odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nepatrná pochybení, která podle dovolatele nemohla mít žádný vliv na skutková zjištění. Odvolací soud zčásti zopakoval a zčásti doplnil dokazování a následně učinil odlišná skutková zjištění od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. V takovém postupu pak dovolatel spatřoval nesprávný procesní postup. Podle dovolatele nebyly dány důvody pro opakování a doplnění dokazování v tak širokém rozsahu, když postupu soudu prvního stupně nebyly vytknuty žádné podstatné vady. Namítal, že odvolací soud si pouze vytvořil podmínky pro to, aby mohl sám dospět k jiným skutkovým zjištěním a změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel namítal, že pokud bylo rozhodnutí soudu prvního stupně stiženo takovými vadami, že bylo potřeba opakovat celé dokazování, bylo na místě rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Uvedená situace byla podle dovolatele Nejvyšším soudem doposud řešena odlišně a ustálená praxe spočívá ve zrušení, nikoli ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu podle dovolatele jednak popírá zásadu ústnosti jednání, jednak popírá dvojinstančnost řízení. Dovolatel dále namítal, že dokazování nebylo řádně zopakováno, neboť odvolací soud neopakoval výslechy svědků a účastníků, ale se souhlasem účastníků přečetl podstatné části protokolů o jejich výsleších, což odůvodnil tím, že pro hodnocení důkazů neměl horší podmínky než soud prvního stupně, neboť v řízení před soudem prvního stupně výpovědi svědků a účastníků hodnotil podle §119 odst. 3 o. s. ř. jiný soudce než ten, který je vyslechl. Dovolatel namítal, že odvolací soud zatížil řízení podstatnou procesní vadou, neboť nepostupoval podle §213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že ačkoli dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nikde v dovolání žádnou takovou otázku nespecifikuje. Pokud dovolatel tvrdil, že judikatura dovolacího soudu některé situace řešila odlišně, neuvedl blíže, o jaké konkrétní otázky se jedná a ani jak byly dovolacím soudem v minulosti řešeny. Žalobkyně dále uvedla, že pokud předmětnou otázkou procesního práva měla být otázka nezbytnosti zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu vady spočívající v tom, že soudce soudu prvního stupně po převzetí věci od jiného soudce čerpal z protokolů o jednání, opomněl dovolatel to, že v této skutečnosti odvolací soud žádnou vadu neshledal, proto na řešení této otázky nemůže napadené rozhodnutí záviset. Žalobkyně dále věcně reagovala i na jednotlivé námitky dovolatele a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Ačkoli dovolatel v úvodu dovolání předeslal, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nikde dále v dovolání žádnou konkrétní otázku neformuloval, ani neuvedl konkrétní rozhodovací praxi, od které se dle jeho názoru odvolací soud odchýlil, a to ani citací konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu ani uvedením judikovaných právních závěrů bez citace konkrétních rozhodnutí (i takové vymezení přípustnosti dovolání by obstálo ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV.ÚS 1256/14). K tomu dovolací soud připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
V dovolání se svojí formulací blíží vymezení otázky procesního práva toliko jediná námitka, a to konkrétně námitka dovolatele, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že bylo potřeba podstatným způsobem zopakovat a doplnit dokazování. K tomu dovolatel uvedl, že ustálená rozhodovací praxe spočívá ve zrušení rozhodnutí, nikoli v jeho změně. Dovolací soud k tomu uzavírá, že z dikce zákona (z taxativního vymezení podmínek pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v §219a o. s. ř.) i z rozhodovací praxe vyplývá preference změny rozhodnutí v odvolacím řízení před jeho zrušením (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, či usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1805/2018). Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že by se od citované rozhodovací praxe odchýlil, když po zopakování a doplnění dokazování dospěl ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud podotýká, že značná část textu dovolání byla tvořena téměř doslovnou citací z rozsudku soudu prvního stupně (jeho bodů 21 až 25). Následné konkrétní námitky dovolatele pak směřovaly toliko k vadám řízení či ke zpochybnění zjišťování skutkového stavu. V tomto ohledu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn v předchozím řízení, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Z tohoto důvodu pak není způsobilá založit přípustnost dovolání ani námitka nesprávného hodnocení důkazů, neboť samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) jakožto činnost soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
K námitkám dovolatele, že odvolací soud zatížil řízení vadou, je třeba uzavřít, že námitka vady řízení není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné, neboť žádná z námitek nebyla způsobilá založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu