ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2645.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2645/2022-244
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalované GEODETICKÉ SDRUŽENÍ s.r.o., se sídlem v Příbrami, Pod Anenskou 245, identifikační číslo osoby 61682764, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, o zaplacení 311 882,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 75/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 40/2022-214 , takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 21 Co 40/2022-214, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky ve výši 311 882,34 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o dílo č. 447-2017-541101 uzavřené dne 5. 5. 2017 ve znění jejích dodatků č. 1 až 5 (dále jen „smlouva o dílo“). Žalobkyně shora uvedenou částku požadovala jako smluvní pokutu za prodlení žalované se splněním dílčí části díla.
2. Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 11 C 75/2021-180, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 251 602,56 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 22. 8. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 60 279,78 Kč se smluveným úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 22. 8. 2020 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami náhradu soudního poplatku ve výši 12 581 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel uzavřely shora uvedenou smlouvu o dílo. V ní se žalovaná zavázala vypracovat návrh komplexních pozemkových úprav v k. ú. Kruh v Podbezdězí včetně související dokumentace a nezbytných zeměměřičských činností, přičemž dílo mělo být předáno žalobkyni po částech ve stanovených termínech. Pro případ nedodržení termínu předání části díla prokazatelně zaviněného žalovanou se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z ceny hlavního celku včetně DPH, maximálně však do výše ceny nesplněné dílčí části díla, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení písemné výzvy k její úhradě. Dílčí část díla označenou jako „3. 5. 1. – Vypracování plánu společných zařízení“ se žalovaná zavázala předat do 31. 1. 2019. S předáním této části díla se však žalovaná ocitla v prodlení. Žádostem žalované o prodloužení termínu předání dotčené části díla žalobkyně nevyhověla a upozornila na možnost uplatnění smluvní pokuty. Dílčí část díla byla žalované opakovaně vracena k přepracování či opravě zjištěných nedostatků, přičemž žalovaná předmětnou část díla předala žalobkyni až 12. 2. 2020. Žalobkyně dne 25. 3. 2020 vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty za nesplnění termínu předání dílčí části díla a po úpravě výše smluvní pokuty s ohledem na skutečnou dobu prodlení byla žalovaná dne 6. 8. 2020 znovu vyzvána k zaplacení smluvní pokuty. Poslední výzva k plnění byla žalované zaslána dne 9. 12. 2020.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty vznikl a byl z větší části oprávněný. Podle soudu prvního stupně se žalovaná dostala do prodlení s předáním části díla zaviněně, jelikož skutečnost, že se žalovaná pokoušela o změnu sjednaného termínu předání v době, kdy již byla v prodlení s předáním části díla, nemůže jít k tíži žalobkyně. Žalobkyní uplatněná doba prodlení odpovídala době prodlení žalované a žalobkyně správně od doby prodlení odečetla dobu, během níž nemohla žalovaná na díle pracovat, neboť dílo měly ve své dispozici dotčené orgány veřejné správy.
5. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalované, že ujednání o výpočtu smluvní pokuty z ceny hlavního celku bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť dle mínění žalované by smluvní pokuta měla být vypočtena jen z ceny dílčí části díla, s jejíž předáním byla žalovaná v prodlení. Taková skutečnost však sama o sobě k závěru o rozporu sporného ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy nevede, jelikož žalovaná nenapadala okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta ujednána, nýbrž pouze obsah smluvního ujednání. Stejně tak považoval soud prvního stupně za irelevantní obranu žalované poukazující na okolnosti sjednávání dodatku ke smlouvě o dílo, neboť tyto nejsou okolnostmi existujícími již při sjednávání smluvní pokuty, nýbrž okolnostmi vzniknuvšími až v době, kdy již žalovaná byla v prodlení. Nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nezakládá absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, ale může vést k soudní moderaci smluvní pokuty. Soud prvního stupně dále uvedl, že sazbu smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z hlavního celku včetně DPH nelze považovat za nepřiměřenou. Dále dodal, že i kdyby se smluvní pokuta odvíjela pouze od dílčí části díla, činila by výše smluvní pokuty 0,6 % denně, přičemž vzhledem k okolnostem jejího sjednávání by nebyl dán rozpor s dobrými mravy ani v tomto případě.
6. Soud prvního stupně nicméně nepovažoval za správný výpočet smluvní pokuty předložený žalobkyní, neboť samotným předáním dílčí části díla ke kontrole
by – za předpokladu včasného splnění žalovanou – ještě nedošlo k předání a splnění díla. Ke splnění by dle smlouvy o dílo došlo nejpozději 45 dnů od předání dílčí části díla ke kontrole, pročež žalovaná může být v prodlení nejdříve od 19. 3. 2019, nikoliv od 1. 2. 2019.
7. K odvoláním žalobkyně a žalované proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 60 279,78 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 22. 8. 2020 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výši soudního poplatku (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po právní stránce přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok na zaplacení smluvní pokuty žalobkyni vznikl, neboť žalovaná porušila smluvní pokutou utvrzenou smluvní povinnost a předala dílčí část díla s prodlením, k němuž došlo z důvodů na straně žalované, které byl předložený návrh opakovaně vracen k přepracování pro zjevné a zásadní vady. Stran námitky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy odvolací soud uvedl, že nepřiměřená výše smluvní pokuty je důvodem pro její moderaci, nikoliv důvodem neplatnosti ujednání o smluvní pokutě.
9. Odvolací soud se dále zabýval návrhem žalované na moderaci smluvní pokuty, přičemž uzavřel, že není namístě smluvní pokutu moderovat, neboť se nejedná o smluvní pokutu nepřiměřenou. Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty nelze vycházet z její celkové výše vzniklé v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka, nýbrž je třeba zkoumat přiměřenost její denní sazby. Sazbu smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně lze pak považovat za přiměřenou. Nadto odvolací soud poukázal na hodnotu a význam utvrzované povinnosti. Dodržení stanovených termínů odevzdání dílčích částí díla mělo přispět k minimalizaci zásahu do práv osob dotčených pozemkovými úpravami. Uplatněním moderačního práva soudu by dle odvolacího soudu bylo zasaženo do podmínek veřejné soutěže, neboť podmínky uplatnění a způsob výpočtu smluvní pokuty byly součástí zadávacích podmínek veřejné zakázky. Parametry smluvní pokuty proto mohly ovlivnit rozhodnutí dalších uchazečů o danou veřejnou zakázku, zda se výběrového řízení zúčastní či nikoliv.
10. Se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 60 279,78 Kč s příslušenstvím se odvolací soud neztotožnil, jelikož vznik nároku na smluvní pokutu byl dle smlouvy o dílo navázán na předání dílčí části díla, nikoliv na splnění a předání díla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním. V dovolání žalovaná namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky zavinění zhotovitele při prodlení s plněním díla. Vznik nároku na smluvní pokutu nebyl dle žalované prokázán, jelikož nebylo prokázáno, že prodlení s předáním dílčí části díla bylo zaviněno žalovanou, ačkoliv zavinění žalované bylo předpokladem vzniku nároku na smluvní pokutu. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení vlivem překážek stojících mimo sféru jejího vlivu, nebylo prodlení zaviněno žalovanou, pročež nárok na smluvní pokutu nevznikl. Odvolací soud se měl taktéž odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se moderace smluvní pokuty. Žalovaná v dovolání namítla, že závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro moderaci smluvní pokuty je nesprávný, neboť smluvní pokuta je zcela zjevně nepřiměřená. Výpočet smluvní pokuty měl dle žalované vycházet pouze z ceny dílčí části díla, nikoliv z ceny hlavního celku. Žalovaná dále uvedla, že sazba smluvní pokuty vyšší než 0,5 % denně z dlužné částky je dle judikatury dovolacího soudu nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5488/2017). Z toho žalovaná vyvodila, že smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z ceny hlavního celku je zcela zjevně nepřiměřená, když cena dílčí části díla, jíž se prodlení týkalo, je podstatně nižší. Odvolací soud měl tak dle žalované přistoupit k moderaci smluvní pokuty a přihlédnout přitom k hodnotě dílčí části díla, významu zajišťované povinnosti a k tomu, že smluvní vztah vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Zavinění žalované bylo dle žalobkyně prokázáno, přičemž z dovolání nevyplývá, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury. Využití moderačního práva v dané věci nebylo možné, neboť smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy. Uplatněním moderačního práva soudu by bylo navíc zasaženo do podmínek veřejné soutěže. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Ve vztahu k námitce, že nárok na smluvní pokutu nevznikl pro nedostatek zavinění zhotovitele, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022). V uvedené části proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
16. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky moderace smluvní pokuty, neboť jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §2048 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
22. Podle §2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
23. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, se Nejvyšší soud odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (o smluvní pokutě). Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. Je to přitom dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle §2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v §555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci (sankční, paušalizační) měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto ) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
24. V citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je přitom výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.
25. V projednávané věci odvolací soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty zkoumal toliko přiměřenost její denní sazby, hodnotu a význam utvrzované povinnosti, a to výlučně prizmatem skutečností existujících v době sjednání smluvní pokuty. Odvolací soud se však již ve svých úvahách blíže nezabýval tím, jakou funkci měla smluvní pokuta v dané věci plnit, ani nepřihlédl k relevantním okolnostem, které nastaly v průběhu a po porušení smluvní povinnosti žalovanou. Odvolací soud nadto posuzoval pouze obsahovou přiměřenost ujednání o smluvní pokutě (přiměřenost denní sazby), nikoliv přiměřenost smluvní pokuty in concreto , tedy přiměřenost konkrétní pohledávky na smluvní pokutu s ohledem na její funkci a konkrétní zájmy stran. Za daných okolností proto nelze než uzavřít, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (vedle shora citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020, a ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022).
26. Nejvyšší soud doplňuje, že přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, jakož i další v těchto rozhodnutích citovanou judikaturu).
27. Shora uvedené závěry vyplývají taktéž z odborné literatury, z níž se podává, že změny judikatury působí retrospektivně vůči dosud neskončeným řízením (tzv. incidentní retrospektivita). Nový právní názor vyjádřený např. v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu lze proto aplikovat i na již běžící řízení (srov. KÜHN, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191 a násl.). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.) a dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu (srov. ŠÍNOVÁ, R., HAMUL'ÁKOVÁ, K. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 736-737).
28. Nejvyšší soud konečně dodává, že skutečnost, že smluvní vztah účastníků vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek (což odvolací soud ve svých právních úvahách zohlednil) není bez dalšího důvodem bránícím uplatnění moderačního práva soudu, nýbrž toliko jednou ze skutečností (potenciálně) relevantních pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty. Nelze navíc opomenout, že judikatura, na niž odkázal odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4522/12), vychází ze specifické situace, kdy parametry smluvní pokuty navrhl sám zhotovitel, který ve veřejné soutěži uspěl, což v souvislosti s dalšími okolnostmi věci vedlo k závěru, že moderací takové smluvní pokuty by bylo protiprávně zpětně zasaženo do veřejné soutěže.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
V. Závěr
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení §243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
31. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu