ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2695.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2695/2023-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců: a) F. W. , b) L. Š., c) C. M. , a d) M. B. , všichni zastoupeni JUDr. Vilémem Fránkem, advokátem se sídlem Blansko, Masarykova 1355/12, proti žalovaným: 1) Konferedace politických vězňů České republiky , se sídlem Ostrov, Dolní Žďár 103, identifikační číslo osoby 00417581, zastoupené JUDr. Alenou Novákovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Masarykovo náměstí 1484, a 2) Česká republika – Generální finanční ředitelství , se sídlem Praha, Lazarská 15/7, identifikační číslo osoby 72080043, o neplatnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 266/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 24 Co 189/2022-329, takto:
I. Dovolání žalobců v rozsahu, ve kterém směřuje proti části čtvrtého výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 24 Co 189/2022-329, jíž byl zamítnut návrh na záměnu účastníků na straně žalobců, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobci jsou povinni zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 23. 3. 2022, č. j. 14 C 266/2018-272, zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva uzavřená dne 17. 7. 2018 mezi první žalovanou jako dárkyní a druhou žalovanou jako obdarovanou, jejímž předmětem jsou nemovitosti ve výroku blíže specifikované, je neplatná (výrok I.), a rozhodl, že žalovaným se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím nepřiznává (výrok II.).
K odvolání žalobců a první žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a dále rozhodl, že ve vztahu žalobců a první žalované se první žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (druhý výrok) a že ve vztahu žalobců a druhé žalované žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení (třetí výrok). Současně odvolací soud zamítl návrhy žalobců ze dne 22. 9. 2022 na přerušení odvolacího řízení a na záměnu účastníků na straně žalobců (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního a čtvrtého výroku, podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobců se druhá žalovaná vyjádřila tak, že jde o dovolání zjevně bezdůvodné, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
První žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobců rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelé výslovně dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku čtvrtém v části, v níž odvolací soud zamítl návrh žalobců ze dne 22. 9. 2022 na přerušení odvolacího řízení.
Dovolatelé však přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části čtvrtého výroku není ve smyslu §237 o. s. ř. „rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí“ (odvolací soud napadenou částí výroku nerozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení je („jednostupňovým“) procesním rozhodnutím odvolacího soudu, proti kterému není přípustné dovolání podle §237 o. s. ř. I proti některým takovým rozhodnutím je dovolání přípustné, jde však jen o ta rozhodnutí, která jsou výslovně uvedena v §238a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obsažené v uvedené části čtvrtého výroku takovým rozhodnutím není, Nejvyšší soud dovolání žalobců v této části jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2268/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 483/2022).
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kdy dovolatelé předkládají dovolacímu soudu otázku, „zda je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy za právní situace a stavu, kdy darovací smlouvu učinily osoby, které nebyly statutárními orgány spolku a obdarovaný nesplnil všechny zvýšené právní nároky, které jsou na něj jako na předního představitele státu České republiky kladeny“. Dovolatelé mají za to, že je u nich naléhavý právní zájem dán, neboť „bylo třeba, aby z důvodu prodlení byla žaloba podána“.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1280/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2198/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3257/2020) naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srovnej obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Určovací žaloba ve smyslu §80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4560/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3655/2021).
Žaloba o určení ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č. 5, ročník 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 68, ročník 2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 278/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2051/2022). Jestliže je však právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost ve smyslu ustanovení §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 24 Cdo 853/2020).
V usnesení ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2429/2015, dovolací soud uvedl, že odvolací soud v tam řešené věci v souladu s judikaturou dovolacího soudu správně uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinými slovy řečeno, pokud by podané žalobě o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy bylo vyhověno, stejně by takový soudní rozsudek ničeho nezměnil na stavu zápisů v katastru nemovitostí, neboť by nepředstavoval vkladovou veřejnou listinu, podle které by bylo možno provést příslušný zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. §11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)].
Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021).
V nyní projednávané věci odvolací soud ve vztahu k otázce naléhavého právního zájmu poukázal na to, že žalobci nebyli sami účastníky posuzované darovací smlouvy, týkající se konkrétního nemovitého majetku, k níž žalobci žádají vyslovit neplatnost. Konstatoval, že z jeho pohledu nelze uzavřít, že by právní postavení žalobců bylo ve vztahu k posuzované smlouvě jakkoliv ohroženo či se stávalo nejistým. I při tom výsledku sporu, že by snad bylo možno dané žalobě věcně vyhovět, nepředstavuje takové soudní rozhodnutí relevantní podklad pro změnu stavu zápisu vlastnictví v příslušném katastru nemovitostí, ať již ve prospěch žalobců či první žalované. O tom, že jsou žalobci povinni tvrdit a prokázat existenci naléhavého právního zájmu na jimi požadovaném určení neplatnosti darovací smlouvy, kterou sami neuzavírali, soud prvního stupně procesně relevantním způsobem žalobce v řízení poučil, na podkladě tohoto poučení pak žalobci nepřišli v tomto řízení s takovými konkrétními tvrzeními a důkazy, z nichž by bylo možno závěr o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení dovodit. Odvolací soud uzavřel, že posuzovaná žaloba neslouží potřebám praktického života, vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů, nevytváří se jí žádný pevný základ pro právní vztahy účastníků tohoto sporu.
Jestliže při posouzení konkrétních okolností dané věci dospěl odvolací soud k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na straně žalobců na jimi požadovaném určení, Nejvyšší soud neshledal, že by se tímto závěrem odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedených důvodů tak Nejvyšší soud dovolání žalobců proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatelé dovoláním napadli rovněž část čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud zamítl návrh žalobců na záměnu účastníků.
Dle §238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Dovolání žalobců je tak v rozsahu, ve kterém směřuje proti části čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud zamítl návrh žalobců ze dne 22. 9. 2022 na záměnu účastníků, přípustné dle §238a o. s. ř. Není však důvodné.
Dle §92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Dle §216 odst. 1 o. s. ř. ustanovení §92, 97 a 98 pro odvolací řízení neplatí.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1506/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4061/2018, 21 Cdo 4062/2018) ve vztahu k ustanovení §216 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že pro odvolací řízení je vyloučen institut přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků (§92 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Oba instituty jsou procesním odrazem hmotného práva potud, že zajišťují, aby se řízení účastnil ten, kdo je nositelem hmotného práva, nebo ten, koho podle hmotného práva stíhá povinnost, a to podle stavu, který tu byl před zahájením řízení. V obou případech jde o důsledky aktivní či pasivní věcné legitimace, která se v rozhodnutí soudu projevuje tím, že pro nedostatek této legitimace se žaloba zamítá. Povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně přezkumného vylučuje, aby k těmto změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení, neboť by tím byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí založené v daném případě zpravidla na závěru o nedostatku věcné legitimace. Neplatí-li v odvolacím řízení ustanovení §92 o. s. ř. a nemá-li proto případný návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka právní účinky, není třeba, aby odvolací soud o takovém návrhu vůbec rozhodoval; uvedeným způsobem nemůže být v odvolacím řízení okruh účastníků změněn, a proto postačuje, aby se odvolací soud s neúčinným návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, kterým rozhodne o odvolání.
Odvolací soud v nyní projednávané věci poukázal na to, že třebaže byli žalobci při jednání odvolacího soudu dne 22. 9. 2022 poučení o tom, že záměna účastníků v odvolacím řízení již není možná, žalobci i přesto na tomto svém návrhu setrvali, a proto odvolací soud o tomto jejich návrhu rozhodl zamítavě.
Odvolací soud tak rozhodl správně, když nepřipustil (v souladu s výslovným zněním §216 odst. 1 o. s. ř.) záměnu účastníků v odvolacím řízení.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na přípustnost dovolání se tedy Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., přičemž existenci takových vad neshledal.
Jestliže dovolatelé namítají, že soudy pochybily za situace, kdy účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a nebyl současně zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, přičemž poukazují na to, že v době rozhodování odvolacího soudu již první žalovaná neměla předsedu jako statutární orgán a zastupovala ji advokátka, přestože jí platně nikdo neudělil plnou moc, uplatňuje tím námitku zmatečnostní vady dle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K této vadě však dovolací soud v souladu se svou dlouhodobě ustálenou judikaturou přihlíží, toliko pokud se týká dovolatele (srovnej krom jiných rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1186/2006, ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2008, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 98/2009). Újma z tohoto případného procesního nedostatku by totiž mohla vzniknout výhradně první žalované, a nikoli žalobcům, kteří se jej tudíž nemohou dovolávat ke svému prospěchu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4673/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3151/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 993/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2456/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2947/2018). Námitkami dovolatelů ohledně nedostatku procesní způsobilosti první žalované a nedostatku zastoupení se proto dovolací soud dále nezabýval.
Namítají-li dovolatelé, že žalobkyně d) právní zástupkyni první žalované vypověděla dne 22. 9. 2022 plnou moc, přičemž se soud s touto skutečností nevypořádal, pak přehlíží, že odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že u něj nevznikají žádné pochybnosti o tom, zda je první žalovaná řádně v řízení zastoupena na základě plné moci ze 4. 12. 2020."
K námitce dovolatelů, že soudy nezodpověděly otázku, „zda žalobci v době postavení statutárních orgánů měli splněny podmínky pro uplatnění postupu podle §107a o. s. ř.“, a že „pokud by tyto podmínky postupu zkoumaly skutečně pečlivě, zjistily by tyto soudy, že zde byly vždy překážky řízení, které bránily přechodu statutárního zástupce, který byl současně žalobcem, do takového procesního postavení, opravňující vstup do řízení“, dovolací soud uvádí, že dovolatelé pomíjí, že odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím o návrhu dle §107a o. s. ř. nerozhodoval (o žádném takovém návrhu ostatně nerozhodoval ani soud prvního stupně).
Dovolací soud tak dovolání žalobců v rozsahu, ve kterém směřuje proti části čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o návrhu žalobců na záměnu účastníků, podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl, a ve zbylém rozsahu (ve kterém směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti části čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o návrhu na přerušení odvolacího řízení) dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 3, §142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a dle §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 o. s. ř. a podle §89a exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má druhá žalovaná jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč. První žalované náklady v dovolacím řízení dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu