ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2738.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2738/2021-355
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně U. R. , se sídlem ve XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, PSČ 755 01, proti žalované E., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Tomášem Hrachovcem, advokátem se sídlem v Odrách, Zámecká 705/8, PSČ 742 35, o zaplacení částky 554 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ECm 1/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 140/2020-324, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 140/2020-324, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, č. j. 4 ECm 1/2015-273, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 554 625 Kč se 7,05 % p.a. úrokem z prodlení od 4. 6. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 554 625 Kč za dodávku pohonných hmot vyúčtovanou fakturou č. FO130048 ze dne 13. 5. 2013. O dodání pohonných hmot nebylo mezi účastnicemi sporu. Sporné bylo, zda žalovaná dluží žalobkyni předmětnou kupní cenu. Podle žalované žalobkyně přijala od žalované na základě příjmového pokladního dokladu žalobkyně ze dne 8. 1. 2013 částku 300 000 Kč, na základě příjmového pokladního dokladu žalobkyně ze dne 31. 1. 2013 zálohu za pohonné hmoty ve výši 200 000 Kč a dále částku 500 000 Kč také jako zálohu na pohonné hmoty na základě potvrzení žalobkyně. K částce 300 000 Kč soud prvního stupně zjistil, že byla přijata jako záloha na úhradu jiné faktury (FO120143), k částce 200 000 Kč zjistil, že ji jako zálohu na pohonné hmoty převzal dne 31. 1. 2013 od jednatele žalované pan L., který ačkoliv tuto skutečnost potvrdil, nebyl k 31. 1. 2013 v pracovním ani jiném obdobném poměru u žalobkyně, navíc neuvedl, k jaké faktuře měla být tato záloha použita. V souvislosti se zálohou na pohonné hmoty ve výši 500 000 Kč nebylo zřejmé, kdy k tomu došlo a k jaké faktuře žalobkyně měla být tato záloha žalované použita. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná zaplatila žalobkyni fakturu č. FO130048, ani to, že na faktuře č. FO120143 vznikl přeplatek ve výši 300 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 140/2020-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud k obraně žalované uvedl v souvislosti s příjmovým dokladem ze dne 31. 1. 2013, podepsaným panem L. i jednatelem žalované na zálohu ve výši 200 000 Kč, že svědek L. nebyl ke dni 31. 1. 2013 zaměstnancem žalobkyně a tedy osobou oprávněnou činit jejím jménem jakékoliv úkony. Svědek navíc nebyl schopen určit, na úhradu jaké konkrétní faktury měla být částka použita. Na pokladním příjmovém dokladu č. P1320011 je výslovně uvedeno, že se jedná o platbu na fakturu č. FO120143. Z dokladu o předání zálohy ve výši 500 000 Kč nelze zjistit, na úhradu které faktury byla tato částka poskytnuta, přičemž odvolací soud poukázal na to, že bylo nepochybné, že mezi účastnicemi řízení existovalo vícero pohledávek. K námitce žalované, že na faktuře č. 120143 znějící na částku 824 371,89 Kč vznikl přeplatek ve výši 300 000 Kč, přičemž tuto pohledávku žalovaná hodlala uplatnit proti pohledávce žalobkyně, jež je předmětem tohoto sporu, odvolací soud konstatoval, že podle pokladního příjmového dokladu ze dne 9. 1. 2013 byla na fakturu č. FO120143 zaplacena částka 512 371,89 Kč. Příjmové doklady č. P132003 ze dne 3. 1. 2013 na 162 000 Kč, č. P1320005 ze dne 4. 1. 2013 na 150 000 Kč a č. P1320011 ze dne 8. 1. 2013 na částku 300 000 Kč nemohou o platbách na fakturu č. FO120143 svědčit, neboť v rubrice „podpis pokladníka“ je toliko otisk razítka žalobkyně, byť podpis právnické osoby musí být vždy tvořen jejím obchodním jménem a podpisem osoby oprávněné za ni jednat. Odvolací soud uzavřel, že předmětnými listinnými důkazy a výpovědí svědka L. nebylo prokázáno, že žalovaná zaplatila právě fakturu č. FO130048.
K námitce, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výpovědí svědkyně T., odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl důkaz protokolem o jednání v jiné věci, v němž je zachycena výpověď svědkyně, externí účetní žalobkyně, D. T., která poté, kdy jí byly předestřeny příjmové doklady P1320011, P1320003 a P1320005, uvedla, že na základě nich žádné peníze od jednatele žalované nepřevzala. Jestliže soud prvního stupně při hodnocení tohoto důkazu z hlediska jeho závažnosti dospěl k závěru, že předmětná listina je použitelná pro zjištění skutkového stavu, že o ni může opřít svá skutková zjištění, pak nemusel sám provádět výslech této svědkyně, neboť důkazními návrhy účastníků není vázán. K důkazu v podobě účastnické výpovědi jednatele žalované J. K. odvolací soud konstatoval, že výpověď účastníka řízení má poměrně malou vypovídající hodnotu a jde tak o důkaz mající pouze podpůrný charakter.
K námitce o neprovedení důkazu výslechem svědka R. V. odvolací soud uvedl, že není důvodná. Žalovaná výslech tohoto svědka navrhovala k prokázání skutečnosti, že jednatel žalobkyně převzal od jednatele žalované zálohu ve výši 500 000 Kč, nicméně předání hotovosti nelze podle odvolacího soudu zároveň kvalifikovat jako důkaz svědčící o určité a konkrétní platbě, a to zejména s ohledem na skutečnost, že žalobkyně evidovala za žalovanou vícero pohledávek.
Odvolací soud následně uzavřel, že soud prvního stupně měl na základě provedených listinných důkazů dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí o tom, že žalované svědčí povinnost zaplatit žalobkyni fakturu č. FO130048 znějící na částku 554 625 Kč, tudíž nepochybil, když neprovedl všechny žalovanou navržené důkazy, neboť soud není důkazními návrhy účastníků vázán. K namítané nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že z pohledu předcházejícího řízení nelze rozhodnutí soudu prvního stupně označit za překvapivé, neboť rozhodovanou věc neposuzuje nikterak originálním způsobem. Naopak žalovaná v průběhu řízení ke své obraně spočívající v tvrzení, že dlužnou částku zaplatila, učinila celou řadu důkazních návrhů, tudíž nebyla zbavena možnosti skutkově a právně argumentovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v řešení otázky poučovací povinnosti soudu při jednání podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), a také v otázce zamítnutí důkazních návrhů účastníků řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí dovolatelka odkazovala. Podle žalované spočívá nesprávné právní posouzení věci soudy v závěru, že procesní obrana proti žalované pohledávce spočívající v námitce zálohové platby, která nebyla zaúčtována na jinou pohledávku žalobce, není relevantní. Žalovaná dále vytýkala soudu prvního stupně, že skutková zjištění a jejich hodnocení jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž bylo dotčeno právo žalované jako účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Hodnocení skutkových zjištění je navíc nepřezkoumatelné z důvodu absence náležitého odůvodnění napadeného rozsudku, a to v otázce zjištění, že účetnictví žalobkyně se značně rozchází s jejím tvrzením; v této souvislosti odkázala dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a rozsudek ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003.
Dovolatelka dále uvedla, že dovolání podává též z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci co do posouzení nemožnosti kvalifikace zálohové platby na druhově určené pohledávky jako relevantní procesní obrany proti pohledávce téhož druhu vyúčtované konkrétní fakturou. Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí závislé na řešení otázky, zda je v rámci procesní obrany relevantní námitka zálohové platby uplatněné proti konkrétně specifikované pohledávce, která v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena. Důvod, proč tato procesní obrana neměla být relevantní, nebyl žalované sdělen, soudy tak zbavily žalovanou možnosti reagovat na jejich názor.
Dovolatelka rovněž vytýká soudům obou stupňů, že se v odůvodnění nezmínily o rozporu jednoho z provedených důkazů s účetnictvím žalobkyně. Je tedy nejasné, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k právnímu posouzení věci. Rozhodnutí je tak dle názoru dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Odvolacímu soudu dále vytýkala, že uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl všechny žalovanou navržené důkazy, neboť soud není důkazními návrhy účastníků vázán. Podle žalované jakkoliv je pravda, že soud není důkazními návrhy vázán, zamítnutí důkazního návrhu musí být důsledně odůvodněno. V této souvislosti poukázala na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014.
Konečně žalovaná namítala, že pokud soudy vyžadovaly jako „důkaz o zaplacení na konkrétní pohledávku“ výslovně formulovanou kompenzační námitku, pak toto by bylo v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 713/2014). Současně soudům obou stupňů vytýkala, že neměla v řízení tušení, jakým směrem se ubírají úvahy soudů a v jakém směru by tedy měla argumentovat. Tento chybný postup se pak promítl v nesprávném závěru, že žalovaná nemohla vůči pohledávce žalobkyně uplatňovat zálohovou platbu a současně v rovině zamítnutí důkazů; s úvahami vedoucími k zamítnutí důkazních návrhů se žalovaná seznámila až v rozsudku, ty nadto nelze označit za pečlivě odůvodněné.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výrokem, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda lze předání určité částky v hotovosti (v případě existence vícero pohledávek) posuzovat jako zálohovou platbu, případně jako platbu, která měla být započítána na úhradu nejdříve splatné pohledávky; a zda se tedy odvolací soud měl k námitce žalované vznesené v rámci procesní obrany zabývat tvrzeními a navrženými důkazy k prokázání skutečnosti, že jednatel žalobkyně převzal od jednatele žalované částku 500 000 Kč.
Dovolání je rovněž důvodné, neboť odvolací soud se při řešení výše uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud neprováděl důkazy k prokázání skutečnosti, zda a kdy k předání částky 500 000 Kč došlo, a k ostatním prokázaným platbám docházelo v průběhu roku 2013, odkazuje dovolací soud jak na právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, tak i na novou právní úpravu, přičemž níže citovaná pravidla týkající se posloupnosti plnění nedoznala v nové právní úpravě zásadní změny.
Podle §330 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“), má-li dlužník vůči věřiteli několik peněžitých závazků a dlužník neurčí, který závazek plní, placení se týká nejdříve závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného.
Podle §1933 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.
Citovanou právní úpravu obchodního zákoníku pak Nejvyšší soud reflektoval ve své rozhodovací praxi, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 511/2004, uveřejněný pod č. 35/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož má-li dlužník plnit věřiteli více svých splatných peněžitých závazků, je v prvé řadě na vůli dlužníka, na který ze závazků plnění poskytne, nestačí-li toto plnění pokrýt všechny závazky. Není-li dlužníkem nejpozději při plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, je dlužník tohoto oprávnění zbaven a nastupuje zásada určená ustanovením §330 odst. 3 obch. zák., tj. že placení se týká závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5639/2017.
Při aplikaci výše uvedených východisek na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že je nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, který odmítl provést důkazy k prokázání skutečnosti, že jednatel žalobkyně převzal od jednatele žalované částku ve výši 500 000 Kč, což odůvodnil tím, že předání hotovosti nelze kvalifikovat jako důkaz svědčící o určité a konkrétní platbě s ohledem na skutečnost, že žalobkyně evidovala za žalovanou vícero pohledávek. Z výše citovaných ustanovení zákona i z judikatury naopak vyplývá, že platba určité částky, aniž by dlužník výslovně či konkludentně určil, na jaký závazek plní, se v případě existence vícero pohledávek téhož věřitele za dlužníkem započítává dle zákonných pravidel na závazek, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak na závazek nejdříve splatný. Platba určité částky, aniž by dlužník specifikoval, který z více existujících závazků má v úmyslu uhradit, je situace, kterou zákon předvídá a formuluje pro takový případ pravidla o tom, na jaký závazek se platba započítává. V nyní řešeném případě proto nebylo na místě, aby odvolací soud odmítl provést důkazy k prokázání námitky žalované vznesené v rámci její procesní obrany, a to konkrétně důkazy k prokázání skutečnosti, že jednatel žalované zaplatil jednateli žalobkyně částku 500 000 Kč. Žalovaná v řízení tvrdila, že částka 500 000 Kč, kterou předala žalobkyni, měla být použita na úhradu nejdříve splatné pohledávky, kterou je právě pohledávka, která je předmětem tohoto sporu. Tato tvrzení žalované představují její legitimní procesní obranu, kterou by měl soud ve svém rozhodování zohlednit. V případě prokázání tvrzení žalované o předání částky 500 000 Kč by totiž přicházela v úvahu aplikace výše shrnutých pravidel o tom, na který z více existujících závazků se započte dlužníkem blíže nespecifikovaná platba. Jestliže odvolací soud odmítl námitku žalované jako irelevantní a odmítl provést důkazní návrhy k ní předložené a svůj postup odůvodnil tím, že by nešlo o důkaz svědčící o konkrétní platbě, a to s ohledem na existenci vícero pohledávek, odchýlil se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Zbývající námitky žalované nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání. Jestliže žalovaná namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se soudy nevypořádaly se skutkovým zjištěním, že účetnictví žalobkyně se zásadním způsobem rozchází s jejími tvrzeními a není tak jasné, na základě jakého skutkového stavu soud rozhodoval, není tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. Není v ní totiž formulována otázka, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo. Současně žalovanou tvrzené skutečnosti týkající se účetnictví žalobkyně a případné výše jejího nedoplatku nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů; Nejvyšší soud je přitom v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními, která učinily soudy v předchozím řízení; ke skutkovým tvrzením žalované vyjádřeným v dovolání tak nemůže dovolací soud přihlížet.
Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně neodůvodněně zamítl její důkazní návrhy a že odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl všechny žalovanou navržené důkazy, neboť soud není důkazními návrhy účastníků vázán. V souvislosti se zamítnutým návrhem na výslech účetní žalobkyně je třeba podotknout, že odvolací soud zamítnutí provedení tohoto důkazu odůvodnil, nicméně žalovaná v dovolání nenapadala závěr o tom, že tento výslech nebyl proveden, či jiným způsobem nenapadala závěr odůvodnění odvolacího soudu, nýbrž se vyjadřovala k obsahu protokolu o výslechu této svědkyně v jiném řízení vedeném mezi účastnicemi, jinými slovy při formulaci svých námitek vycházela ze skutečností, které nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud bez řádného odůvodnění zamítl důkazní návrh na výslech jednatele žalované, neboť tato námitka opět směřuje do zjišťování skutkového stavu.
Dovolací soud k výše shrnutým námitkám připomíná, že v dovolacím řízení probíhajícím v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze zpochybnit správnost závěrů o skutkovém stavu a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je tímto ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným (viz výše), přihlížel rovněž k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Skutečnost, že byl odvolací soud veden shora popsaným nesprávným právním názorem, se promítla též do jeho závěru o nedůvodnosti námitky neprovedení důkazu výpovědí svědka V., jakož i do rozsahu pro posouzení věci rozhodných skutečností. K námitce dovolatelky, že ji odvolací soud nedostatečně poučil podle §118a o. s. ř., Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud nerozhodl v neprospěch žalované z důvodu neunesení důkazního břemene nebo břemene tvrzení. Soud byl veden svým nesprávným právním názorem, v důsledku čehož považoval v řízení zjištěný skutkový stav za dostatečný.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek ve výroku pod bodem I, jakož i v rozsahu závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu