ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2719.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2719/2022-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce P. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek pro dům XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Martinem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Braunerova 514/1, o ochranu osobnosti, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018, č. j. 66 C 195/2013-170, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, č. j. 3 Co 15/2018-178, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 195/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 66 C 195/2013-241, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2021, č. j. 4 Co 229/2021-275, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 66 C 195/2013-241, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2021, č. j. 4 Co 229/2021-275, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobou podanou dne 30. 12. 2013 se žalobce domáhal přiznání finančního zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv ve výši 150 000 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 66 C 195/2013-158, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 5 000 Kč, ohledně částky 145 000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 28. 11. 2017 odvolání a současně požádal o osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 1. 2018, č. j. 66 C 195/2013-170, žalobci osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení nepřiznal a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2018, č. j. 3 Co 15/2018-178, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2018, č. j. 25 Cdo 3631/2018-203, odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu.
Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 66 C 195/2013-170 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 15/2018-178 žalobce napadl též žalobou pro zmatečnost, podanou dne 13. 9. 2018, a pro řízení o této žalobě požádal o osvobození od soudních poplatků. O této žádosti rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 66 C 195/2013-222, tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává, a jeho rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2020, č. j. 4 Co 219/2019-234, potvrdil. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 27 Cdo 914/2021-266, odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu.
Mezitím soud prvního stupně – poté, co usnesením ze dne 30. 6. 2020, č. j. 66 C 195/2013-240, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost a co poplatek nebyl ve stanovené patnáctidenní lhůtě od doručení tohoto usnesení zaplacen – usnesením ze dne 7. 8. 2020, č. j. 66 C 195/2013-241, řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, č. j. 3 Cdo 15/2018-178, zastavil pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2021, č. j. 4 Co 229/2021-275, rozhodnutí soudu prvního stupně jako souladné s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Obě posledně uvedená usnesení napadl žalobce ve všech jejich výrocích dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky procesního práva, „zda poté, co soud pravomocně rozhodne o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, bylo nutné zrušit usnesení o zastavení řízení s ohledem na změnu majetkových poměrů odůvodňující osvobození dovolatele od soudních poplatků (neboť součástí spisu bylo rozhodnutí jiného soudu z totožného období, v němž byl dovolatel od hrazení soudních poplatků osvobozen)“.
Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především od závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, z něhož podle dovolatele a contrario vyplývá, že dojde-li na straně účastníka řízení ke změně majetkových poměrů oproti poměrům, které existovaly v době, kdy soud pravomocně rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, může účastník důvodně uplatnit obranu proti následně vydanému usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku založenou na argumentaci, že účastník řízení předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje.
Odvolací soud se měl odchýlit též od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, z nichž dovolatel dovozuje, že změna majetkových poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků zakládá možnost prolomit právní moc usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu a otázku důvodnosti osvobození od soudních poplatků opakovaně posoudit. Dovolatel je přesvědčen, že na jeho straně existoval a existuje důvod pro jeho osvobození od soudních poplatků, pro kteroužto skutečnost napadená rozhodnutí nemohou obstát.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, č. j. 66 C 195/2013-241, pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných pod č. 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2021, č. j. 4 Co 229/2021-275, ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Dovolání není přípustné již proto, že odvolací soud dovolatelem vymezenou otázku procesního práva neřešil a neměl důvod řešit. Dovolatel se v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení omezil na polemiku s rozhodnutím, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a na argumentaci, že v jiných řízeních mu osvobození přiznáno bylo; změnu poměrů oproti těm, z nichž vycházela ve zde souzené věci rozhodnutí, jimiž mu osvobození přiznáno nebylo, v tomto odvolání (podle obsahu spisu ani jinde) netvrdil ani v nejmenším. Z tvrzené (obsahu spisu neodpovídající) skutečnosti, že „součástí spisu bylo rozhodnutí jiného soudu z totožného období, v němž byl dovolatel od hrazení soudních poplatků osvobozen“, rozhodně nevyplývá ani to, že dovolatel vůbec změnu rozhodných poměrů tvrdil. Stejně tak by ze samotné skutečnosti, že v jiném řízení bylo dovolateli osvobození od soudních poplatků přiznáno, neplynulo bez dalšího, že příčinou odlišného rozhodnutí byla změna poměrů dovolatele, zejména když obě rozhodnutí měla být vydána v „totožném období“. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách).
I kdyby ostatně dovolatel v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku uplatnil tvrzení, že se změnily jeho poměry rozhodné pro přiznání osvobození od soudních poplatků, ale nepodal nový (další) návrh na osvobození, odvolací soud by se od dovolatelem označené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže se v rozhodnutí, jímž potvrdil uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, otázkou předpokladů pro osvobození dovolatele od soudních poplatků nezabýval.
Předně je třeba konstatovat, že podal-li dovolatel žalobu pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 66 C 195/2013-170 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 15/2018-178 dne 13. 9. 2018, pak je v této věci třeba aplikovat zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, tak jak dovodil odvolací soud a proti čemuž se dovolatel nikterak nevymezuje [srov. §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, podle něhož jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, a k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018, a judikaturu v něm citovanou].
Není zřejmé, v čem by se měl odvolací soud odchýlit od dovolatelem citovaných závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod č. 99/2013 Sb. rozh. obč., podle něhož „usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán, později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u žadatele poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti; v případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a a §167 odst. 2 o. s. ř.)“. Napadeným rozhodnutím odvolací soud nerozhodoval o později podané (nové) žádosti dovolatele o přiznání osvobození od soudních poplatků; podle obsahu spisu ostatně dovolatel další žádost o osvobození od soudních poplatků z žaloby pro zmatečnost podané dne 13. 9. 2018 nepodal (podání takové žádosti ani netvrdí).
Dovolatelem citované závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněného pod č. 49/2014 Sb. rozh. obč., že „nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje“, ve zde souzené věci použít nelze, neboť jsou výsledkem výkladu zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017, tj. před novelizací tohoto zákona provedenou zákonem č. 296/2019 Sb. Rozhodovací praxe vykládala ustanovení §9 odst. 7 věty první zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017 tak, že bylo-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku napadeno odvoláním (a nenabylo tudíž právní moci), musí soud rozhodnout o případném návrhu na osvobození od soudního poplatku, podaném sice po vydání usnesení o zastavení řízení, avšak do pravomocného skončení řízení, resp. že neobstojí právní závěr, že účastník může účinně požádat o osvobození od soudního poplatku pouze do uplynutí lhůty, kterou mu soud stanovil k zaplacení soudního poplatku za řízení, a že návrh na osvobození od soudního poplatku, který účastník řízení podal teprve spolu s odvoláním proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nemá právní relevanci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2446/2013, a ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1720/2018). Však také ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí R 49/2014, šlo právě o situaci, v níž účastník řízení spolu s odvoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, spojil žádost o osvobození od soudních poplatků, a odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto, že se účastníkovi osvobození od soudních poplatků nepřiznává, a co nebyl soudní poplatek přes opětovnou výzvu zaplacen.
Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněném pod č. 1/2020 Sb. rozh. obč., proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19, odmítnuta, že zákon o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 již takový postup neumožňuje; následky nezaplacení poplatku jsou v §9 odst. 1 upraveny tak, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, uveřejněném pod č. 75/2022 Sb. rozh. obč., kde zopakoval, že má-li účastník řízení v úmyslu požádat o osvobození od soudních poplatků, musí tak učinit nejpozději posledního dne lhůty stanovené soudem pro zaplacení soudního poplatku, a dodal, že v opačném případě nemá soud jinou možnost, než řízení zastavit.
V usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 29 ICdo 1/2023, pak Nejvyšší soud shrnul, že z ustálené judikatury se podává, že zamítl-li soud pravomocně žádost účastníka o osvobození od soudních poplatků, pak účastník nemůže důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje.
Z citované judikatury tedy vyplývá, že jestli nebylo účastníku přiznáno osvobození od soudních poplatků a účastník byl vyzván k dodatečnému zaplacení soudního poplatku v soudem určené lhůtě, pak účastník musí v této lhůtě buď soudní poplatek zaplatit anebo znovu požádat o osvobození od soudních poplatků, došlo-li u něj ke změně poměrů, jinak soud nemá jinou možnost, než řízení zastavit.
Podle obsahu spisu poté, co bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. 66 C 195/2013-222 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 219/2019-234 rozhodnuto o žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků za žalobu pro zmatečnost, a předtím, než Vrchní soud v Praze vydal dovoláním napadené usnesení č. j. 4 Co 229/2021-275, nepodal dovolatel další žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků za podání této žaloby pro zmatečnost, tím méně pak žádost opřenou o změnu jeho poměrů a podanou před uplynutím stanovené dodatečné lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu s příslušnou ustálenou judikaturou.
K argumentu, že „postupem soudů obou stupňů bylo zasaženo do jeho práva na legitimní očekávání ve smyslu §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když legitimně očekával, že zastavení nynějšího řízení bude zrušeno pro změnu majetkových poměrů dovolatele potvrzenou v odlišných soudních řízeních“, dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Ostatně sama skutečnost, že mu bylo v jiných řízeních přiznáno osvobození od soudních poplatků, nemohla ve shora popsaných procesních poměrech zde souzené věci založit dovolateli legitimní očekávání, že soudy řízení nezastaví, ale budou se – i bez jeho dalšího (nového) návrhu na osvobození od soudních poplatků – zabývat nejprve otázkou, zda jeho aktuální poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků.
Obdobě to platí i pro argument, že rozhodnutím Městského soudu v Praze (usnesením ze dne 14. 6. 2022, č. j. 66 C 195/2013-315) vydaným v této věci bylo dovolateli osvobození od soudních poplatků přiznáno, byť až po vydání napadených rozhodnutí, a vzhledem k §138 o. s. ř. tedy došlo se zpětnou účinností k osvobození dovolatele od povinnosti hradit jakékoli soudní poplatky pro celé řízení o žalobě pro zmatečnost, takže napadená rozhodnutí postrádají „jakýkoli reálný podklad“. Ani k němu dovolatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že ve výroku uvedeného usnesení není sice výslovně uvedeno, že se osvobození vztahuje právě jen na soudní poplatek z dovolání, nelze však pominout, že řízení před soudy nižších stupňů bylo v době jeho vydání pravomocně zastaveno a osvobození se tedy zcela zřejmě týkalo jen dovolacího řízení. Návrhu účastníka řízení na přiznání osvobození od placení soudních poplatků pro řízení v prvním a druhém stupni lze vyhovět, jen požádá-li o osvobození před pravomocným skončením řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 11 Zp 24/99, uveřejněné pod č. 18/2002 Sb. rozh. obč.).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení však vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu