ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2590.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2590/2022-659
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně HRBÁČEK, s. r. o. , se sídlem v Klenčí pod Čerchovem 340, PSČ 345 34, identifikační číslo osoby 25226690, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovanému M. R. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 66/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. 21 Co 379/2020-617, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. 21 Co 379/2020-617, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 6. 2020, č. j. 24 C 66/2012-580, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení coby vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že převodem ve prospěch účtu žalovaného poskytla tuto částku jako zálohu na koupi spoluvlastnických podílů na pozemcích v katastrálním území XY. Protože k uzavření kupní smlouvy nakonec nedošlo, žádá o vrácení zálohy. Žalovaný v rámci své procesní obrany tvrzený účel platby popřel; v jeho verzi šlo o půjčku k zajištění hotovosti pro další jednání a platby související se zamýšlenou výstavbou fotovoltaické elektrárny. Zároveň uplatnil tvrzení, že peníze dne 11. 3. 2010 v hotovosti vrátil.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 6. 2020, č. j. 24 C 66/2012-580, v pořadí již druhým, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 30. 3. 2009 byla z účtu žalobkyně ve prospěch účtu žalovaného připsána částka 1 000 000 Kč. Uvedl, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, podle něhož šlo o úhradu zálohy na koupi dalších pozemků na základě kupní smlouvy, k jejímuž uzavření nedošlo, naopak žalovaný prokázal, že poukázaná částka nebyla zálohou na kupní cenu pozemků, nýbrž půjčkou k zajištění nezbytné hotovosti pro další jednání a platby v souvislosti se zamýšlenou výstavbou fotovoltaické elektrárny, a prokázal též, že tuto částku vrátil jednateli žalobkyně v hotovosti dne 11. 3. 2010 v kanceláři společnosti V., za přítomnosti V. K. z této společnosti, jenž o této skutečnosti vystavil listinu označenou jako „prohlášení“ a připojil k ní vlastní podpis s razítkem společnosti V. Soud prvního stupně k tomu dodal, že ačkoliv V. K. vyslechnutý jako svědek zpochybnil obsah uvedené listiny a popřel pravost svého podpisu na ní, soud vzal na základě znaleckého posudku jeho tvrzení stran podpisu za vyvráceno a „vyšel z obsahu uvedeného prohlášení, vyšel ze závěru, že svědek tuto listinu podepsal, že ji četl a zná její obsah“. Obranu žalovaného má za věrohodnou, logickou v kontextu s provedenými důkazy a za prokázanou.
4. Žalobou uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, a vzhledem k přijatým skutkovým závěrům uzavřel, že žaloba je nedůvodná.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
6. Odvolací soud uvedl, že se přiklonil k závěru soudu prvního stupně, podle něhož provedenými důkazy bylo prokázáno tvrzení žalovaného, že částka 1 000 000 Kč převedená z účtu žalobkyně na jeho účet nebyla zálohou na kupní cenu. Z toho vyplývá, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovanému vzniklo nevrácením této částky (z důvodu nerealizované kupní smlouvy) bezdůvodné obohacení, které by měl žalobkyni vydat. Naopak lze mít z provedených důkazů za prokázané, že částku 1 000 000 Kč převedenou dne 30. 3. 2009 na účet žalovaného žalobkyně poskytla žalovanému na základě předchozí dohody k zajištění nezbytné hotovosti pro další jednání a platby související se zamýšlenou výstavbou fotovoltaické elektrárny.
7. Odvolací soud se s odkazem na prohlášení ze dne 11. 3. 2010 ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný uvedenou částku dne 11. 3. 2010 vrátil. Přitakal žalobkyni, že toto prohlášení není kvitancí, zdůraznil však, že jde o soukromou listinu, pro jejíž posouzení byla významná její pravost a pravdivost. Zdůraznil, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (podle rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, a podle usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2181/2018, a ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 788/2019, které jsou dostupné, stejně jako i rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, na jeho webových stránkách) pravidla vyplývající z §565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „nový občanský zákoník“), platila na základě obecných pravidel o důkazním břemeni i před přijetím nového občanského zákoníku. Pak (podle rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1031/96, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012 a sp. zn. 33 Cdo 729/2013) platí, že je-li soukromá listina pravá, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně zpochybňovala pravost i správnost obsahu prohlášení ze dne 11. 3. 2010, a uzavřel, že když byla pravost podpisu prokázána znaleckým posudkem a žalobkyně ji nakonec učinila nespornou, byla tímto fakticky učiněna nespornou i pravost této listiny, a v takovém případě bylo na žalobkyni, aby vyvrátila skutečnosti tvrzené v této listině, tedy skutečnost, že částka 1 000 000 Kč, která byla připsána z účtu žalobkyně na účet žalovaného dne 30. 3. 2009, byla vrácena v hotovosti jednateli žalobkyně. To se žalobkyni prokázat nezdařilo.
8. Námitky, jejichž prostřednictvím žalobkyně poukazovala na okolnosti, které měly zpochybňovat závěry soudu prvního stupně, odvolací soud odmítl s tím, že podstatné je, že v řízení bylo postaveno na jisto, že žalovaný částku 1 000 000 Kč žalobkyni vrátil, lhostejno, kde si finanční prostředky opatřil, a naopak ze strany žalobkyně nebylo prokázáno, že by obsah prohlášení ze dne 11. 3. 2010, prokazující předání této částky, nebyl správný, tedy pravdivý. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nárok z bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nenáleží.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, podle obsahu dovolací argumentace jen ve výroku o věci samé, jež má za přípustné proto, že odvolací soud řešil několik otázek hmotného a procesního práva v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Závěrem, podle něhož v řízení nebylo prokázáno, že by žalovanému vzniklo nevrácením částky 1 000 000 Kč bezdůvodné obohacení, které by měl žalobkyni vydat, se podle mínění dovolatelky odvolací soud při řešení otázky, kdo nese důkazní břemeno, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem sp. zn. 32 Cdo 861/2001 (správně jde o rozsudek ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001), podle něhož na žalobci leží důkazní břemeno, domáhá-li se vrácení určité částky a tvrdí, že ji žalovanému předal, a naopak je na žalovaném, aby prokázal existenci a obsah dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popřípadě podle níž není k vrácení plnění povinen, pokud tvrdí, že plnění přijal na základě takového smluvního ujednání („první otázka“).
11. Dovolatelka je též přesvědčena, že odvolací soud se při posuzování pravosti a pravdivosti soukromé listiny odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu, která sám citoval. V prvé řadě připomíná, že v rámci řízení sice uznala pravost podpisu na prohlášení ze dne 11. 3. 2010, nadále však namítala nepravost listiny (listina byla podepsána bianko a text do ní doplněn až později). I po uznání pravosti podpisu to tedy byl stále žalovaný, kdo nesl důkazní břemeno o „pravosti obsahu listiny“. Vedle toho dovolatelka namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2670/98, jestliže poté, co posoudil prohlášení ze dne 11. 3. 2010 učiněné třetí osobou (tj. nikoliv žalobkyní či jejím zástupcem) jako pravé, připsal uvedené listině účinky, jaké se přiznávají jen kvitanci věřitele. Dovolatelka prosazuje názor, že tato listina byla pouze jedním z důkazních prostředků, který nemohl mít vliv na pravidla dělení důkazního břemene („druhá otázka“).
12. Dovolatelka konečně vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1537/2013, jednak tím, že dospěl k závěru o neunesení jejího důkazního břemene stran vyvrácení tvrzení žalovaného, že částku 1 000 000,- Kč dne 11. 3. 2010 v hotovosti vrátil, ačkoliv ji nepoučil podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu („třetí otázka“), jednak tím, že nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek poučení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu o tom, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že poskytla žalovanému částku 1 000 000 Kč jako zálohu na kupní cenu. Názor odvolacího soudu, že jí toto poučení hodlal poskytnout při odvolacím jednáním, k němuž se bez omluvy nedostavila, pokládá dovolatelka za nesprávný, protože poučení podle §118a občanského soudního řádu poskytuje výhradně soud prvního stupně („čtvrtá otázka“).
13. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby je zamítl. Argumentuje ve prospěch názoru, že na první z předložených otázek napadené rozhodnutí nezávisí, jestliže bylo zjištěno, že žalovanou částku vrátil. Nedošlo ostatně k přenesení důkazního břemene na žalobkyni v tom smyslu, jak se žalobkyně domnívá; jeho tvrzení ohledně účelu poskytnutí finančních prostředků byla v řízení spolehlivě prokázána, naopak tvrzení žalobkyně, že finanční prostředky poskytla jako zálohu na úhradu kupní ceny za koupi pozemků, se neprokázala.
15. Argumenty vztažené ke druhé otázce má žalovaný za převážně skutkové; dovolatelka podle jeho mínění zpochybňuje hodnocení listinného důkazu soudem. Žalovaný zároveň poukazuje na to, že je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. Z toho dovozuje, že když byla pravost podpisu V. K. uznána, má se za to, že byla uznána pravost a správnost listiny. V souladu s obecnými zkušenostmi se předpokládá, že listina pochází od toho, kdo ji podepsal, a dále také, že to, co podepsal, odpovídá skutečnosti. Straně, proti níž svědčí tato vyvratitelná zákonná domněnka, proto ke zbavení listiny důkazní síly nepostačí, popře-li pouze formálně její pravost či správnost; musí tuto domněnku vyvrátit důkazem opaku. V uvedeném smyslu není významné, zda má zkoumaná listina povahu kvitance, anebo jde o svědecké prohlášení třetí osoby. Žalovaný je přesvědčen, že odvolací soud se přesně držel závěrů vyplývajících z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1031/96, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a sp. zn. 33 Cdo 729/2013, a tvrdí, že na věc dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016.
16. Názor dovolatelky, že poučení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu poskytuje výhradně soud prvního stupně, je podle žalovaného v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak s rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1527/2013, tak s rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
18. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se dovolací soud zabýval nejprve jeho přípustností.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Co se týče první otázky, pak na jejím řešení, jak důvodně namítá žalovaný, napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí. Je tomu tak nejen proto, že žalovaný se nebrání argumentem, že tu byl právní důvod, pro nějž byl oprávněn si peněžní částku převedenou na jeho účet ponechat (že tudíž nemá povinnost ji vrátit), nýbrž svou procesní obranu založil na tvrzení, že peníze vrátil. Řešení této otázky by hypoteticky mohlo mít význam pro rozhodnutí sporu až v tom případě, že by žalovaný své tvrzení o vrácení peněz neprokázal. Povinnost vrátit peníze by měl ovšem i v případě, že by důvodem jejich převodu byla smlouva o půjčce.
21. Podstatnou pro posouzení relevance první otázky je jiná skutečnost. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, že důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. a rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala. Např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že o takovou situaci nejde, b ylo-li o žalobě rozhodnuto na základě učiněného skutkového zjištění, tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno. Formulace zvolené soudy nižší stupňů jsou poněkud matoucí, nicméně z odůvodnění jejich rozhodnutí lze dovodit, že v otázce účelu předmětné platby (jejího právního důvodu) na závěru o neunesení důkazního břemene ve skutečnosti nespočívají. Jestliže soudy uzavřely, že žalobkyně své tvrzení neprokázala a naopak bylo prokázáno obranné tvrzení žalovaného, pak přes nepřesnou, zavádějící formulaci tu zjevně nejde o procesní situaci, v níž se nezdařilo právně významnou skutečnost prokázat. Bylo-li prokázáno, že je tomu tak, jak v rámci své procesní obrany tvrdí žalovaný, tak nejde o případ důkazní nouze, nýbrž o situaci, kdy bylo prokázáno, že je tomu jinak, než se tvrdí v žalobě. Závěry soudů nižších stupňů nejsou v otázce právního důvodu platby skutkovým závěrem o tom, že se tuto skutečnost nezdařilo prokázat (tedy závěrem o neunesení důkazního břemene tou ze stran sporu, která jím byla zatížena), nýbrž závěrem o tom, co bylo na základě dokazování zjištěno.
22. Pak ovšem napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení čtvrté otázky; jestliže soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene stran účelu platby, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, pak neměl důvod poučovat dovolatelku dle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
23. Pro obě uvedené otázky shodně platí, že s kutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
24. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro řešení druhé otázky, neboť dovolatelce je třeba dát za pravdu, že odvolací soud se odchýlil od judikatorních závěrů, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k pravidlům dělení důkazního břemene při dokazování soukromou listinou.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
26. V případě druhé otázky je tomu jinak, než bylo vysvětleno stran otázky první. Jestliže odvolací soud citoval §565 o. z. a judikatorní závěry, podle nichž pravidla vyplývající z tohoto ustanovení platila i za účinnosti předchozí právní úpravy, a navázal úvahou, že pravost předmětné listiny byla učiněna nespornou, takže bylo na žalobkyni, aby vyvrátila skutečnosti tvrzené v této listině, pak tu není prostor k pochybnostem, že vycházel z názoru, že žalobkyně nesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k popření správnosti obsahu této listiny, a rozhodl na základě závěru, že žalovaná toto důkazní břemeno neunesla. Správnost tohoto právního posouzení dovolatelka zpochybňuje důvodně.
27. Podle §565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
28. Že ustanovení §565 o. z. stanoví vyvratitelnou domněnku správnosti soukromé listiny jen pro případ, že listina je použita proti osobě, která ji (zjevně) podepsala, vyplývá ze zcela jasné, jakoukoliv pochybnost nevzbuzující dikce zákona a Nejvyšší soud z toho ve své rozhodovací praxi vychází (srov. například rozsudek ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1304/2023, či důvody rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, uveřejněného pod č. 48/2023 Sb. rozh. obč.) jako ze samozřejmosti. Opačný závěr by ostatně zjevně popíral hodnotovou úvahu, která se za ustanovením §565 o. z. skrývá, neboť zhoršení procesní pozice účastníka (změna pravidel dělení důkazního břemene v jeho neprospěch) by ohledně sporné skutečnosti nastávala zcela nezávisle na jeho vůli a již jen proto, že třetí osoba o jeho jednání učinila prohlášení.
29. Pochybnosti v tomto ohledu nemá ani odborná literatura. Například A. Macková k tomu uvádí v díle ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek I, Obecná část (§1 až 654). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 1310, že takto výslovně vyjádřený koncept chrání především třetí osoby (nabyvatele) a posiluje význam odpovědnosti za vlastní právní jednání. Proti závěru, který vyplývá z vyvratitelné domněnky, nepostačí pouhé jeho zpochybnění, nýbrž je třeba prokázání opaku. Důkazní břemeno ohledně opaku, tj. že použitá soukromá listina není pravá nebo že její obsah není pravdivý, bude tížit osobu, která listinu podepsala, resp. jejího dědice, resp. právního nástupce právnické osoby, který nabyl jmění při její přeměně.
30. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně přihlásil k názoru, že pravidla vyplývající z §565 o. z. platila i před přijetím nového občanského zákoníku na základě obecných pravidel o důkazním břemenu (srov. již rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, pod C 18087, a dále např. usnesení ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 788/2019, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3057/2022, a rozsudky ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3169/2021, a ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1304/2023.
31. Odvolací soud, byť deklaroval záměr vycházet z pravidel odpovídajících recentní právní úpravě, tato pravidla ve skutečnosti nerespektoval, neboť dovodil vyvratitelnou domněnku správnosti předmětné soukromé listiny, ačkoliv ta nebyla použita proti osobě, která listinu podepsala (proti V. K., popř. proti společnosti V.), nýbrž proti osobě třetí (proti žalobkyni). Proti osobě jiné, než je ta, která soukromou listinu podepsala, se domněnka správnosti (pravdivosti obsahu) neuplatní.
32. Stejný názor, resp. jeho náznak, lze nalézt též v rozhodovací praxi dovolacího soudu vztažené k předchozí právní úpravě. Nejvyšší soud zdůraznil v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, že ze zákona, ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v §132 o. s. ř. Jinak bude třeba přistupovat k důkazu kvitancí vystavenou věřitelem a jinak k důkazu listinou, ve které dlužník tvrdil, že dluh splnil, a konečně jinak k dopisu, ve kterém osoba třetí sděluje, že byla přítomna splnění dluhu ( sic !). V usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, kterým argumentuje žalovaný, Nejvyšší soud na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2670/98 navazuje a na pravidlo, podle něhož je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny, nese ten, kdo pravdivost listiny popírá, odkazuje v situaci, v níž je soukromá listina použita proti osobě, která listinu podepsala. Stejnou situaci Nejvyšší soud řešil v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2670/98 a v dalších rozhodnutích, na něž se v usnesení sp. zn. 23 Cdo 3895/2016 odkazuje, až na rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, v němž se Nejvyšší soud zabýval případem, ve kterém byla soukromá listina použita proti dědici osoby, která listinu podepsala.
33. Lze tedy uzavřít, že pravidla vyplývající z §565 o. z. platila i před přijetím nového občanského zákoníku i v tom ohledu, že vyvratitelná domněnka správnosti soukromé listiny platí v případě, že listina je použita proti osobě, která ji podepsala.
34. Nenesla-li žalobkyně důkazní břemeno k popření správnosti (pravdivost obsahu) prohlášení ze dne 11. 3. 2010, pak tu objektivně nebyl důvod poskytnout ji poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. a zabývat se třetí otázkou nemá smysl.
35. Podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i z úřední povinnosti. Odvolací soud takovou vadou řízení zatížil, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí opomněl vypořádat s námitkami žalobkyně, že se na listině nachází otisk razítka, které v době datování listiny nebylo již používáno, a že V. K. je v listině označen jako jednatel společnosti V., ačkoliv jím podle tvrzení žalobkyně již nebyl.
36. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také dílem o rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
37. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu