ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2453.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2453/2023-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Volter s. r. o , se sídlem v Praze, Žitná 570/26, identifikační číslo osoby 29051886, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému A. Š. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníne, Masarykovo nám. 120/22, o zaplacení částky 1.882.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 36/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2023, č. j. 38 Co 10/2023-236, 38 Co 155/2022, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 5 C 36/2021-190, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.882.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 38 Co 10/2023-236, 38 Co 155/2022, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně by relevantní hmotněprávní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a zaváže žalovaného nahradit žalobkyni náklady, jež jí vznikly před soudy všech stupňů.
Vyjádření žalovaného k dovolání dle obsahu spisu nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že je „nutné z hlediska ochrany právní jistoty a ochrany dobré víry považovat smlouvu o půjčce za platný právní úkon s příslušnými právními důsledky, a to i za situace, že by vůle žalovaného jakožto základ právního úkonu chyběla“. Dovolatelka tak sporuje závěr soudu prvního stupně o tom, že „smlouva o půjčce ze dne 7. 7. 2008 uzavřená mezi J. M. a žalovaným byla společným simulovaným právním jednáním obou smluvních stran, kdy obě strany měly vědomost o tom, že předstíraný projev neodpovídá jejich skutečné vůli a nemají ani vůli být tímto jednáním právně zavázány. Takové jednání je pro nedostatek vážnosti vůle nutno považovat za absolutně neplatné“. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají.
Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti takové smlouvy odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí – viz např. rozsudky ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017 – v poměrech právní úpravy do 31. 12. 2013 formuloval a odůvodnil závěr, že právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Jedná-li někdo tzv. naoko a jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle §37 odst. 1 zák. č. 40/1964, Sb., občanský zákoník, absolutní neplatnost. Za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (od 1. 1. 2014), pak podle §552 o. z. simulované jednání představuje pouze zdánlivé právní jednání [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněný pod číslem 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 3/2021“)].
Nadto dovolatelka přehlíží, že pro závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby bylo dále určující zjištění, že z provedených důkazů nebylo prokázáno, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným a J. M. byla naplněna a že žalovaná částka byla ze strany J. M. žalovanému skutečně reálně poskytnuta. Za této situace by ani případný úsudek o platnosti smlouvy nevedl k jinému závěru. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Přitom i samotné posouzení smlouvy o půjčce odvolacím soudem odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které je smlouva o půjčce považována za tzv. reálnou smlouvu, ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní judikatura).
Zpochybňuje-li v této souvislosti dovolatelka závěr odvolacího soudu o tom, že neunesla důkazní břemeno, když neprokázala uzavření smlouvy o půjčce mezi žalovaným a J. M., pak nepředkládá žádnou právní otázku, jež by mohla zakládat přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro přípustnost dovolání není významný ani odkaz dovolatelky na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 44 Cm 7/2010-33, KSBR 44 INS 5753/2009-C-4. Odvolací soud zohlednil důvody vyjádřené v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2014, č. j. 12 Cmo 2/2014-77, který neřešil otázku platnosti uzavření smlouvy, rozhodnutí o zamítnutí žaloby potvrdil z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinném do 31. 12. 2007, jinými slovy z důvodu, že existence uplatněného práva v odkazovaném řízení nebyla přezkoumávána (srov např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1367/2006).
Dovolání v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu